Za všechno komunisti nemohou

Vzpomínám na asi čtyřicet let starou anekdotu. Stojí malé děvčátko se starým mužem před ostře střeženou, ostnatě zadrátovanou hranicí míru a socialismu a ptá se: „Dědečku, kdo bydlí za těmi dráty?“ A starý muž smutně odpoví: „My, děvenko, my.“ Toto uvěznění, morální devastace a stále ještě málo zdůrazňované neuvěřitelné ožebračení části Evropy je nesporně nesmazatelnou vinou bolševického režimu. Nápravu onoho ožebračení oddalují bleskové povodně. Spočítalo se, že nás společně s těmi z let 1997 a 2002 stojí sto šedesát miliard. Také vina za ně se přikládá především vodohospodářským melioracím včetně rozorání mezí, jež tak radikálně provedli naši komunisté.

Betonové odvodnění tzv. melioracemi a možná i globální oteplení ke katastrofickým povodním vedou. Myslím však, že při hledání povodňových viníků musíme jít také dál do historie. Zvlněná krajina Čech a Moravy má neobyčejný půvab.

Možná nebude s mým vkusem každý souhlasit, ale podobně se mi líbí krajina v Toskánsku. Zkuste ji projíždět po poměrně úzkých silničkách autem. Samá zatáčka, pořád střídavě nahoru a dolů. Je to jako na Českomoravské vysočině nebo v podhůří Jeseníků. Ani povrch silnic tam není o mnoho lepší.

Nápadný je však jeden rozdíl. Rozhlédnete‑li se v Itálii po krajině, abyste odhadli, kudy silnice povede dál, jen výjimečně se zmýlíte, když usoudíte, že to bude na ten nejvyšší kopec na obzoru. Kdybyste se o totéž snažili u nás, neuspějete. U nás se silnice někam schová a na její směr můžete usuzovat nanejvýš podle kompasu, víte‑li podle mapy, na které světové straně leží cíl vaší cesty.

V Itálii jsou totiž na vrcholu těch kopců městečka a dědiny, jež silnice spojuje. U nás jsou lidská sídla schována v údolích. Hlubokých či mělkých, každá úžlabina je dobrá. Vrcholy kopců jsou pusté, pokud na nich nezůstala zřícenina středověkého hradu.

Historici jistě dovedou vysvětlit, proč po slavných dobách našich dějin, kdy čeští králové přejímali zodpovědnost za kulturní Evropu, přišly doby horší a pro obyvatelstvo bylo výhodnější schovat se někam do dolin a úvalů, aby je nepřítel vlasti nenašel.

V Toskánsku schovávali před útočícími nepřáteli panny – to nejcennější, co měli – do věží San Gimignana postaveného na kopci. U nás jsme je zavírali do sklepů přízemních domků schoulených v kdejakém dolíku – jen aby ten domek nebyl z dálky vidět. Výsledek známe. Bydlíme, pokud možno, v záplavových územích.

Pokud jde o omyl a jeho následky, některé asociace fungují, i když jsou přitažené za vlasy. A tak přemýšlím, kdo nakonec nabrousí prkno a před kterým zámkem jím bude sťata paní poslankyně Olga Zubová.

Ta zatím – nejspíš za peníze milionáře Soukupa – vypraví do hlavního města desítky autobusů se středoškoláky z celé republiky, aby mohli rajčaty zhanobit Akademii múzických umění. Ti, kdo je vedli, si ji spletli s ministerstvem školství. Hlavně abychom co nejvíc zpozdili zavedení státních maturit, které stejně zavést musíme, nemáme‑li být pokutováni Evropskou unií za nesplnění tohoto úkolu. Řekl někdo těm studentům, že si tak mohou způsobit problémy s uznáním jejich nestátních maturit v případě, že budou chtít studovat nebo být zaměstnáni jinde v Evropě než u nás?

Gilbert Keith Chesterton řekl, že realita je nejabsurdnější ze všech možností, poněvadž by si ji nikdo nevymyslel. Celý svět tone v krizi, bankrotují obří automobilky, všude roste nezaměstnanost a viníci jsou odsuzováni ke sto padesáti letům vězení. Zděšená a rozčílená paní volá do Českého rozhlasu, jak to, že dluží sto tisíc korun, když ona si nic nepůjčila a nikomu nedala souhlas, aby si něco půjčil jejím jménem. A teď se podílí na dluhu ve výši jednoho bilionu korun.

To ve Španělsku jsou jiní pašáci. Tam spočítali, že výše dotací, které stát vrazil do krizí zmítané ekonomiky, znamená, že každý občan dostal nejméně milion dolarů. Jiný kraj, jiný mrav. U nás roste dluh každého občana, ve Španělsku dostává občan miliony.

