Přeskočit na obsah

Polycytemia vera

Jde o vzácné klonální onemocnění krvetvorby, které se nejčastěji diagnostikuje v dospělosti a jehož riziko komplikací roste s věkem

Polycytemia vera (PV, pravá polycytemie, Vaquezova choroba) je chronická myeloproliferativní neoplazie charakterizovaná klonálním zmnožením červených krvinek. Často se současně zvyšuje počet leukocytů a trombocytů. Vyšší hematokrit zvyšuje viskozitu krve a přispívá k riziku arteriální i venózní trombózy. Odhadovaná roční incidence se pohybuje přibližně mezi 0,5 a 4 případy na 100 000 obyvatel; závisí na sledované populaci a způsobu záchytu [1].

PV je téměř vždy spojena se získanou (somatickou), nikoli dědičnou mutací genu JAK2, která vede k trvalé aktivaci signální dráhy JAK–STAT. Mutace JAK2 V617F se nachází přibližně u 95 % pacientů; u většiny zbývajících nemocných lze prokázat mutaci v exonu 12 [2–4].
Konstitutivní aktivace JAK2 podporuje proliferaci a přežívání krvetvorných buněk. Erytropoéza proto může probíhat relativně nezávisle na erytropoetinu; jeho sérová koncentrace bývá u PV snížená.
U malé části pacientů s negativním výsledkem vyšetření JAK2 V617F se prokáže mutace v exonu 12. Při přetrvávajícím klinickém podezření je třeba zvážit citlivější molekulární vyšetření a posoudit nález v souvislosti s krevním obrazem a histologií kostní dřeně [2–4].
U části pacientů se v průběhu onemocnění zjistí také další, takzvané nedriverové mutace. Mohou ovlivňovat biologii onemocnění a v některých případech souvisejí s rizikem jeho progrese; jejich význam je nutné hodnotit v kontextu dalších klinických a laboratorních údajů [3,4]:

  • Epigenetické regulátory: TET2, DNMT3A, IDH1/IDH2, ASXL1, EZH2,
  • Faktory sestřihu RNA: SRSF2, SF3B1, U2AF1, ZRSR2,
  • Transkripční faktory a další signální dráhy: TP53, RUNX1, CBL, SH2B3 (LNK).

Patogeneze

PV vzniká klonální proliferací krvetvorné kmenové buňky. Typickým nálezem v kostní dřeni je zmnožení všech tří krvetvorných řad, nejvýrazněji erytropoézy. Erytroidní progenitory jsou citlivější k růstovým signálům a mohou proliferovat i při nízké koncentraci erytropoetinu. Onemocnění tedy nelze popsat pouze jako izolovanou nadprodukci erytrocytů [2–4].

Klinický obraz

  • Bolesti hlavy, závratě a poruchy vidění.
  • Únava a další celkové či mikrocirkulační obtíže.
  • Svědění, často zhoršené po kontaktu s vodou (akvagenní pruritus).
  • Arteriální i venózní trombózy; méně často se může objevit krvácení.
  • Erytromelalgie (pálivá bolest a zarudnutí končetin).
  • Dna nebo jiné projevy zvýšené koncentrace kyseliny močové.
  • Splenomegalie, která může způsobovat tlak či bolest v levém podžebří [1,5–7].

Diagnostika a diferenciální diagnostika

  • Zvýšená koncentrace hemoglobinu (Hb; > 165 g/l u mužů a > 160 g/l u žen) nebo hematokritu (> 49 % u mužů a > 48 % u žen).
  • Nedostatek železa či zvýšený objem plazmy mohou maskovat erytrocytózu.
  • Může být přítomna leukocytóza a/nebo trombocytóza.
  • Snížená saturace kyslíkem může ukazovat na hypoxickou sekundární erytrocytózu; normální hodnota ji však zcela nevylučuje.
  • Koncentrace feritinu může být snížená; nedostatek železa může maskovat rozsah erytrocytózy.
  • Sérová koncentrace erytropoetinu bývá u PV snížená a pomáhá v diferenciální diagnostice.
  • Je nutné vyšetřit mutaci JAK2 V617F, případně mutaci exonu 12, a posoudit další možné příčiny sekundární erytrocytózy.
  • Samotný krevní obraz ani koncentrace vitaminu B12 či folátu diagnózu PV nepotvrzují [1–4].

