Útrapy mladých lékařů – vzdělávání, pracovní podmínky a finanční ohodnocení

Stárnutí lékařského stavu a zvyšující se potřeba lékařů při jejich stále se prohlubujícím nedostatku. Naději na rozetnutí gordického uzlu spatřují mnozí v nastupující generaci lékařů. Jak ale mladé lékaře vychovat a pak si je ještě udržet? Podle zástupců mladých lékařů je potřeba se zaměřit především na specializační vzdělávání, férové pracovní podmínky a odpovídající finanční ohodnocení. Lékaři již nechtějí trávit mládí v práci a jsou připraveni hájit své oprávněné zájmy důrazněji než předchozí generace.

Lékařské fakulty každoročně vyprodukují zhruba 1 700 až 1 800 nových absolventů všeobecného lékařství. Přibližně 500 jich ale do našeho zdravotnictví vůbec nenastoupí. Z větší části se jedná o zahraniční studenty, kteří studují v anglických programech, ztráty jsou ovšem i mezi absolventy českých programů. Úspěšným dokončením nejdelšího vysokoškolského studia ovšem cesta mladého lékaře teprve začíná, resp. z pohledu samotných lékařů spíše začínají ty opravdové útrapy. Po škole musejí lékaři absolvovat zdlouhavé specializační vzdělávání, jehož nedostatky jsou často terčem kritiky a stížností mladých lékařů. V samotné praxi pak tvrdě narážejí na realitu v podobě nelegálního počtu přesčasových hodin, na kterých se navíc stávají finančně závislými. Podle předsedy Sekce mladých lékařů při České lékařské komoře (SML‑ČLK) Jana Přády jsou však jejich výtky často přehlíženy a bagatelizovány nejen ze strany nadřízených, ale i zkušenějších kolegů. „Často slyšíme, že mladí lékaři v sobě už nemají žádnou etiku a pokoru. Že ti ostatní si museli prožít daleko horší věci, že jsme jen líní a nemáme o práci zájem. Narážíme tím na problematiku poslání versus povolání. Mladí lékaři však nepozbývají respekt vůči starší generaci, naopak jsme si dobře vědomi toho, čím vším si museli projít. A je to přesně ten důvod, proč to nechceme zažívat také. Chceme žít normální životy jako každý jiný, kdo pracuje. Chceme žít i mimo práci, mít rodinu, vídat se s přáteli, mít třeba i koníčky,“ naznačil Jan Přáda očekávání mladých lékařů.

Specializační vzdělávání očima lékařů

Případné generační problémy mezi lékaři jsou kapitola sama o sobě. Pracovní podmínky a finanční ohodnocení pak řeší často bez rozdílu mladí i starší lékaři. Trnitá cesta za atestací je ale záležitostí těch, kteří do systému teprve naplno vstupují. Specializační vzdělávání je současně jedním z hlavních bodů, které mladé lékaře trápí. Je to nutnost, bez které se neobejdou. Systém je ale podle Jana Přády pro lékaře poměrně komplikovaný. Musejí absolvovat množství stáží, kursů či konferencí, které se mnohdy nekonají v místě bydliště či domovského pracoviště. Jsou tak často nuceni trávit i řadu měsíců stovky kilometrů od domova. Dalším problémem je podle zástupců mladých lékařů roztříštěnost specializačního vzdělávání, které probíhá ve velkém množství nemocnic a zastřešují ho všechny lékařské fakulty a Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). „Ne všichni, kteří se v tom pohybují, mají o sobě navzájem přehled,“ naznačil Přáda zmatky provázející specializační vzdělávání. Lepší koordinaci lékařských fakult a IPVZ by však nyní mělo zajistit nedávno podepsané memorandum IPVZ s Asociací děkanů lékařských fakult. Mladé lékaře ale trápí také neustálé změny ve vzdělávání. Systém totiž sám o sobě není špatný, pouze prý potřebuje kultivovat a také kontrolovat. „Sebelepší systém bez toho, aby někdo dohlížel na jeho fungování, je vlastně k ničemu,“ podotkl Jan Přáda s tím, že problémů je ale mnohem více. Jde například o přemíru administrativy a nedostatečnou digitalizaci. „Elektronická přihláška na atestaci dnes funguje tak, že si na ministerstvu zdravotnictví vyplníte elektronickou přihlášku, vytisknete ji a pošlete poštou,“ ilustroval Jan Přáda na příkladu dosavadní pokrok České republiky v procesu digitalizace specializačního vzdělávání. Nutno dodat, že hmatatelný pokrok v této oblasti by měl přinést již takřka finalizovaný projekt IPVZ s názvem Administrátor, který by se měl začít testovat v průběhu příštího roku.