A pořád nikde dno. Sotva ho někdo spatří, hned se najde jiný prorok, že to ještě není to pravé dno. A bude hůř. Být optimistickým prorokem se nemusí vyplatit. Když to nevyjde, lidé mu vytlučou okna. Když nevyjde pesimistická předpověď, lidé jsou rádi a na škarohlída zapomenou. Co by si asi myslel o té naší světové krizi vyslanec nějaké mimozemské civilizace?

Vidí lidi bydlet v nových domech postavených díky nesplaceným hypotékám. Koupou se v soukromých bazénech vedle domů. Silnice jsou přeplněné auty pořízenými na dluh. Stojí tu továrny plné moderních strojů postavené z investic, na něž banky půjčily peníze. Jsou tu lidé, kteří v nich umějí a chtějí pracovat. Letové koridory jsou plné letadel, jež často nejsou zaplacena a přepravují cestující, kteří si na dovolenou půjčili. Jenže. Najednou někoho napadne, že těch dluhů je nějak moc a že vlastně jsou jen dluhy a žádné peníze.

Peníze jsou taky určitý druh zboží. Když je jich moc, jejich cena klesá a dostaneme za ně méně syrečků. Když je jich málo, jejich cena roste a dostaneme za ně víc zboží.

Pak se někdo chytí za hlavu, že byla chyba, že se pohledávky bank začaly pokládat za aktiva a změní znaménko plus na minus. Pak spočítá, že výše dluhů přesáhla množství oběživa. Znamená to, že oběživo není.

Je to zboží, které vyrábí stát. A co vidíme. Státy se chovají tržně a pilně vyrábějí peníze, které injikují do ekonomiky, aby se nezadrhl obchod a lidé se nemuseli spokojit s výměnným obchodem: já ti dám ovci a ty mně vyléčíš dceru. Díky bezhotovostním operacím se dnes nemusejí peníze razit ani tisknout. Stačí elektronicky manipulovat virtuálními čísly.

Nestačilo by v tomto virtuálním světě škrtnout nějaké nuly a dohodnout se, čemu budeme zítra říkat plus a čemu minus? Kdo zchudl, když vítězné mocnosti první světové války škrtly Německu dlužné reparace? Nemohli by současní haruspikové a velekněží bank národních, mezinárodních a banky světové za zavřenými dveřmi vykonat rituál dohody, že škrtnou zbytečné nuly? Třeba by se pro takové konkláve našlo presbyterium v Aquile, když už se tam těch osm Velmocných sešlo. Dohoda by se neměla moc odkládat, aby se mezitím nezastavila výroba.

Výroba, která se zpomaluje proto, že se lidé bojí utrácet peníze (třeba i vypůjčené), když nějaký Zasvěcený Analytik vysloví proroctví, že přijde krize a je třeba šetřit. To se to prorokuje, když svým proroctvím způsobím to, co prorokuji!

Zle je, když není možné koupit, co potřebujeme, za peníze, které máme. Vždyť jsme to zažili. Napřed zaplať a pak čekej, že ti za pár let dají byt nebo spartaka. Nebo nabídni recept na diazepam vedoucímu Jednoty, abys dostal toaletní papír nebo hygienické vložky.

Historie lidstva je plná katastrof, při kterých lidé zbytečně umírali. Jejich příčiny nám dnes připadají nepříliš smysluplné a mluvíme o tragických omylech. Nejen Jan Hus, ale také Giordano Bruno shořel na hranici. Křižáci hnali před sebou nevinná dítka, aby mohli dobýt Jeruzalém. V Indii dodnes hladoví miliony lidí, protože se nesmějí zabíjet krávy na maso. V Iráku se vzájemně vyvražďují šíité se sunnity. I u nás se upalovaly čarodějnice a dnes by se našli spoluobčané, kteří by rádi spálili geneticky upravené potraviny.

K omylům, jejichž tragickým následkům se snad ještě podaří zabránit, patří vskutku originální způsob, jak si vláda představuje financování vědy. A také tady jsme na pupku světa, je‑li pro vědu oním pupkem prestižní časopis Nature. V čísle z 8. července t. r. se nad tou naší reformou rozhořčuje jeho editorial.

Možná všemu jen špatně rozumím a vymýšlím si toto povídání, které je založeno na omylu. Jsou však omyly, jež byly lidem užitečné. Musely však být vyprávěny tak, aby jim lidé věřili. O to se snažím tímto psaním.

Zdroj: MT