Pokus o reformu skončil. Co dál?

Dovolil bych si na tomto místě krátkou poznámku k tzv. pokladenskému systému, o kterém se čím dál více mluví a píše. V principu to znamená, že (převážně) v ambulantní sféře výdělečně činný pacient svému lékaři zaplatí a tuto částku potom uplatňuje u své pojišťovny, v závislosti na typu pojištění, který si svobodně zvolil a pravidelně platí.

Problematiku nevýdělečných osob řeší sociální sféra, nikoliv zdravotnické zařízení. Mají to takhle zavedené například v Austrálii. Je zde ale jedno čertovo kopýtko: velmi záleží na mechanismu, kterým se cena lékařského ošetření tvoří. Pokud by se jednalo o cenu úředně nadiktovanou shora - tak jako ty dnešní nešťastné poplatky - systém by nefungoval a stal by se snadnou kořistí příštího reformátora, který by jej s velkou slávou spláchl do kanálu dějin a chopil se další iniciativy. Absolutní podmínkou je, že cenu si soukromý lékař nebo zdravotnické zařízení stanoví sám na základě individuální kalkulace. Jen tak lze dospět k reálné ceně a ekonomické rovnováze. V Austrálii to tak funguje, v naší zemi se tímto způsobem tvoří již dlouhá léta například ceny některých stomatologických výkonů.

A důvod, proč zavést pokladenský systém? Kromě větší stability by přinesl hlavně kýžený stav, kdy pacient bude vítaným klientem, a nikoliv obtížným hmyzem. Částečně by i odpadly trapné reportáže, televizní diskuse a diletantské analýzy, ze kterých vyplývá, že lékaři jsou jen líní, nafoukaní a arogantní nešikové a jako takové je třeba je na každém kroku hlídat, kontrolovat a regulovat. Jenže k tomu, aby lékař pacienta k jeho spokojenosti léčil, je třeba věcí mnohem jednodušších než mraky paragrafů. Jsou to v zásadě tři věci: Za prvé - to, co pacient od lékaře žádá, musí být proveditelné. Lékař není kouzelník. Ovládá pouze medicínu a ta, i když toho dnes umožňuje opravdu hodně, čarovat nedokáže. Za druhé - lékař musí mít na pacienta čas. Když uvažujeme o 30-40 pacientech denně (i více) a tímto počtem vydělíme čas ordinační doby, zbývá na jednoho pacienta velmi, velmi málo. Za třetí - lékař musí dostat za svou práci dostatečně zaplaceno. Moderní medicína se bez peněz dělat nedá a lékař se svou prací živí. Jiný příjem většinou nemá. Medicína je umění, které je třeba ovládat a cvičit, není to charitativní činnost, i když k ní má blízko. Lékař neumí řešit problém, že někdo na něco nemá peníze. Nemá k tomu kompetenci, kvalifikaci, ani příslušné fondy, ze kterých by mohl čerpat.

Takže čas ukáže, nechme se překvapit. Nechci se pouštět do amatérských prognóz, ale jiný způsob řešení dnešních vleklých problémů ze svého hlediska v tuto chvíli nevidím. 

Zdroj: