Miovský: Největší problém? Ne čas u obrazovky, ale to, co kvůli ní mizí

Digitální závislosti se podle prof. PhDr. Michala Miovského, Ph.D., z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze netýkají jen dospívajících, ale stále častěji i dětí v předškolním věku. Samotná délka používání technologií přitom není rozhodující – zásadní je, zda nahrazují vztahy, pohyb a běžnou socializaci. V rozhovoru ukazuje, jak mohou praktičtí lékaři tyto změny zachytit už při běžných prohlídkách, a upozorňuje na rostoucí vliv algoritmů a „neférových“ mechanismů, které cíleně udržují dětskou pozornost. Právě jejich rozmach podle něj otevírá i otázku regulace – ta má své opodstatnění, musí však být citlivá a promyšlená, protože zkušenosti s drakonickými zákazy, od alkoholové prohibice po regulaci návykových látek, ukazují, že neuvážené zásahy mohou být spíše kontraproduktivní.

• Jedním z výrazných témat letošního kongresu primární péče byly digitální závislosti v dětském a dorostovém věku. Jak velké je to téma? Koho se týká?

Postupně se ukazuje, že toto téma je větší, než jsme se původně domnívali. Zároveň nově zjišťujeme, že se týká i věkových skupin, které jsme dříve neměli tolik v hledáčku – například dětí mladších šesti let. Velmi ilustrativní je i nedávný průzkum zveřejněný na Seznamu, který ukazuje, kolik rodičů a jak brzy sahá po digitálních technologiích jen proto, aby své děti uklidnili a nemuseli s nimi vést přímou rodičovskou interakci. Současně se ukazuje, že jednou z největších výzev je rozvoj nástrojů, které umožní tento problém včas detekovat a účinně intervenovat, a dostat tyto nástroje až do rukou praktických lékařů pro děti a dorost.

• Kdy už se jedná o závislost?

Téma závislosti u digitálních technologií je na dlouhé povídání – má velký přesah i do samotné filosofie toho, jak závislost definujeme. Podstatné ale je, že samotný kvantifikovatelný rozměr nestačí. Kritické je rozlišení mezi produktivním a neproduktivním užíváním.

Dnes jsou digitální technologie tak hluboce integrovány do vzdělávacího procesu, že množství času, které s nimi děti tráví, aby vůbec mohly být ve škole zařazeny a úspěšně jí procházet, je obrovské, až enormní. Proto je nutné odlišit čas, který je „nutný“, od času neproduktivního – a hlavně od toho, který jde na úkor důležitých aktivit, jako je socializace, kontakt s vrstevníky nebo pohyb a sport.

Právě tady se ukazuje interdisciplinarita tématu. S nadužíváním technologií narůstají pohybové problémy, nadváha i výživové obtíže – jsou to propojené nádoby. Pojem digitální závislosti je tak spíše integrativní a je potřeba za ním vidět mnohem širší pole problémů, které se týkají nejen zdraví, ale i výchovného procesu a rodičovství.

Do budoucna bude velkou otázkou, co s rodiči. Ti za svými dětmi často zaostávají nejen ve znalosti technologií, ale i v tom, jak tuto základní informovanost promítnout do konkrétních rodičovských dovedností. Rodičovské kompetence tak dnes vyžadují větší pozornost než kdykoli v minulosti.

• Jak by se měl praktický lékař pro děti a dorost na tento problém ptát? Jaké otázky by měly zaznít, když chce toto téma otevřít?

Myslím, že to není žádná velká věda. Stačí velmi jednoduché „prozkoumání“ – nejen časových souvislostí, ale třeba i obyčejný pohled do čekárny. Ten může praktikovi nebo jeho sestře napovědět opravdu hodně. Samotná interakce v rámci preventivních prohlídek je pro zkušeného praktika poměrně přirozená a nevyžaduje žádné složité nástroje.

Takovým lakmusovým papírkem je situace, kdy technologie začínají nahrazovat to nejpodstatnější. Je to viditelné v komunikaci – když nahrazují vztahy, když se „vlamují“ do klíčových momentů, jako je trávení volného času, kontakt s vrstevníky nebo běžná každodenní interakce. Dítě se může začít vyhýbat osobnímu kontaktu a často se objevují i další insuficience, například v komunikačních dovednostech – ve schopnosti vést rozhovor face to face a adekvátně reagovat na otázky.

Tyto slabiny jsou pro většinu praktiků poměrně dobře rozpoznatelné, často už v průběhu opakovaných preventivních prohlídek a návštěv. Nemělo by tedy být složité, aby dětský praktický lékař tyto signály včas identifikoval.

• Když se podíváme na to, co dítě v online prostoru dělá a sleduje – které formáty jsou z vašeho pohledu mimořádně rizikové?

Je potřeba vnímat i výrazné genderové rozdíly. U dívek hraje mnohem větší roli svět sociálních sítí – tedy to, jak jsou sledované, jak na ně reagují kamarádky, kdo je „hejtuje“ a kdo naopak podporuje. U chlapců zase častěji převažuje herní prostředí, typicky různé bojové hry.

Do budoucna ale budou největší otazníky – a možná spíše vykřičníky – viset nad hrami a aplikacemi, které využívají toxičtější postupy. Tedy takové, které cíleně upoutávají pozornost dětí a pracují s neférovými nástroji. Pro starší generaci si to lze představit třeba jako určitou formu skryté nebo podprahové reklamy – něco, co si běžný uživatel ani neuvědomí, ale přitom to na něj působí.

Dnes tuto roli sehrávají algoritmy, které dětem a dospívajícím neustále servírují obsah – obrázky, videa, podněty, a to s jediným cílem –  udržet jejich pozornost a nenechat je aplikaci opustit. Právě na tyto mechanismy bude potřeba si dávat mnohem větší pozor.

Velkým tématem tak zřejmě bude i citlivá debata o regulaci, protože tyto neférové nástroje jsou cíleně vyvíjeny a aplikovány. Typickým příkladem jsou hry, které jsou na první pohled zdarma, ale postupně nutí uživatele k nákupům, aby v nich mohli být úspěšní.

Právě takové mechanismy nám dnes umožňují identifikovat aplikace, které jsou toxičtější a pro děti rizikovější – protože systematicky podporují vznik nezdravých návyků, nadužívání a dlouhodobé udržování pozornosti.

• Jaký je váš názor na regulaci přístupu k sociálním sítím od určitého věku? Některé státy k tomu přistoupily – má to smysl?

Smysl to určitě má. Otázkou je ale jak. Bylo by velmi nešťastné dělat zbrklé kroky a zavádět drakonická opatření. Velká část těchto aplikací je dnes součástí běžného vzdělávacího procesu i každodenního života dětí a dospívajících.

Zároveň je potřeba si uvědomit, že podmínky se výrazně liší mezi regiony i jednotlivými školami. Je rozdíl, zda mluvíme o malotřídce, nebo o základní škole s několika stovkami žáků. Proto by dávalo smysl nastavit základní koridor a obecná pravidla, ale zároveň být velmi opatrní v tom, co a jakým způsobem zakazujeme.

Historie opakovaně ukazuje, že drakonické zákazy bývají kontraproduktivní – od alkoholové prohibice až po zkušenosti s regulací návykových látek. Bylo by proto dobré se těchto chyb vyvarovat i u digitálních technologií. Jinými slovy, měli bychom postupovat citlivě, abychom s vaničkou nevylili i dítě.

Rozhovor vznikl v rámci zpravodajství Medical Tribune z 20. kongresu primární péče. Další rozhovory a články z této akce naleznete v medisekci Kongres primární péče.