Diagnóza se opírá o souhrn klinického obrazu, krevního obrazu, průkazu mutace JAK2, sérové koncentrace erytropoetinu a podle okolností o histologické vyšetření kostní dřeně. V diferenciální diagnostice je třeba zvažovat zejména hypoxii, kouření, spánkovou apnoi, onemocnění ledvin a další příčiny sekundární erytrocytózy. Histologie kostní dřeně pomáhá odlišit PV od sekundárních stavů i dalších myeloproliferativních neoplazií [1–4].

Léčba

  • Nízkodávkovaná kyselina acetylsalicylová, pokud není kontraindikována.
  • Léčebné venepunkce či erytrocytaferézy s cílovým hematokritem < 45 %.
  • Cytoredukční léčba podle trombotického rizika a klinické situace: nejčastěji hydroxyurea – volíme spíše u starších nemocných.
  • Interferon alfa – zvláště u mladších nemocných.
  • U vybraných nemocných s nedostatečnou odpovědí či s intolerancí hydroxyurey lze zvážit ruxolitinib.
  • Důležitá je také úprava kardiovaskulárních rizik a léčba symptomů, například pruritu či hyperurikemie [8–11,15,16].

Prognóza

Medián přežití se v publikovaných souborech pohybuje kolem 15 let, jde však o údaj výrazně ovlivněný věkem a dalšími rizikovými faktory. Nejzávažnějšími komplikacemi jsou trombóza, krvácení a u menší části nemocných progrese do myelofibrózy nebo akutní myeloidní leukemie [3,6,7,14].

Riziko a průběh onemocnění

Trombotické riziko se obvykle rozděluje podle věku a anamnézy trombózy: za vysoké riziko se považuje věk nad 60 let nebo prodělaná trombóza; pacient bez těchto faktorů spadá do nízkého rizika. Toto rozdělení není totožné s biologickou aktivitou onemocnění ani s rizikem jeho dlouhodobé progrese. Při hodnocení je třeba zohlednit také kardiovaskulární rizikové faktory, příznaky, krevní obraz a průběh onemocnění. Věk a předchozí trombóza mají zásadní význam pro volbu léčby a prevenci dalších cévních příhod [3,4,8–10].

Vyšší alelická nálož JAK2 V617F byla v některých studiích spojena s vyšším rizikem trombózy nebo progrese onemocnění. Výsledky však nejsou jednotné a samotná hodnota alelické nálože není standardním nástrojem pro zařazení do trombotického rizika ani samostatným cílem léčby. Tvrzení o devítinásobné mortalitě při náloži nad 75 % dostupné citované údaje nepodporují; klinický význam je třeba interpretovat v kontextu dalších faktorů [3,12,13].

Léčba hydroxyureou

Hydroxyurea je zavedenou cytoredukční léčbou, její účinnost a snášenlivost se však mezi pacienty liší. U některých nemocných přetrvává potřeba častých venepunkcí, zvýšené počty krvinek nebo významné příznaky; u jiných léčbu omezuje intolerance. Rezistenci a intoleranci je vhodné posuzovat podle klinických kritérií, nikoli pouze podle jednotlivého laboratorního výsledku. Přetrvávající aktivita onemocnění vyžaduje nové zhodnocení léčebného postupu. Samotná léčba hydroxyureou neprokazuje ani nevylučuje riziko přirozené progrese PV do myelofibrózy či akutní myeloidní leukemie [10–12,14].

Inhibitor JAK1/JAK2

Ruxolitinib, inhibitor JAK1/JAK2, je možností pro pacienty s PV, u nichž není onemocnění dostatečně kontrolováno hydroxyureou nebo ji netolerují. Ve studii RESPONSE u nemocných se splenomegalií bylo ve 32. týdnu primárního kompozitního cíle – kontroly hematokritu a současné zmenšení objemu sleziny nejméně o 35 % – dosaženo častěji při léčbě ruxolitinibem než při nejlepší dostupné léčbě. Studie RESPONSE-2 prokázala přínos také u pacientů bez splenomegalie, zejména v kontrole hematokritu. Ruxolitinib může zmírnit příznaky a u části pacientů snížit alelickou nálož JAK2 V617F. Tyto studie však nebyly navrženy tak, aby prokázaly snížení mortality nebo prevenci transformace do myelofibrózy či akutní leukemie; pokles alelické nálože sám o sobě není důkazem změny přirozeného průběhu nemoci [15–18].

