Jak je to se „zázračnou léčbou“ RS
* Kdy poprvé se objevily tyto poznatky a kdo s nimi v novodobé historii přišel?
Od 19. století se lékaři snažili definovat příčiny vzniku RS, neboť od počátku bylo jasné, jak zničujícím onemocněním může být. Velmi záhy se v éře tzv. moderní medicíny dnešního typu, tedy od konce 19. století, objevily také cévní teorie o vzniku onemocnění (dr. Rindfleisch). Jako důkaz byl předkládán fakt, že v centru každého ložiska zánětu na preparátech zemřelých pacientů s RS se nalézá žíla, mnohdy skutečně uzavřená krevní sraženinou. Podobné teorie se objevovaly až do konce 50. let 20. století (dr. Putnam, dr. Fog). Někteří lékaři oživili koncept cévního původu RS dokonce i v 80. letech (dr. Schelling). Aktuálně v roce 2009 byla zveřejněna pozorování italských lékařů (dr. Zamboni), kteří navázali na předchozí teorie a vytvořili koncept chronické žilní insuficience. Jako nepřímý důkaz svého tvrzení použili i fakt, že na MRI mozku (speciální sekvence tzv. SWI) se zdála být vyšší koncentrace železa v bazálních gangliích mozku u pacientů s RS. Tento nález byl interpretován jako jakási "usazenina" způsobovaná zhoršeným odtokem krve.
* Poznatky o možné spojitosti zúžených cerebrospinálních cév a RS jsou tedy mnohem starší. Proč vlastně k nim neurologové přestali před mnoha desetiletími přihlížet?
Nesmíme zapomínat, že lékařská věda až do 50. a 60. let 20. století neměla jasnou představu o funkci imunitního systému a například termín "autoimunitní onemocnění" byl zcela neznámý. Proto nepřekvapuje, že v době imunologického "boomu" 80. a 90. let byly po odborné diskusi tyto teorie odmítnuty.
* Nicméně ukládání železa v určitých částech mozkové tkáně, které údajně s CCSVI souvisejí, zkoumají neurologové u pacientů s RS už mnoho let. Co ukazují průběžné výsledky?
Dr. Zambonim a dr. Zivadinovem byl zmíněn problém nahromadění železa v mozku nemocných s RS. K jeho průkazu použili novou sekvenci magnetické rezonance (tzv. SWI). I k tomuto nálezu se musíme postavit skepticky. Víme dlouhou dobu, že kumulace různých sloučenin železa (pigmenty apod.) je přítomna u většiny chronických neurologických onemocnění a není typická pro RS. Různé sloučeniny železa mohou zůstávat na místě chronického zánětu a přitom nemusí tento nález souviset s žilní drenáží nervového systému. Víme také, že železo se kumuluje v nervové tkáni v rámci přirozeného stárnutí i u zdravých subjektů. Nová metoda MRI (SWI), kterou používají výzkumné týmy zabývající se CCSVI, není také dostatečně přesná k měření množství železa, a tudíž není možné případně citlivě rozlišit mezi patologickými a normálními nálezy. Další rozvoj těchto metod do budoucna přinese další důležitou informaci o degenerativních procesech nervového systému, ale nespojoval bych ho dominantně s žilní nedostatečností.
* Může to vyústit v další typ léčby RS?
Terapeuticky by se samozřejmě dalo pomýšlet na případné ovlivňování takovéto kumulace sloučenin železa, ale dokud nevíme, jakou roli tyto kumulace hrají a zda mají klinický význam, je takováto úvaha předčasná.
* Teorie CCSVI má kromě zastánců i celou řadu kritiků. Co tomuto konceptu vytýkají nejčastěji?
Největším problémem konceptu žilní nedostatečnosti je sama jeho potenciální existence, respektive neexistence. Během podrobného studia metod použitých v původní italské práci naráží odborník zejména na určitou polovičatost kritérií žilní nedostatečnosti, která nejsou v souladu s kritérii žilní insuficience kdekoli jinde, například na dolních končetinách. Na práci dr. Zamboniho navázaly další lékařské týmy (nejvýznamněji ve Spojených státech - Buffalo, v Německu - Berlín, Nizozemsku - Amsterdam a ve Švédsku - Umea), tentokrát však s rozdílnými výsledky. Některé z těchto studií, zejména německá a švédská, výrazně zpochybnily samu existenci žilní nedostatečnosti. Ve studovaných skupinách byly nalezeny pouze dva, respektive tři pozitivní případy. Podobný výzkum byl proveden i na našem pracovišti (Praha, 1. LF UK) a známky žilní insuficience dle italských kritérií byly nalezeny u zhruba 30 % RS pacientů a 20 % zdravých kontrol. V posledně jmenovaných studiích nebyly tedy rozdíly mezi zdravými subjekty a pacienty s RS statisticky významné.
