V Německu se léčí trochu jinak, říká medička

Vepřová - Jejím snem je operovat. Ví, že na ortopedii a chirurgii o ženy operatérky příliš primáři nestojí, a tak se zaměřila na gynekologii. Tam má šanci, pokud najde místo. Teď právě dokončuje studium medicíny na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Čekají ji poslední dvě státnice - ze šesti. Šestadvacetiletá Lenka Šmerousová z Vepřové na Žďársku toho stíhá až neuvěřitelně hodně. Nedávno se totiž vrátila ze čtyřměsíční stáže v německém Rostocku.

Proč zrovna gynekologie? Není to teď trochu módní záležitost díky všem těm ordinacím v zahradách?

Gynekologie se mi líbí, protože je tam řada oblastí, na které se lze blíže specializovat - můžete operovat, zabývat se porodnictvím, ultrazvukovými vyšetřeními, prenatálním screeningem, starat se o rodičky...Ale já si to vybrala především proto, že chci operovat a připadá mi, že tady má šanci se žena dostat ke stolu asi nejlépe. I když kolegové mě varují, že je to zároveň oblast, která patří k nejžalovanějším.

Dobrá, ale sešli jsme se především kvůli vaší zahraniční stáži. Jak se tam tak medik dostane?

Loni jsem byla v rakouskémWelsu v rámci programuLions Club a letos čtyři měsíce přes program Erasmus v německém Rostocku.
Podala jsem si žádost právě o Rostock a dostala ho v prvním kole. Kdyby to nedopadlo, dál bych o něj asi už neusilovala. Rozhodují studijní výsledky a aktivity při škole, třeba asistence při pitvách pro studenty nebo účast v projektu Nemocnice pro medvídky, kdy se dětem do školky chodí vysvětlovat, co dělá pan doktor. To byly třeba moje aktivity. Stipendium dostává student vždycky na měsíc, ubytování se zařizuje přes koleje. Kromě toho existuje program IFMSA, což je mezinárodní organizace mediků, a s ním se dá jet na měsíc snad kamkoli na světě. Dostat se můžete do Thajska, Brazílie, Mexika. Jen je potřeba zaplatit si letenku, bydlí se tam pak u studentů.

Chtělo to hodně odvahy vyrazit do ciziny?

Teď už to nebylo tak těžké, protože jsem byla loni měsíc v Rakousku. Říkala jsem si, že když to zvládnu měsíc, mohla bych pak zvládnout i delší dobu v Německu. Do Rakouska jsem jela sama a před tím jsem nikde sama delší dobu nebyla.Anakonec se mi odtamtud nechtělo ani domů. Do Německa jsem jela se třemi kolegy, takže o to bylo lehčí.

Co bylo tedy v Německu v tom prvním týdnu nejtěžší?

V těch prvních dvou týdnech musíte všechno zařídit. A přiznávám, trochu se mi stýskalo. (úsměv)

V těch prvních dnech po nástupu do univerzitní kliniky v Rostocku vás něco na německém zdravotnictví překvapilo?

Určitě počet zaměstnanců. Je naprostý nepoměr mezi počtem sester a lékařů na oddělení. Tam se celý den na oddělení pohybuje asi čtyři nebo pět lékařů a třeba šest sester na směnu, plus medici.Unás je na oddělení jeden, maximálně dva lékaři, a většinou jdou ještě operovat. Navíc jejich medici mají šesťák hlavně praktický, chodí do nemocnice a dělají práci mladých doktorů - stejnou, jakou dělají u nás lékaři hned po studiu. Berou třeba krev, dělají příjmy, vyřizují konzilia, dávají infuze. To je také velký rozdíl mezi Českem a Německem, tam tohle sestřičky vůbec nedělají. To v Čechách není možné a to hlavně asi kvůli nedostatku personálu.

Překvapilo vás tam ve zdravotnictví něco negativně?

Ne, nic si nevybavuji. Chovali se k nám hezky, i když jsme byli zahraniční studenti. Brali nás i ti šesťáci, nikdo nám nedal najevo, že jsme ze střední Evropy, i když jsme tam z nějakého výzkumu vyčetli, že Němci Čechy nemají rádi.

Vzpomenete si ještě na nějaké zásadnější rozdíly mezi českým a německým zdravotnictvím?

Podle mého komplikuje lékařům v Německu život povinnost psát propouštěcí dopisy. U nás to funguje tak, že to napíšete do počítače, vytisknete a předáte jednu kopii pacientovi, praktikovi a jedna zůstává v nemocnici.Tamse ale propouštěcí dopisy diktují na diktafon, sekretářky je pak přepisují, lékaři je znovu kontrolují a pak teprve odesílají praktickému lékaři konkrétního pacienta. Ve vztahu lékaře a pacienta tam nebyl výrazný rozdíl. Potkala jsem tam třeba lékaře, který radši stále operoval, jen aby se nemusel bavit s pacienty a studenty, ale to byl dokonce původem Rus.

Bylo těžké se tam domluvit? Přece jenom komunikace ve zdravotnictví je asi náročnější, pacientům není dobře, bojí se...

Ze začátku jsme měla samozřejmě strach.Nachirurgii prvních šest týdnů jsem anamnézy vůbec nedělala, ale pak jsem přešla na internu na koronární jednotku a tam jsem měla dělat anamnézu hned první den a od té doby jsem to dělala téměř pořád. Mají to tam jednodušší, protože na všechno mají formuláře, takže jen dopisujete do políček a nemusíte se bát, že na něco zapomenete. Při vyšetřování pak už jen píšete do políček ano, ne, normální nález a podobně... v tom je to zrychlené. Hlavně to bylo dáno tím, že jsem se už tolik nebála mluvit. Navíc v Rostocku mluví lidé hodně zřetelně, kdežto v Rakousku jsem si říkala, že v každém údolí snad mají jiný dialekt.Tamjsem někdy nerozuměla ani pacientům, ani lékařům.

