Důležitost vakcinace onkologických pacientů
Očkování je dnes součástí moderní péče o onkologické pacienty a stává se tématem jak pro onkology, tak i pro praktické lékaře. Na důležitost a hlavní zásady očkování nemocných s nádorovým onemocněním se ve své přednášce na letošních Brněnských onkologických dnech zaměřil prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D., vedoucí Katedry epidemiologie Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové.
Onkologičtí pacienti jsou ve vyšším riziku vzniku infekčních onemocnění nejen vzhledem k malignitě, ale dost často i kvůli imunosupresivní léčbě. I přes to, že účinnost vakcinace může být právě mírou imunodeficitu ovlivněna a jedná se o velmi heterogenní skupinu pacientů, má očkování podstatný význam. Hlavním cílem vakcinace těchto pacientů je bezpečná a účinná prevence infekcí. Je zřejmé, že očkování onkologických pacientů by se mělo stát součástí moderní péče a léčby, která může zvýšit míru přežití a kvalitu života těchto nemocných. Zapomínat by se nemělo na očkování rodinných kontaktů těchto pacientů, včetně ošetřujícího personálu.
Hlavní zásady očkování onkologických pacientů
Je‑li to možné, je nejvhodnější podle prof. Chlíbka zahájit očkování co nejdříve po stanovení diagnózy, tedy ještě před imunosupresivní léčbou. Správné načasování vakcinace hraje důležitou roli, očkovat lze nejen před zahájením léčby, ale v určitých případech i v jejím průběhu či po ukončení terapie.
Podstatnou a diskutovanou otázkou je bezpečnost očkování. „Bezpečnost inaktivovaných vakcín, kterých je většina, byla prokázána. Jak se potvrdilo, jejich podání není rizikové ani u pacientů onkologických, ani u imunosuprimovaných. Samozřejmě jiná problematika jsou živé a oslabené očkovací látky, které jsou kontraindikovány a nelze je podávat v průběhu chemoterapie,“ zdůraznil prof. Chlíbek.
Další důležitou zásadou je využívání doporučených očkování, přičemž doporučení každoročně přibývá. Prof. Chlíbek zdůraznil důležitost znalosti těchto doporučení a s nimi souvisejících rozšiřujících se úhrad. Od roku 2018 se v ČR podařilo rozšířit úhrady pro rizikové skupiny pacientů, jde o úhrady vybraných očkování, do nichž se vejde i vybraná skupina onkologických pacientů.
„Již před deseti lety vznikl očkovací kalendář pro dospělé a imunizační program pro chronicky nemocné, který kromě řady chronicky nemocných pacientů zahrnuje i pacienty s onkologickým onemocněním nebo v imunosupresi. U těchto pacientů je načasování očkování velmi důležitou součástí vakcinace. Mělo by být naplánováno co nejdříve po stanovení diagnózy,“ uvedl prof. Chlíbek.
Načasování vakcinace:
- u živých vakcín, je‑li to možné, minimálně čtyři týdny před plánovanou chemo‑/kortiko‑/radioterapií,
- u inaktivovaných vakcín minimálně dva týdny před terapií,
- v případě očkování proti chřipce lze očkovat i v průběhu chemoterapie, zvláště jedná‑li se o období přicházející chřipkové sezóny.
Nestihne‑li se očkování před léčbou, lze aplikovat vakcínu i po skončení léčby:
- u většiny inaktivovaných vakcín je spolehlivý interval tři měsíce po ukončení chemoterapie,
- u živých vakcín minimálně šest měsíců i později.
Riziko chřipkových komplikací a pneumokokových infekcí
Doporučení očkování onkologických pacientů platné v ČR vychází z doporučení platných v řadě vyspělých zemí (USA, Kanada, Austrálie a Francie), kde mezi základní doporučená očkování jednoznačně patří vakcinace proti chřipce a pneumokokům.