* Teorie už se ale v zahraničí aplikuje dokonce prakticky. Pacienti s RS podstupují zákroky, aby se u nich aspoň zmírnily některé neurologické symptomy RS. V čem vlastně tyto zákroky spočívají?
Samotný zákrok spočívá ve vpravení katetru s balonkem do žíly a v přechodném roztažení žíly nafouknutím balonku. V případě žilního systému ale neplatí, že široká žíla znamená dobře pracující žílu, takováto zjednodušení jsou zavádějící a mylná.
* Zahraniční pacienti, kteří si nechali odstranit "stenózu" na jugularní žíle nebo žíle azygos - ať už vložením stentu nebo za použití balonkové metody -, uvádějí zlepšení některých neurologických symptomů, byť pouze dočasné. Jak si toto subjektivní zlepšení neurologové vysvětlují?
Je nutné připomenout, že došlo ke zlepšení většinou pouze subjektivních příznaků (únava, ústup tlaků v hlavě apod.). Někteří pacienti prokázali také zlepšení chůze a jiných funkcí. Zde je však potřeba položit si ještě jednu otázku: Jak je možné vysvětlit náhlé zhojení zánětlivého procesu mozku - porucha chůze trvala u všech těchto pacientů několik let - pouhým zákrokem na žíle krku? Tato zlepšení lze tedy bohužel přisoudit placebo efektu. Opak prokáže teprve dlouhodobé sledování takových pacientů a zlepšení bude možné definitivně uznat až minimálně po několika letech. K monitoraci stavu pacienta je nutné používat vždy objektivní vyšetřovací škály a metody.
* Vraťme se k vaší stáži v Buffalo Neuroimaging Analysis Center (BNAC) u dr. Zivadinova. Jaké průběžné výsledky přinesla první část rozsáhlé klinické zkoušky Combined Transcranial and E xtracranial Venous Doppler Evaluation (CTEVD )?
Žilní nedostatečnost byla v této americké studii (Buffalo) nalezena u maximálně zhruba 60 % pacientů a u 25 % zdravých kontrol (pokud nebyly započteny hraniční případy, šlo o přibližně 50 % pacientů). Zajímavostí je, že známky žilní nedostatečnosti mělo v této studii i zhruba 50 % pacientů s dalšími neurologickými onemocněními (mozková příhoda, Parkinsonova nemoc, epilepsie apod.). Tudíž žilní nedostatečnost nebyla jednotkou typickou pouze pro RS. Nejpřínosnější informací, kterou ale tato studie přinesla, je, že u CIS pacientů (pacientů na počátku onemocnění RS) byla incidence přibližně 25 %, to znamená, že byla na úrovni zdravých kontrol. A incidence postupně stoupá přes pacienty relaps-remitentní, sekundárně progresivní a primárně progresivní až k pacientům relaps-progredientním. Tento fakt založený na studiu přibližně 500 subjektů zcela jasně vylučuje možnost, že by potenciální nedostatečnost či "vrozené zúžení" mohlo být spojeno se vznikem onemocnění RS. Někdy se dokonce hovoří o "vrozeném zúžení žíly", které je přímo zodpovědné za toto onemocnění. Bohužel musíme konstatovat, že tento předpoklad italských kolegů a některých dalších lékařů je jejich největší nepřesností a zároveň proviněním, jehož se dopouštějí.
* Znamená to, že výzkum původu RS směřující tímto směrem je cestou do slepé uličky? Kdy vlastně budou mít vědci k dispozici první výsledky rozsáhlého zkoumání CCSVI u zhruba 1 700 pacientů (nejen s RS)?
Výzkum CCSVI probíhat musí. S designem studie - tak jak byla prováděna v Buffalu - příliš etických či odborných problémů nemám. Výsledky 1 700 pacientů budou předběžně k dispozici do konce roku 2010. V těchto studiích se zjišťuje vůbec charakter žilních funkcí a definují se kritéria "normality" žilní drenáže. Před čím bych však varoval, jsou výzkumné studie zaměřené čistě na intervenční stránku věci. Jakákoli léčba onemocnění, jehož existence dosud nebyla prokázána, postrádá smysl. V podobném smyslu vyznívá i doporučení Multiple Sclerosis International Federation (MSIF).
* Část klinické zkoušky pro Buffalo Neuroimaging Analysis Center (BNAC) dr. Zivadinova měla původně dělat i Praha. Ale nakonec od toho ustoupila. Proč?
