Ve slovenských nemocnicích zuří válka nervů
Říká se, že historie nezná kdyby. V současné chvíli to ale tak úplně neplatí. Při pohledu přes řeku Moravu se dá pozorovat, co by se dělo, kdyby se česká vláda loni s Lékařským odborovým klubem nedohodla a lékaři by skutečně svou hrozbu výpovědi dotáhli do konce. O čem se mluvilo jako o téměř zoufalých krizových opatřeních, je nyní na Slovensku realitou – horké linky pro vyděšené pacienty, posílené sanitky, odložené plánované výkony, ojediněle i převozy nemocných vynucené nedostatkem personálu. Podobně jako v Česku, lékařům ve výpovědi vyjádřila opakovaně podporu i Slovenská lékařská komora. Ve svém prohlášení upozornila na „dlouhodobé ignorování názorů lékařů na fungování zdravotnictví ze strany představitelů státní moci a nedocenění práce lékařů“. A stejně jako v Česku se prezident komory stavěl do role prostředníka.
Také se však říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Situace na Slovensku je v mnohém odlišná od té české. Podmínky, za nichž pracují slovenští lékaři, jsou ještě horší než v Česku, čemuž je úměrné i jejich odhodlání. Navíc Slováky spojuje téma odporu proti privatizaci zdravotnictví. Mají proti sobě vládu, která je v demisi, a tudíž nemá co ztratit. Ta navíc disponuje nástrojem, který v Česku chybí – může vyhlásit nouzový stav, díky němuž je možné lékařům práci nařídit. I čeští odboráři si stěžovali na nepochopení veřejnosti a médií, stále však v Česku probíhala diskuse přihlížející k argumentům všech stran.
Na Slovensku jsou lidé na lékaře naštvaní téměř jednotně – i to odpovídá celkově nižšímu životnímu standardu celé populace. Takovému napětí nahrává i fakt, že protesty zasáhly i emocemi nabité obory, jako je pediatrie – například do bratislavské Dětské fakultní nemocnice nenastoupilo v pátek 66 lékařů.
Nouzový stav vedl k některým bizarním situacím. Lékaře ve výpovědi honí policisté, aby jim předali „povolávací rozkazy“ k nástupu do práce. Ti se samozřejmě s pomocí ostatních kolegů umějí účinně bránit. V diskusích mezi nimi se nápadně často objevují dvě slova – péenky a očrky, neboli pracovní neschopnosti a ošetřování člena rodiny. Získat příslušné razítko pro ně v tuto chvíli určitě není problém.
České zdravotnictví může situace na Slovensku zasáhnout několika způsoby. Pokud se slovenští kolegové domůžou masivního zlepšení pracovních podmínek, mnozí Slováci, kteří dosud pracovali v Česku, se vrátí domů. K podobnému vývoji došlo před časem u sester, což některá oddělení moravským nemocnic na čas ochromilo. Druhou, méně pravděpodobnou možností je, že do tuzemských nemocnic zamíří ti lékaři, kteří na Slovensku dali výpověď. Takovému vývoji zatím nic nenasvědčuje. Zájem slovenských lékařů o práci je spíše sporadický – zaznamenali jej například ve Vsetíně.
Jisté je, že žádná „bratrská“ pomoc českých lékařů se nechystá. Prezident ČLK Milan Kubek označil protesty na Slovensku za boj i za Českou republiku: „Už v tuto chvíli má slovenská vláda ostudu po celé Evropě. Doufám, že se mezi českými lékaři nenajde taková svině, promiňte mi to slovo, která by šla na Slovensko dělat stávkokaze. Tak jako se kdysi říkalo, že u Madridu se bojuje za Prahu, tak dnes se na Slovensku bojuje i za nás,“ prohlásil Kubek.
Česká vláda se snaží udělat alespoň gesto naznačující, že problémy slovenského kabinetu chápe. Je si však vědoma toho, že nikoho příliš nutit nemůže. Dvacet či třicet vojenských lékařů, jež nabízí, určitě nějaké systémové řešení nenabídne.
Zatím se zdá, že prvotní náraz slovenská vláda ustála – přes veškeré zmatky ke skutečnému ohrožení životů pacientů nedochází a uzavírání celých oddělení je ojedinělé (došlo k němu například na trnavské neurologii). Všichni ale vědí, že to je jen první kolo a že krizový management se brzy vyčerpá – mnohde s vypětím všech sil zajišťují jen akutní péči. Čas hraje pro odbory a ty stále prosazují heslo „Všichni, nebo nikdo“ i pro případný návrat do zaměstnání.
šf, lon
Zdroj: Medical Tribune