„Právě onkologičtí pacienti jsou ve vysokém riziku sekundárních komplikací chřipky, která se udává u devíti až 33 procent onkologicky nemocných. Jde o komplikace, jako je bakteriální pneumonie, respirační selhání, ale i úmrtí. Proto je doporučováno všem těmto pacientům, jejich rodinným kontaktům a zdravotnickému personálu pečujícímu o tyto pacienty nechat se očkovat proti chřipce,“ zdůraznil prof. Chlíbek s tím, že na českém trhu jsou již k dispozici i tetravalentní vakcíny chránící proti čtyřem chřipkovým virům, které by jednoznačně měly být u onkologických pacientů preferovány. Vakcinaci je vhodné načasovat ve vazbě na diagnózu a ideálně ji provádět dva týdny před nebo dva týdny po chemoterapii, přičemž s ohledem na chřipkovou sezónu je toto očkování možné i v průběhu léčby.
Toto očkování má nesporně svůj význam, a to i přes to, že imunologická odpověď na vakcinaci může být v závislosti na typu nádorového onemocnění u onkologických pacientů nižší. Např. sérokonverze u karcinomu prsu a karcinomu plic se udává 66–78 procent, což znamená, že zhruba 30 procent pacientů si nevytvoří potřebné protilátky, a tudíž nejsou dostatečně chráněni. U hematologických malignit je sérokonverze ještě nižší, potřebné protilátky si může vytvořit jen třetina pacientů. Čím vyšší stupeň imunosuprese, tím je vyšší pravděpodobnost, že si tito pacienti nevytvoří protilátky. „I přesto má toto očkování svůj benefit. Může zmírnit riziko úmrtí, pacient sice onemocní chřipkou, ale s mírnějším průběhem a nezemře na ni. Proti nízké sérokonverzi lze bojovat novými vakcínami s vyšším obsahem antigenu, které se aplikují ve dvoudávkovém schématu. Zatímco po první dávce si sérokonverzi vytvoří 42 procent pacientů, po dvou dávkách je to již 71 procent pacientů,“ vysvětlil prof. Chlíbek.
U onkologických pacientů hrozí i vyšší riziko pneumokokových onemocnění, vysoké riziko je zejména u pacientů s diagnózou myelom, karcinom plic, chronická lymfatická leukémie nebo lymfom, a proto je toto očkování téměř bez ohledu na diagnózu doporučováno všem pacientům s onkologickou diagnózou. K dispozici pro děti i dospělé je konjugovaná 13valentní vakcína (PCV13). V případě, že byl pacient v minulosti očkován polysacharidovou vakcínou, měl by být přeočkován vakcínou konjugovanou (viz tabulku).
Z dostupných dat vyplývá, že výskyt komunitních pneumonií lze u seniorů starších 65 let očkováním redukovat o 46 procent a u IPO dokonce o 75 procent, tytéž hodnoty lze podle odborníků předpokládat u imunosuprimovaných osob. V případě velmi agresivní terapie a vysoké imunosuprese je možnost, očkuje‑li se před zahájením terapie, aplikovat ještě dávku PCV13 navíc – nejdříve tři měsíce po ukončené chemoterapii.
Další doporučená očkování
Očkování proti meningokokům – doporučeno zejména pro onkologické pacienty v předškolním, adolescentním a mladém dospělém věku, u pacientů s poruchou komplementu či s asplenií/ hyposplenií. Vzhledem k širokému zastoupení jednotlivých meningokokových séroskupin na našem území se pro dostatečnou ochranu pacienta proti meningokokům doporučuje používání obou vakcín, tedy menACWY i menB.
Očkování proti VHB – ve světě doporučovaná vakcinace, riziko chronicity VHB se udává až 26 procent s mortalitou pět procent, existuje zde až 47procentní riziko reaktivace VHB po chemoterapii, zvláště po cytotoxické léčbě. Byl‑li pacient očkován v minulosti, může dojít ke ztrátě protekce, k čemuž dochází zejména u pacientů po transplantaci kmenových buněk (50 %). Data uvádějí až 70procentní séroprotektivitu u pacientů očkovaných po chemoterapii. I zde se doporučuje očkovat co nejdříve po stanovení diagnózy, ideální je určení vnímavosti k VHB infekci. Doporučuje se třídávkové schéma.
Očkování proti VHA – očkuje se neživou bezpečnou a účinnou vakcínou, zvažuje se tam, kde se pacient rozhodne po léčbě např. cestovat do rizikových oblastí, nebo u rizikových skupin. Dosavadní data ukazují, že séroprotektivita je zde nižší oproti skupině zdravých kontrol (70 vs. 100 %) a protekce bude kratší. Očkování se doporučuje ve dvoudávkovém schématu po 6–12 měsících.