Jak vůbec vypadal váš pracovní týden?

Většinou jsem chodila na sedmou až půl osmou, jde se na vizitu, což je také rozdíl oproti Česku, protože v Německu chodí všichni doktoři oddělení na vizitu. Tady chodí primář tak dvakrát do týdne. Dopoledne - třeba na chirurgii a gynekologii- se chodilo operovat. Hlavní operatér si k sobě většinou bral kromě asistenta ještě studenta, který držel háky. Nebo se braly krve, dělaly příjmy... Dvakrát týdně jsem navíc končila brzy a chodila na jazykový kurz, jinak jsem odcházela kolem druhé hodiny.

Takže jste hodně času trávila na sále?

Ano, třeba na gynekologii byly tři sály, kde se operovalo hodně a studenti asistovali neustále. Trochu nás využívali, kdybychom tam nebyli my, museli by mít dalšího lékaře, ale mně to nevadilo.
Operace mě baví a navíc když stojíte u stolu, tak alespoň dobře vidíte. Hodně se tam operovaly nádory, jeden sál jel většinou jen prsa. To znamená, že brali bulky nebo celé prso. Byla jsem i u plastiky prsou. Viděla jsem tam i velké operace nádorů vaječníků, a podle závažnosti se případně odebíraly i další orgány. A nakonec jsem byla i na porodním sále.

Jsou nějaké rozdíly mezi českými a německými porodními sály?

Určitě v tom, že v Německu si mohou ženy o císařský řez říct. Maminka si v době termínu porodu zavolá a oni ji objednají. Je to tam docela časté, zřejmě mají z klasického porodu strach. Ale neuvědomují si, že jde o ne zcela banální operaci. Nejhezčí bylo, když jsme úplně poslední den rodili dvojčátka...

Litovala jste někdy toho, že jste do Německa jela?

Ne, když jsem se rozhodovala, tak mi nepřišlo, že by mohl být odjezd a pobyt těžký. A rozhodně jsem nelitovala toho, že jsem jela. Navíc jsme tam byli čtyři Češi a moc jsme si to tam užili.

Kde jste všude cestovali?

První tři měsíce jsme pořád cestovali, každý víkend jsme někam jeli. Jezdili jsme ve skupině, takže jsme využívali víkendové slevy na vlaky. Byli jsme třeba v Lübecku, Wismaru, v Hamburku, na Rujáně díky škole, víkend v Polsku, Schwerinu, Stralsundu.... Nejvíc se mi líbil výlet na Rujánu, vyšlo nám počasí, hodně jsme toho viděli, byli jsme na útesech, na zámku. Hezké to bylo i v Hamburku, kde jsme se trefili zrovna do výročí založení přístavu a byly tam k vidění lodě vojenské, historické, válečné, velká spousta typů lodí, dokonce tam kotvila Queen Mary 2. Večer jsme šli i do ulice Sankt Pauli, kde je jeden noční podnik vedle druhého.

Co si myslíte o trendu odcházení lékařů do zahraničí a co by vás přimělo o tom uvažovat?

Po stáži v Rakousku jsem o tom hodně uvažovala a ještě před půl rokem to bylo aktuální. Teď se u mě situace změnila, přítel by se mnou nešel. Neříkám, že naše zdravotnictví je špatné. Při porovnání pražských a zahraničních nemocnic nepoznáte rozdíl, ten bývá u některých krajských a okresních. Hlavně to vidím v ohodnocení. Kamarádka teď nastupuje v Německu a má nástupní plat 3700 euro, tedy asi 90 tisíc korun. U nás je to necelých šestnáct tisíc. Když jsem se nedávno učila státnici z interny a dočetla jsem se, že nástupní plat je čtrnáct tisíc čistého, tak to byla opravdu velká motivace. Mí kamarádi, kteří nemuseli studovat šest let vysokou, mají dost často mnohem víc.

A v zahraničí je stále o Čechy takový zájem?

Určitě. Nedávno mluvil prezident České lékařské komory o tom, čtvrtina z každého promočního ročníku odchází do zahraničí a k tomu všemu ještě klesá počet absolventů lékařských fakult.

Čím vás zaujalo přístavní město Rostock, že jste si ho vybrala?

Chtěla jsem tam proto, že ze závěrečných zpráv kolegů, kteří odtamtud přijeli, jsem zjistila, že si na nic moc nestěžují. Umě i rozhodovala délka stáže a zároveň jsem chtěla k moři a Rostock je přímo na břehu Baltského moře. Není úplně historický městem, ale centrum je hezké, hodně kostelů, univerzita. Z centra k moři jezdí městský vlak, trvá to asi dvacet minut. Většina obyvatel tam jezdí na kole, takže jsem si ho také pořídila staré kolo, za které by se tady každý styděl, ale tam je naprosto běžné. Přesto se tam kradou, takže zámky na kolo bývají dražší než kolo samotné. Jsou tam dokonce k vidění i semafory pro cyklisty, speciální jízdní pruhy pro cyklisty i řidiči jsou ohleduplnější a víc s cyklisty počítají než tady.

Je něco, co byste poradila lidem, kteří uvažují o podobné stáži?

Ať to určitě zkusí, protože je to dobrá zkušenost bez ohledu na to, jestli studují medicínu nebo něco jiného. Člověk se musí najednou osamostatnit, poradit si v jiných situacích než tady.

Pelhřimovský deník, HANA TONAROVÁ

Zdroj: Pelhřimovský deník