Ženy se musejí naučit myslet samy na sebe

Proč se soustřeďujete zrovna na otázku zdraví žen?

Nejde o nějaký okamžitý nápad, postavení žen se věnuji celý život, a to z nejrůznějších úhlů pohledu. Věřím v sílu žen, vím, co všechno na nich leží a jak jsou přitom nedoceněné. Zájem o zdravotnický aspekt je logickým vyústěním tohoto mého trvalého směřování, protože zdraví je základ, na kterém teprve můžeme stavět vše ostatní.

Týkají se vaše slova o nerovném přístupu žen ke zdravotní péči i rozvinutých zemí, mezi něž snad můžeme počítat i Českou republiku?

Týkají se všech zemí, i když samozřejmě těžiště problému je v různých zemích různé. O legislativě nebo o rozdělení zdrojů stále rozhodují převážně muži, a tak se specifickým potřebám žen dostává méně pozornosti, než by bylo zapotřebí. Avšak svůj podíl na tomto stavu mají i ženy samotné - stále mají pocit, že se musejí postarat
0 všechny okolo sebe a jim že patří jen ten čas a ten prostor, který zbude. To je špatně. Jde o změnu psychologického postoje. Ženy se musejí naučit, že jsou důležité.

Vždyť ale zrovna vy s tím, co jste dokázala, jste určitě své potřeby musela upozadit...

Jistě, také jsem to dělala, ale poznala jsem, že když já nejsem v pořádku, má to dopad na mé okolí včetně mé rodiny. Proto se o sebe starám, jak jen to jde. To není projev sobectví, ale prostě nutnost.

Dostupnost očkování proti HPV patří podle vás také mezi otázky, kde by měl být hlas žen více slyšet?

Rozhodně ano. Tato vakcinace představuje velmi vzácnou příležitost, kdy můžeme vzniku rakoviny skutečně předejít. Mnoho žen by se díky ní v budoucnu vůbec nemuselo vyrovnávat se vším těžkým, co zhoubné onemocnění přináší. Jestliže zde máme vakcínu, která skutečně dokáže výrazně omezit jednu z významných příčin úmrtí žen, měli bychom ji využít. V České republice zemře na karcinom děložního hrdla jedna žena každých dvacet hodin. Každá z nich má rodinu, která je zasažena také. Je to zbytečné a dá se to změnit. Rozčiluje mě, když se říká, že tak už to chodí. Každý život je důležitý, každý život se počítá. Moudrá vláda investuje do veřejného zdraví a toto očkování je příkladem investice, která se společnosti vrátí, i když za řadu let.

Pokud jde o přístup ke zdravotní péči, z našeho evropského pohledu je dost nepochopitelné, proč v tak bohaté zemi, jako jsou USA, skoro padesát milionů občanů není kryto zdravotním pojištěním. Myslíte, že současný prezident Obama má reálnou šanci americké poměry změnit?

Dovedu si představit, že pro Evropany je to těžké pochopit. i Američané vnímají tento problém stále citlivěji. Jde o nesmírně komplikovanou otázku, ale současný prezident skutečně věnuje obrovské množství energie tomu, aby došlo ke změně, a já myslím, že může uspět.

Jak moc stíháte sledovat dění v České republice? Máte k ní stále zvláštní vztah, neboje pro vás již zemí jako každá jiná?

Rozhodně není. Cestuji po celém světě, ale tady se cítím doma. Jsem opravdu pyšná, že jsem se zde narodila. Proto bych moc chtěla, aby tato země ve všech směrech prosperovala.

Brzy uplyne dvacet let od zásadního zlomu ve směřování české společnosti. Pro objektivní hodnocení všech změn, k nimž během oné doby došlo, nám chybí odstup. Jak to vidíte vy?

Z politického hlediska je zdejší vývoj komplikovanější, nežjsem předpokládala, ale já v tomto směru nechci nikomu radit. Je tu však demokracie a lidé se nebojí mluvit. Na každém kroku je vidět, jak se zde život zlepšil. Mohu to porovnat, jezdila jsem sem už v osmdesátých letech, kdy to v Československu vypadalo opravdu pochmurně.

A jak je podle vás nyní Česká republika vnímána v USA?

Já myslím, že velmi dobře. Moji přátelé a známí sem jezdí rádi a vidí Českou republiku jako kus Západu. Pro Američany je bývalý prezident Havel stále velká osobnost a Praha je prostě krásná. Je pravda, že mnoho lidí se teď stará méně o to, co je za hranicemi. Svým způsobem to může být i dobře, když o Česku není slyšet, znamená to, že se zde neděje nic strašného.

Z tehdejšího Československa jste odešla jako dítě, přesto stále mluvíte velmi pěkně česky. Čím to je?

Asi tím, že česky mluvím ráda. Rozčiluje mě ale, když si nemohu vzpomenout na nějaké slovo. Proto raději při oficiálních příležitostech používám angličtinu.

Jakými dalšími jazyky hovoříte?

Kromě angličtiny a češtiny ještě francouzsky, rusky, a polsky. Polsky jsem se naučila, protože jsem psala knihu o polském opozičním hnutí. Po roce 1989 jsem se ale v polštině dost zhoršila, protože přece jen mám mnohem více příležitostí mluvit česky. 

Zdroj: MT