Očkování proti HPV – i toto očkování může být doporučeno, i když bude pravděpodobně méně robustní imunologická odpověď.
Očkování proti spalničkám – v současné době vzhledem k vracející se infekci často diskutované očkování. Obecně je u onkologických pacientů prokázána vyšší morbidita i mortalita, kdy je u tohoto onemocnění zvýšené riziko komplikací (pneumonie, encefalitida). Očkování onkologického pacienta v období léčby nebo ve stavu imunosuprese vzhledem k tomu, že jde o živou oslabenou vakcínu, není možné. Je‑li třeba přeočkování, může k němu dojít pouze 6–12 měsíců po skončení chemoterapie.
Očkování proti pertusi – jde opět o vracející se infekci, vzhledem k tomu, že jde o neživou očkovací látku, je možná vakcinace tři měsíce po skončení terapie.
Očkování proti pásovému oparu – je vhodné zejména u pacientů s hematologickými malignitami, karcinomem GIT, karcinomem plic, prsu, ovaria, prostaty, ledvin a CNS, kteří jsou ve vyšším riziku pásového oparu. Jediná v ČR dostupná živá vakcína je kontraindikována pacientům v imunosupresi. Existuje nová neživá rekombinantní vakcína, která byla v Evropě zaregistrována v roce 2018, její dostupnost v ČR je otázkou času. Ve dvoudávkovém schématu se aplikuje před skončením léčby nebo po jejím skončení, v případě potřeby i v průběhu terapie.
Očkování proti varicele – vzhledem k tomu, že jde o živou vakcínu, nelze ji při imunosupresi podávat. Lze očkovat s velkým odstupem po skončení chemoterapie (6–12 měsíců).
Zvýšení proočkovanosti
Díky novele zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, se rozšířila možnost úhrady vybraných očkování onkologickým pacientům. „V § 30 novela připouští očkování pacientů s primárním nebo sekundárním imunodeficitem, jde o pacienty s plánovanou dlouhodobou imunosupresivní léčbou. Tito pacienti mohou mít hrazeno očkování proti chřipce, pneumokokům, meningokokům nebo Haemophilus influenzae b,“ připomněl prof. Chlíbek.
Proočkovanost onkologických pacientů je v ČR velmi nízká, což je vysvětlováno zejména existencí řady bariér. K těm nejčastějším patří strach z nežádoucích reakcí, pochyby o skutečné účinnosti vakcinace, ale také neznalost toho, jaká očkování jsou dnes těmto pacientům doporučována. Jak ukazují například data z USA, 30 procent onkologických pacientů nebylo nikdy očkováno proti chřipce a 56 procent se nikdy nenechalo očkovat proti pneumokokům. Smutné je to, že pouhých sedm procent pacientů bylo informováno svým onkologem, že existují nějaké možnosti očkování.
„Onkologičtí pacienti jsou ve vyšším riziku infekcí a i přes to, že imunitní odpověď na očkování bude pravděpodobně nižší, je očkování významnou součástí péče o ně. Určitě na prvním místě stojí očkování proti chřipce, pneumokokům, případně VHB. Očkování by se, pokud to lze, mělo zahájit co nejdříve po stanovení diagnózy, případně s dlouhým odstupem po ukončení chemoterapie s kontraindikací pro živé vakcíny. Vakcinace by se měla stát součástí moderní léčby onkologických pacientů. Může zvýšit kvalitu jejich života a prodloužit dobu přežití. Tím, jak se zvyšuje přístup k moderní onkologické léčbě a její dostupnost, měla by s tím být ruku v ruce spojena i vyšší dostupnost vakcinace. K dosažení tohoto cíle je potřeba vzájemné spolupráce onkologů, registrujících praktických lékařů, případně infektologů a vakcinologů tak, aby onkolog doporučil a měl přehled o očkování a praktický lékař věděl, jak a proti čemu může očkovat, případně co zdravotní pojišťovna daného pacienta může uhradit,“ uzavřel přednášku prof. Chlíbek.
Zdroj: MT