Zdravotnický systém nelze reformovat ve smyslu „trh nebo stát“

1. část - Reformy k záchraně zdravotnictví - ZDE

Podobně  jako na finančním trhu, také  ve zdravotnictví může docházet ke hromadění rizik. A tato rizika mohou mít katastrofální dopad – například v podobě epidemie smrtelných chorob. Nadměrné předepisování a často nesprávné užívání antibiotik či nejnovějších silných léků v posledních letech přispívá k výskytu rezistentních kmenů virů a bakterií. Některé extrémně rezistentní kmeny smrtelných chorob, jako jsou třeba tuberkulóza a malárie, se stávají globálním nebezpečím pro veřejné zdraví (rizikem, které nutí vlády přispívat na farmaceutický výzkum a které napomáhá ziskům farmaceutických firem).  
Katastrofální může být také dopad špatně regulovaných tržních sil ve zdravotnictví na veřejné finance. Například rychlý růst a podceňování prevence a včasné léčby chronických onemocnění vyžadují rostoucí objemy nákladné léčby a rostoucí výdaje na zdravotnictví.

Poněkud paradoxně,  čím větší prostor mají tržní  síly ve zdravotním systému, tím více nepostradatelná a obtížná je regulatorní funkce a dohled státu. Když se v nedostatečně řízeném tržním prostředí snaží dosáhnout zisku zdravotní personál, který je placen na základě výkonů, málokdo nabídne pacientovi levnou účinnou léčbu a prevenci.

Drahých testů, zákroků a léků však pacient dostane tolik, kolik unese jeho tělo a peněženka. Pacient se může těžko bránit a něco výrazně změnit tím, že si „vybere“. To by nejdřív musel sám vystudovat medicínu nejlépe i s potřebnou specializací. Nejeden praktický lékař či specialista se přizná, že si netroufá udělat rozhodnutí ve věcech léčby mimo vlastní obor. Jak se tedy může kvalifikovaně rozhodnout pacient?

Pokud bez efektivní státní  regulace a dohledu o zisk usiluje pojišťovna, může být situace ještě horší. Zdravotníci budou obcházet omezení kladená pojišťovnami, pojišťovny se budou snažit plnit své cíle na omezení výdajů a tedy rozsahu poskytované léčby. Např. v amerických soukromých zdravotních pojišťovnách musí úředníci plnit každý měsíc kvóty zamítnutých zákroků a péče. Za překonání kvóty (tedy odmítnutí většího objemu požadované péče) nabízejí zaměstnancům prémie.  

Zdravotnickou reformu tedy nelze řešit na úrovni ideologické nebo politické debaty o modelech zdravotnictví – debaty ve smyslu „trh nebo stát“.  Už vůbec nemá smysl zatahovat veřejnost do bezvýchodných debat na otázky, na které správná odpověď buď neexistuje nebo závisí na odborné analýze.

• • Například otázka kolik máme mít pojišťoven je méně důležitá než systémová řešení, která zaměří činnost pojišťoven na zájem občanů a přiměřenost a účinnost péče.
  • Vytvořit z pojišťoven soukromé akciové společnosti? Motiv zisku nenasměruje zdravotní pojišťovny ve prospěch nemocných a bez vhodných regulací a dohledu může provoz soukromých akciových pojišťoven spotřebovat až polovinu jejich příjmů, jak ukazuje zkušenost USA (jinde jsou soukromé pojišťovny přísně regulovanými neziskovými subjekty).
  • Privatizace a konkurence nemocnic? Lidé si těžko vybírají bez znalosti, jakou péči potřebují, a bez věrohodných informací o její kvalitě a cenách v různých zařízeních. V akutních případech na výběr není čas.
  • Zavést poplatky? Spoluúčast se mezinárodně pokládá za důležitý nástroj racionalizace poptávky po péči. Bez odpovídajícího vymezení standardní péče, bez výjimek pro chudé a přiměřeného zastropování osobních výdajů na standardní péči, bez zvýhodnění včasné levné a účinné léčby a bez možnosti připojištění na nadstandardní péči může mít zavádění poplatků nežádoucí dopad.  
    

Podobně  jako na finančním trhu je třeba uvažovat o tržních silách a úloze státu ve zdravotnictví  pragmaticky. Tržní mechanismy samozřejmě mají své důležité místo i ve zdravotním sektoru. Zdravotnictví je však mnohem komplexnější a informačně náročnější než běžné hospodářské sektory.

Vytvoření vhodného regulatorního rámce je technicky obtížné. Nesnadné je také vytvoření systému odměňování, který by usměrnil chování lékařů, plátců (jako jsou např. zdravotní pojišťovny) a pacientů směrem k lepšímu zdraví.  Zkušenosti ukazují, že obtížné je také zajištění nezávislosti dohledu, což někdy souvisí s politickou praxí.

Předmětem debaty o reformách zdravotnictví tedy musí být tyto základní otázky: Co přesně má být úlohou a zodpovědností státu?

A co přesně má být přenecháno trhu? Jakými konkrétními finančními a institucionálními mechanismy je možno usměrňovat chování účastníků ve zdravotnickém systému tak, aby zájem pacienta byl na prvním místě a náklady pod kontrolou? 

Zdroj: www.tribune.cz