Stokoruna v nemocnici je prohrou soudnosti
Stojí za to připomenout si, jak zvýšení poplatku v nemocnici vzniklo. Během psaní koaliční smlouvy se vyjednávači jednotlivých politických stran dohodli, že poplatek v nemocnici bude "nejméně ve výši 100 Kč za lůžkoden", v návaznosti na kvalitu hotelových služeb nemocnice.
Co to přesně znamená a jak se budou výše poplatků určovat, se neshodli ani samotní vyjednávači. Mezi nimi každopádně nebyl současný ministr zdravotnictví Leoš Heger. Ten brzy po usednutí do ministerského křesla začal sondovat, jestli by se nedala tato část koaliční smlouvy změkčit. Navrhoval například, aby pro seniory nad 65 let, děti pod 18 let a zdravotně postižené zůstal poplatek na 60 korunách. Narazil ale jak u ODS, tak (hlavně) u ministra financí Miroslava Kalouska.
Bez racionálního důvodu
Proč se vlastně má regulační poplatek v nemocnici zvednout? Ukázalo nám ministerstvo zdravotnictví nebo zdravotní pojišťovny pěkné barevné grafy, ze kterých by vyplývalo například to, jak klesl počet dnů hospitalizace po zavedení 60 korun poplatku a jak si na něj časem lidé zvykli a přestal fungovat?
To by mohl být racionální důvod pro zvýšení, ale nic takového jsme neslyšeli. Prý má pacient zaplatit více proto, aby se poplatek přiblížil reálným nákladům za hotelové služby v nemocnici. To však nemá s regulačními poplatky zhola nic společného.
Výdaje spojené s pobytem pacienta na lůžku platí v našem systému zdravotní pojišťovny, v tomto ohledu se legislativa nezměnila. Zvýšení regulačního poplatku v nemocnici pravděpodobně sněmovnou projde. Nešťastný Heger se už ani nesnaží hledat argumenty, proč to tak má být.
Otázky odvrací odkázáním na rozhodnutí vlády a na to, že výjimky teď prostě nejsou průchodné. Koneckonců to je pro Hegera příznačné a schopnost se od vlastních návrhů tak trochu distancovat mu pomáhá v jejich prosazování.
Čistě politické rozhodnutí
Jednoduchá a neodbytná otázka: Proč? zůstává nezodpovězena. O tom, že výdaj sto korun za den, respektive tři tisíce za měsíc, může některým lidem udělat čáru přes rodinný rozpočet, není pochyb. Každý (nejspíše i ministři) má ve svém okolí někoho, pro koho takový poplatek znamená více než zdravou motivaci nezůstávat v nemocnici zbytečně dlouho.
Není to sice většina důchodců ani většina rodin s dětmi, ale někteří rozhodně ano. Pomoc pro ty, kterým může stokoruna denně dělat potíže, je jen mlhavě přislíbena – prý ji v budoucnu připraví sociální systém. Přehodnocení situace podle Hegera přijde se zákonem o dlouhodobé péči, který má zatím podobu věcného záměru. Když už se má zvýšit regulační poplatek na stokorunu, proč natvrdo bez časového omezení a pro všechny sociální skupiny kromě těch, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi?
Ano, zarytí pravičáci budou vždy proti výjimkám. Vždyť kdo by se nepodepsal pod tezi, že sociální problémy má řešit sociální systém a nemají jít na úkor zdravotnictví? Tato teze ovšem mnohem více sluší slovutným expertům při přednáškách o ideálním zdravotním a sociálním systému než politikům. Z úst politiků připomíná hádku sourozenců, kteří také umí najít spoustu dobrých důvodů, proč by měl hračky uklidit právě ten druhý. Jenže nakonec je důležité, že hračky mají být uklizeny a chudí (nejen ti v hmotné nouzi) ochráněni. Vyprávění, že je časem ochrání sociální systém, jim nepomůže.
Za to, aby bylo placení poplatku v nemocnici omezeno jen na určitou dobu, například na měsíc, lobbují nejen představitelé zdravotně postižených. Přiklánějí se k tomu i někteří ekonomové NERV. Dozvěděli jsme se to při jednání o jejich doporučeních pro zdravotnictví. Neomezené zvýšení poplatku na stovku je čistě politické rozhodnutí, které zatíží malou skupinu slabých – jako takové by mělo být podepřeno neochvějnými argumenty, ty však chybí. Není proto výhrou pravice, ale prohrou soudnosti.
ADÉLA ČABANOVÁ, redaktorka LN
Zdroj: Lidové noviny