Sestry se sjednotit neumějí

Píšu článek v den, kdy slaví svátek Zdislava - jistě si vzpomenete, Zdislava z Lemberka česká šlechtična a zakladatelka špitálu. V roce 1907 byla prohlášena za blahoslavenou a roku 1995 papežem Janem Pavlem II. za svatou žena, která chtěla pomáhat nemocným. Možná by to mohla být patronka všech sester. To jen tak na okraj.

Vrátím se do časů nynějších, do situace, která obklopuje všechny zdravotníky, nejen lékaře. Odbočím teď od lékařů a chtěla bych se zaměřit na sestry. Jejich situace není lehká a vzhledem ke špatné organizovanosti také nejednotná. Sestrám se nikdy nepodaří to, co se povedlo lékařům, semknout se a bojovat jedna za druhou.

Jsou tři typy sester. Jedny, které vyvinou úsilí a budou se snažit systém změnit. Druhé, které také vědí, že změna je potřeba, ale jsou limitovány, většinou existenčními problémy a tak se připojují jen takříkajíc tiše. A třetí si myslí, že svým názorem stejně se nic nezmění, „proč bych se namáhala“.

Chápu všechny skupiny, včetně třetí, naprosté rezignace. A přála bych si, aby zůstala jen skupina první.

Paní Jurásková jako předsedkyně profesní organizace svými prohlášeními o nepodpoře a nesouhlasu propásla možnost podílet se na tom nahlas říct podmínky a požadavky sester a nyní jsme zůstaly někde uprostřed a budeme se zase vracet zpět do starých kolejí, kdy v nás vláda nevidí živé bytosti , ale jen čísla a data.

1) Platy

Rozhodně je potřeba změny v platech. Sestra má právo být odměněna nejen za práci,ale i za počet odpracovaných let , nejsou to  jen odpracovaná léta , je to praxe , cvik , zkušenost , vzdělání. Náš život je podřízen zdravotnictví, ať chceme nebo ne. A v podmínkách, kdy pacient není břemeno a pomocného mužského personálu je jako šafránu, si zasloužíme mít odpovídající plat.V době, kdy pacient ani nemusí hlásit infekční onemocnění, v době, kdy se zdravotníci setkávají stále více a více s agresí pacientů. V době, kdy je sestra tři v jednom! My nemáme žádná práva, kdežto pacient má právo téměř na cokoli.

2) Vzdělání

Ministerstvo stanovilo zákonem povinnost se vzdělávat, ale už sestrám nezajistilo to, aby se vzdělávat mohly, považuji za diskriminaci, aby sestra studovala tři roky a na VŠ vyšla s titulem Bc a na VOŠ pouze jako DiS.Pokud chce ministerstvo vysokoškolsky vzdělané sestry,ať mají možnost studovat na vysokých školách.), ať je dostatek škol, kde studovat mohou.A pokud zůstat u VOŠ, proč nedopřát sestrám specializaci a prodlužovat obecné zaměření. Je mnoho sester, které studují v pracovním procesu, podmínky by se měly přizpůsobit tomu , aby studovat mohly , hlavně z hlediska zaměstnavatele a úlev ze zaměstnání .Jde o to , aby  neměly pocit , že studovat je trest. K tomu, že VŠ by měla být nejen zaměřená na legislativu, ale mohla by nést různé odbornosti se vyjadřovat už nebudu. Nepovažuji za správné, aby sestra, která absolvuje vysokou školu obor legislativa měla titul, zatímco sestra která absolvuje studium např. ARIP, byla "pouze" specialistka.Ale to je pouze můj osobní názor.

3) Lůžka

Je nanejvýše nutné stanovit  počet sester k lůžku na různých odděleních , ne minimální množství,ale standart , který bude kontrolován a ne papírově a ne pojišťovnou. Důsledně počty sester na službách kontrolovat. Jde tady o zdraví pacientů, o odpovědnou péči. Je nutné stanovit počet nelékařů tak , aby sestra mohla pracovat bez stresu a pocitu , že je honěná zvěř.

4) Kompetence sester

V souvislosti se vzděláním a počtem lůžek je tady další otázka. Naše vzdělání je tak roztříštěné, kompetence tak nejasné, že pro vedení nemocnici je jednodušší zařadit všechny sestry do jednoho, než využít toho, že odstupňované vzdělání přináší výhody. Stanovit náplň práce, ale také nedovolit managmentu manipulovat se sestrou jako s nějakým kusem inventáře. Nebo viděl z vás někdo lékaře, že by pracoval u lůžka (lékaři, nebijte mne, jste jen příklad), inženýra vozit kolečko písku, architekta kopat základy? Proč tedy sestry musí snášet povinnost vzdělání bez patřičného ocenění?

To jsou asi nejpalčivější body, které jsem vypozorovala. Je mi jasné, že nevidím do hloubky, že všechny naše problémy se nedají vyřešit teď a hned, ale s organizací, jakou je ČAS, jsme ztratily možnost aspoň se o změnu pokusit. Přiznám se, že ač se řadím do první skupiny sester, tedy ty,co změnu chtějí a jsou ochotny pro ni něco udělat, jsou chvíle, kdy mne jímá skepse a pocit, že to opravdu nemá smysl.

Ministerstvo si je vědomo, že sestry nikdy nespojí své síly a tak není důvod se znepokojovat, samo pro nás nic neudělá, profesní organizace v čele s paní Juráskovou bude jednat účelově, ale ne v zájmu sester, jak je vidět. A tak zůstává otázka. Co dál kolegyně?

Chápu Vás, které máte strach přijít o místo, protože je to existenční záležitost, je Vám vyhrožováno uzavíráním oddělení. Ale pokud se samy nezvedneme a neozveme nikdo se za nás nepostaví, nikdo nám nic nedá jen tak a už vůbec ne platy.

Budou na nás, jako profesi, kladeny další a další "břemena" bude po nás požadováno, ale nikdo nepředloží naše požadavky. A to platí nejen pro sestry ve státním sektoru , ale i ty soukromé. Dokud si samy nebudeme vědomy ceny své práce a nebudeme se o ni hlásit , nikdo to za nás dělat nebude.

Zůstává otázkou, co tedy dál? Odborovou organizace mohou založit tři osoby. Takže?

Monika Muronová, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz