VIDEO Čemu se vyhnout v léčbě srdečního selhání

Po ukončení diskusní části webináře na téma Prevence a řízení kardiometabolických rizik poskytl krátký rozhovor prof. MUDr. Jan Krejčí, Ph.D., FHFA, (přednosta I. interní kardioangiologické kliniky FN u svaté Anny v Brně), který se vyjadřuje k významu prevence, diagnostiky a léčby srdečního selhání u rizikových pacientů i k roli praktických lékařů v realizaci nové náplně preventivních prohlídek se zaměřením na kardiovaskulární problematiku.

Může praktický lékař takzvaně ode dveří poznat, že je pacient v riziku srdečního selhání?

Může, protože když mluvíme o srdečním selhání, tak se stále častěji ukazuje, že jedním ze základních rizikových faktorů je obezita. Zejména, když budeme hovořit o srdečním selhání se zachovanou ejekční frakcí levé komory, či-li už tento pouhý pohled na to, jestli pacient je nebo není obézní nám může říct, jestli v riziku srdečního selhání je. A pochopitelně na druhý pohled už můžeme vidět, jestli má třeba pacient zvýšenou náplň krčních žil, jestli má oteklé nohy a podobně. Takže si myslím, že už opravdu během pár vteřin takovou nějakou základní zhodnocení situace jste schopni udělat.

Jedním z hlavních témat XXXIV. sjezdu ČKS bylo srdeční selhání. Jaké novinky zde zazněly?

Jednou z těch nejdůležitějších novinek jsou ty preventivní prohlídky, které jsou zaměřeny na prevenci srdečního selhání. A ukazuje se, že ta predikce vývoje prevalence, tedy navyšování prevalence srdečního selhání, která nás velmi pravděpodobně v dalších letech čeká, je tak alarmující, že je třeba nejenom pacienty optimálně léčit, ale vlastně působit preventivně. To znamená zaměřit se na ty rizikové nemocné, což jsou pacienti s těmi kardiometabolickými chorobami, s hypertenzí, s nějakými třeba kardiomyopatiemi a podobně. A vlastně ještě před tím, než to srdeční selhání vznikne, se pokoušet to riziko snižovat, protože dneska už na to farmaka máme.

Můžete prosím uvést, jakých nejčastějších chyb se lékaři při managementu srdečního selhání dopouštějí a jak se jim eventuálně vyvarovat?

To je velice zajímavá otázka, protože z řady registrů, kterých jsme provedli jednak v České republice, to byl registr Most, ale i z nějakých mezinárodních registrů, kterých jsme se účastnili se ukazuje, že v léčbě srdečního selhání, co se týká nasazování těch jednotlivých lékových skupin, jsme relativně úspěšní. V čem ale úspěšní nejsme je titrace těch pacientů k cílovým dávkám.

Či-li tohle toto vnímám jako jeden z těch důležitých momentů, který bychom měli změnit. To znamená nejenom tu léčbu nasadit, ale při každé kontrole ji optimalizovat. Tedy ve většině případů navyšovat dávku těch preparátů, které mají nějakou možnost uptitrace.

To se týká i betablokátorů, že?

To se týká betablokátorů, to se týká třeba inhibitorů renin-angiotenzin-aldosteronového systému. A taková ta balance těch jednotlivých preparátů podle individuálního profilu pacienta, někomu třeba dávku betablokátorů snížíme a navýšíme mu AC inhibitor, a u jiného to může být úplně naopak.

To znamená, že opravdu ta léčba by měla být co nejvíce individualizovaná a v ideálním případě řekněme ušitá na míru toho konkrétního pacienta.

Podle čeho se řídíte u individualizace léčby?

U těch betablokátorů tam je vlastně velmi jednoduchým markrem sympaticotonů je tepová frekvence. Či-li to je pro nás velmi jednoduchý marker. Pacient, který má vyšší tepovou frekvenci, tak to je přesně ten kandidát toho, abychom dávku betablokátorů navýšili až teda na nějaké zcela výjimečné diagnózy, u kterých vlastně to není ideální. Ale v drtivé většině případů tohle je velmi jednoduchý marker. Stejně tak, když jsme dnes hovořili o kazuistice pacienta, který je hypertonik a žije v nějakém stresovém prostředí. Stresem indukovaná hypertenze obvykle velmi dobře reaguje na betablokádu.

Či-li přestože od betablokátorů v léčbě hypertenze se paušálně ustupuje, tak v této indikaci u těch lidí, kteří opravdu jsou ve stresu a mají třeba hypertenzi během pracovního týdne a o víkendu ji nemají, tak tam ty betablokátory hrají velmi důležitou roli.