Závěr

Polycytemia vera je chronická klonální myeloproliferativní neoplazie, nejčastěji spojená s mutací JAK2. Diagnostika vyžaduje zhodnocení krevního obrazu, molekulárního nálezu a dalších kritérií; je třeba odlišit sekundární příčiny erytrocytózy. Základem léčby je prevence trombózy, zejména udržování hematokritu pod 45 % a nízkodávkovaná kyselina acetylsalicylová, pokud není kontraindikována. Potřeba cytoredukční léčby se řídí trombotickým rizikem, příznaky, tolerancí venepunkcí a dalšími klinickými okolnostmi. Hydroxyurea, interferon a u vybraných pacientů ruxolitinib představují možnosti léčby; jejich přínos je třeba hodnotit podle konkrétního cíle terapie [3,8–12,15–17].

Literatura

  1. Tremblay D, Kremyanskaya M, Mascarenhas J, Hoffman R. Diagnosis and Treatment of Polycythemia Vera: A Review. JAMA 2025;333:153–160.
  2. Arber DA, Orazi A, Hasserjian R, et al. The 2016 revision to the World Health Organization classification of myeloid neoplasms and acute leukemia. Blood 2016;127:2391–2405.
  3. Tefferi A, Barbui T. Polycythemia vera: 2024 update on diagnosis, risk-stratification, and management. Am J Hematol 2023;98:1465–1487.
  4. McMullin MF, Harrison CN, Ali S, et al. A guideline for the diagnosis and management of polycythaemia vera. Br J Haematol 2019;184:176–191.
  5. Geyer H, Scherber R, Kosiorek H, et al. Symptomatic Profiles of Patients With Polycythemia Vera: Implications of Inadequately Controlled Disease. J Clin Oncol 2016;34:151–159.
  6. Cuthbert D, Stein BL. Polycythemia Vera-Associated Complications: Pathogenesis, Clinical Manifestations, and Effects on Outcomes. J Blood Med 2019;10:359–371.
  7. Griesshammer M, Kiladjian JJ, Besses C. Thromboembolic events in polycythemia vera. Ann Hematol 2019;98:1071–1082.
  8. Marchioli R, Finazzi G, Specchia G, et al. Cardiovascular Events and Intensity of Treatment in Polycythemia Vera. N Engl J Med 2013;368:22–33.
  9. Landolfi R, Marchioli R, Kutti J, et al. Efficacy and Safety of Low-Dose Aspirin in Polycythemia Vera. N Engl J Med 2004;350:114–124.
  10. Marchetti M, Vannucchi AM, Griesshammer M, et al. Appropriate management of polycythaemia vera with cytoreductive drug therapy: European LeukemiaNet 2021 recommendations. Lancet Haematol 2022;9:e301–e311.
  11. Alvarez-Larrán A, Pereira A, Cervantes F, et al. Assessment and prognostic value of the European LeukemiaNet criteria for clinicohematologic response, resistance, and intolerance to hydroxyurea in polycythemia vera. Blood 2012;119:1363–1369.
  12. Passamonti F, Rumi E, Pietra D, et al. A prospective study of 338 patients with polycythemia vera: the impact of JAK2 (V617F) allele burden and leukocytosis on fibrotic or leukemic disease transformation and vascular complications. Leukemia 2010;24:1574–1579.
  13. Loscocco G, Guglielmelli P, Mannarelli C, et al. A JAK2V617F Variant Allele Frequency Greater Than 50% Identifies Patients with Polycythemia Vera at High Risk for Venous Thrombosis. Blood 2021;138(Suppl 1):237.
  14. Finazzi G, Caruso V, Marchioli R, et al. Acute leukemia in polycythemia vera: an analysis of 1638 patients enrolled in a prospective observational study. Blood 2005;105:2664–2670.
  15. Vannucchi AM, Kiladjian JJ, Griesshammer M, et al. Ruxolitinib versus Standard Therapy for the Treatment of Polycythemia Vera. N Engl J Med 2015;372:426–435.
  16. Passamonti F, Griesshammer M, Palandri F, et al. Ruxolitinib for the treatment of inadequately controlled polycythaemia vera without splenomegaly (RESPONSE-2): a randomised, open-label, phase 3b study. Lancet Oncol 2017;18:88–99.
  17. Harrison CN, Nangalia J, Boucher R, et al. Ruxolitinib Versus Best Available Therapy for Polycythemia Vera Intolerant or Resistant to Hydroxycarbamide in a Randomized Trial. J Clin Oncol 2023;41:3534–3544.
  18. Vannucchi AM, Della Porta MG, Griesshammer M, et al. Ruxolitinib reduces JAK2 p.V617F allele burden in patients with polycythemia vera enrolled in the RESPONSE study. Ann Hematol 2017;96:1113–1120.

Doporučené