Naše spolupráce s BNAC je stále velmi živá a pracujeme s nimi současně na třech jiných projektech, které jsou ve světovém kontextu výzkumu RS ojedinělé. Jde např.o transplantace krevních kmenových buněk u pacientů s vysoce aktivní formou nemoci a další projekty. Na téma CCSVI jsme se zaměřili také, ale rozhodli jsme se jít vlastní cestou a zkoumat zejména zdravé jedince a poznat nejprve fyziologické zákonitosti cévní drenáže, než začneme studovat pacienty s RS. Díky výcviku, jejž jsem absolvoval v buffalské všeobecné nemocnici, a díky spolupráci i s odborníky z týmu dr. Zamboniho je zajištěno, že výsledky, jež oba týmy včetně toho našeho získají, budou vzájemně konzistentní. To je neocenitelná devíza, za niž jsem velmi vděčný.
* Italský cévní chirurg Paolo Zamboni byl prvním lékařem v Evropě, jenž vyzkoušel zákroky na zúžených jugularních a azygos žilách u několika desítek pacientů s RS (mimo jiné i na své manželce, která má RS a zákrok podstoupila mezi prvními). Od té doby prezentuje výsledky své práce po celém světě jako úspěšné. Jak jeho osvětu vnímá neurologická obec?
Obecně řečeno je vnímání problematické. Celá řada neurologů považuje - více či méně oprávněně - jeho aktivity za nesprávné a nedostatečně podložené odbornou zkušeností.
Tento pohled ale doporučuji co nejdříve opustit. Je potřeba se na problém zaměřit komplexně. Emoce do vědy nepatří, i když někdy o věcech rozhodují. Další část neurologické obce se zase staví k tématu vysloveně pasivně a pacientům není schopna podat fundovanou informaci. Tento přístup dost podobně jako ten předchozí považuji za neprofesionální. Pouze minimální část neurologické obce vstoupila aktivně do procesu výzkumu podobně jako naše centrum. Nakonec zjistíte, že přesvědčit se o slabinách a úskalích, popř. pravdivosti daného tématu osobně, je nejcennější zkušenost.
* Mezitím však světem proletěly zprávy kanadské televize, která prezentovala výsledky dr. Zamboniho v Itálii jako novou, zázračnou léčbu RS. Pacienti po celém světě od té doby sepisují petice a apelují na vlády svých zemí, aby novou metodu neignorovaly, ale aby naopak podpořily její výzkum. Jaká je situace v ČR? Dělá někdo zmíněné zákroky i tady?
Na soukromé úrovni provádějí zákrok snad jedno dvě pracoviště. Na oficiální úrovni provádí studii s aplikací balonkové angioplastiky jedno dokonce fakultní pracoviště. Další se však určitě objeví, neboť jejich počet v zahraničí roste každým dnem. Tato cesta výzkumu je ale cestou špatnou. Design takové studie naprosto neřeší, zda CCSVI vůbec existuje. Poslední výzkum ukazuje, že žilní nedostatečnost u RS tak, jak byla prezentována italskými lékaři, není patologickým stavem, neboť nebyla prokázána v nezávislých studiích. Samozřejmě další výzkum musí probíhat i nadále.
* V USA prováděl první chirurgické zákroky MUDr. Michael Dake ze Stanford University Medical Center. Údajně s nimi ale musel přestat po dvou fatálních případech. Jaká rizika vlastně prováděné zákroky mají?
Případ stanfordské univerzity budu komentovat jen krátce, je to právě onen případ mylných medicínských úvah. Započít neuváženě s jakoukoli procedurou u experimentálního konceptu je provinění, jaké se prostě v medicíně 21. století nesmí stávat. Zvítězily osobní ambice před vědeckou rozvahou. Stenting, který byl prováděn právě na univerzitě ve Stanfordu, nemá ve výzkumu pro svá rizika místo vůbec. Balonková angioplastika má rizika podstatně nižší, pouze může dojít tlakem k poškození chlopní a potažmo i cévní stěny. Proto je důležité zmínit, že intervence balonkem, popř.stentem poškozuje definitivně chlopenní aparát, a vede tak sama o sobě ke zhoršení odtoku krve z mozku. Nemluvě o tom, že žilní stěna je velmi měkká a poddajná a po vytažení balonku se vrátí zpět do původní pozice a tvaru. Znovu musím zopakovat, že široká žíla ještě neznamená dobře pracující žílu, takováto zjednodušení jsou skutečně zavádějící.
Zdroj: Medical Tribune
