Slušnostné podruhé

Nedávno jsem v MT psal o názoru přinejmenším jednoho chirurga, že „pět táců po operaci je od pacienta slušnost“.

Nyní slyšme příběh z druhé strany plotu. Matce mého dobrého přítele se rozsypalo koleno. Podstoupila tedy v jedné pražské nemocnici implantaci kloubní endoprotézy.

Zákrok proběhl hladce, starali se o ni náležitě (až na to obligátní jídlo). Rána se rychle zhojila, bábinka po rehabilitaci zase spokojeně cupitá po domku i zahrádce. Po operaci si kamarád, celý šťastný, že to dobře dopadlo, vzal jednu ze sestřiček stranou, aby vyzvěděl, jak se má revanšovat. Když dívka nechápala, co tím míní, zeptal se na rovinu: „Kolik je u vás zvykem dávat doktorům?“

„No, za výměnu kolena sedm tisíc.“ Naplnil obálku, objednal se k chirurgovi a s díky mu ji šoupl. Lékař ji přijal se slovy „to nemuselo být“ a rozešli se, spokojeni oba.

Klasika, řeknete. Přesto, není to zvláštní? Když pacient dává předem, kupuje si alespoň iluzi nadstandardního zájmu a péče. Jenže kamarád těmi penězi ex post operaci nikterak neovlivnil! Dávat předem ho ani nenapadlo, ale potom dát chtěl, a vyvinul kvůli tomu dokonce cílenou aktivitu.

(Bylo by zajisté zajímavé identifikovat důvody, proč tolik lidí dává lékařům v nemocnici, i když nemusí, a zdali, popřípadě v čem tuto odměnu chápou jinak než spropitné číšníkovi či kadeřnici… Třeba se tu o to někdy pokusíme.) Zeptal jsem se přítele, proč to dělal. „Tak nějak to považuju za slušnost. Já na to mám a oni zas neberou tolik, kolik by si zasloužili…“ odbyl mě.

Pravda, při náročnosti a odpovědnosti jejich práce si dovedu představit, že špičkoví operatéři budou brát jako piloti dopravních letadel, ostatní jako další letecký personál, sestry jako letušky. Nicméně bytostně cítím, že relativně nižší platy ve zdravotnictví v žádném případě nelze řešit pokoutním placením do kapsy! (Tady mě napadla věc šílená úměrně obtížnosti problému: Představme si ministra, poslance či senátora, jemuž se udělá zle – třeba z příliš dobrého bydla či ze strachu o ně nebo ze samé snahy zkazit tenhle svět. Navrhuji nepřijímat ho i s prkotinou do nejlepších zařízení, kam se průměrný našinec nedostane, ani když mu jde o život; nejednat s ním v předklonu a s hýžděmi zpocenými úslužností. Vzít ho do průměrné nemocnice, dát ho na normální pacientský čtyrák, podrobit ho každodenní standardní péči – odborné, personální, hygienické, stravovací.

Zkrátka žádné extrabuřty – ať vidí! Koneckonců kodifikaci nadstandardní, legálně připlácené péče on a jemu podobní léta blokují. Co myslíte, při několikaleté trpělivosti a jednotě veškerého zdravotnictva, nezabralo by to?)

Leč zpět k tomu, jak pacienti doktory kazí a co s tím. Nedávno jsem u ní doma navštívil dětskou specialistku jedné pražské nemocnice, bytost nesmírně obětavou a zažranou, dle výsledků i vytíženosti lékařku výrazně nadprůměrnou. (Mimochodem – ve věku těsně před penzí bere včetně osobního ohodnocení třicet tisíc hrubého.)

Ihned mě zarazilo obrovské množství květin všude. „Od vděčných rodičů, to se těžko odmítá,“ vysvětlila. „Já si ale hned na začátku zakázala peníze a už se to o mně rozkřiklo. Takže obsah bonboniér rozdáváme svým malým pacientům za to, že jsou hodní, a květinami zdobíme oddělení. Co zbude, si nosíme domů.“

„Proč neberete peníze?“ Nechtělo se jí o tom moc mluvit. „Prostě nemůžu. Jako nemůžu třeba teplý škvarky.“ Když jsem se, tuše v ní spřízněnou duši, zeptal, proč třeba u nich v nemocnici nemají na každém rohu ceduli „neoficiální platby jsou zde zakázány“, pobaveně se rozesmála. Pak zvážněla. „Kdo by pak v našem špitále sloužil?“

Zdroj: MT