Podrobnému zmapování specializačního vzdělávání se věnoval také nedávno uveřejněný průzkum „Lékaři 2022 aneb specializační vzdělávání očima lékařů“ (viz QR kód 3). Dotazníkového šetření se účastnilo více než 2 000 lékařů, což tvoří zhruba čtvrtinu všech lékařů do 35 let v České republice. I tento vysoce reprezentativní průzkum potvrdil nízkou úroveň kontroly vzdělávání, kdy zhruba polovina lékařů označila míru dohledu nebo dozoru během specializačního vzdělávání za spíše nebo zcela nedostatečnou. Ukázalo se také, že jen přibližně 40 procent lékařů má přehled o svých kompetencích, tedy co mohou a nemohou samostatně dělat. Jan Přáda však v této souvislosti upozorňuje, že ani případná znalost rozsahu kompetencí nezaručuje jejich dodržování v praxi. „Lékaři jsou si třeba vědomi toho, co mohou a nemohou, ale stejně jsou nuceni dělat něco, co by oficiálně dělat neměli,“ konstatoval Jan Přáda s tím, že i to průzkum potvrdil. Jen menšina lékařů nebyla nikdy během specializačního vzdělávání nucena provádět zdravotní výkony, na které se necítili být kvalifikováni podle nejvyššího dosaženého vzdělání. „To je poměrně alarmující. Jedna věc je, že je to nepříjemné pro nás, ale může to být i potenciálně nebezpečné pro pacienty,“ komentoval toto zjištění Přáda. Vedle specializačního vzdělávání se ale autoři průzkumu dotkli i problematiky diskriminačního jednání, které, jak se ukázalo, je v prostředí českého zdravotnictví stále aktuální. S jednáním, které by bylo možné hodnotit jako diskriminační, se jistě setkalo 46 procent všech respondentů, 15 procent si nebylo jisto. Diskriminaci přitom pociťují ve vyšší míře ženy a dochází k ní ve všech typech zdravotnických zařízení. Respondenti se setkávali nejen s genderovou diskriminací během pracovního pohovoru, otázkami na plánované těhotenství či partnera, ale také s rasovou diskriminací, diskriminací na základě sociálního postavení či inteligence a byli například svědky i veřejného bodyshamingu pacientů. „Na pracovním pohovoru na chirurgii bylo jasně řečeno primářem, že mě přijme, i když jsem tedy žena,“ uvedla například jedna z respondentek.

Peníze nelákají už ani Slováky

Diskriminace se ale stále projevuje také v oblasti finančního ohodnocení, kde se udržuje nechvalně známý gender pay gap, tedy rozdíl v příjmech mužů a žen. Ten nyní v České republice přesahuje hodnotu 16 procent v neprospěch žen. „Obecně lékařky na našem pracovišti mají nižší nebo žádné osobní ohodnocení, ve srovnání s kolegy nedostávají smlouvu na dobu neurčitou ani nedostávají tolik příležitostí,“ potvrdila přetrvávající nešvar jedna z dotázaných lékařek. Obecně jsou mladí lékaři nespokojeni zejména se svým základním výdělkem, tedy bez služeb a přesčasů navíc. „Když se podíváme na nástupní plat lékaře po šestiletém studiu, tak se pohybujeme okolo 39 000 hrubého. Nedá se říci, že bychom tedy po škole třeli bídu s nouzí, ale snadno dnes najdete obdobné finanční nabídky z jiného oboru s úplně jinou odpovědností. Není to zrovna motivující,“ podotkl Jan Přáda a současně uznal, že se v posledních letech platy zvedaly.

Atestovaný lékař dnes tabulkově dosahuje na přibližně 50 000 korun hrubého (viz tabulku 1). Přes všechny stížnosti a často oprávněnou nespokojenost mladých lékařů se v minulosti dařilo získávat pro české zdravotnictví i lékaře ze zahraničí. Většinu příchozích tvořili lékaři ze Slovenska, kteří přicházeli nejen díky snížené jazykové bariéře, ale také za lepšími pracovními a finančními podmínkami. Část z nich zde také studovala a rozhodla se pro setrvání v České republice. To ale podle Jana Přády dost možná končí. „Zhruba 15 až 20 procent absolventů lékařských fakult každý rok odchází pryč, přibližně podobné procento k nám zase přichází. Drtivou většinu těchto cizinců tvořili Slováci. Od prvního ledna tohoto roku to ale neplatí. Slovenští kolegové si vybojovali daleko vyšší platy a absolvent na Slovensku má momentálně o 10 až 15 procent vyšší plat a po atestaci dokonce o 40 až 50 procent vyšší základní plat,“ upozornil Jan Přáda, podle něhož může tento rozdíl způsobit českému zdravotnictví závažný problém (viz tabulku 2). „Už teď se to děje. Lékaři ze Slovenska sem na pracovní pohovory chodí, ale když se dozvědí, kolik by tu brali, tak radši odcházejí a vracejí se zpět, protože jim nestojí za to, aby klesli o tolik procent na své mzdě,“ popsal situaci Jan Přáda.

„Neznám chudého lékaře“

Na relativně slušný výdělek mohou čeští lékaři dosáhnout především díky službám a obrovskému množství přesčasové práce, která podle nedávného průzkumu spolku Mladí lékaři přesahuje zákonem stanovené limity (článek viz QR kód 4). „‚Nikdo nezná chudého doktora‘ je oblíbená fráze. Musíme si ale uvědomit, že služby nejsou zvýšení platu. Služby jsou práce navíc, stejně jako jakákoli jiná práce navíc, kterou bychom dělali ve svém volném čase. Jsou to noci, víkendy, svátky,“ upozornil Jan Přáda a připomněl data, která přinesl zmiňovaný průzkum. „Dle zákoníku práce nesmí délka služby přesáhnout 12 hodin. Průměrná délka lékařské služby je ale 26 hodin a pouze tři procenta lékařů slouží na pracovišti, kde se dodržuje zákoník práce. To znamená, že 97 procent nemocnic porušuje zákoník práce. Zhruba 88 procent kolegů uvedlo, že jejich průměrný měsíční počet přesčasů přesahuje mez danou zákonem, a jen 14 procent čerpá náhradní volno. Asi 10 procent kolegů pak pracuje více než 80 hodin týdně, což dělá 160 hodin přesčasů měsíčně,“ shrnul zásadní výstupy z průzkumu Přáda. Důsledkem nelegálního množství přesčasové práce je podle něj nejen absence osobního života a únava, ale také zvýšené riziko pro pacienty. „Sami si položte otázku, jestli jste takovou péči schopni považovat za bezpečnou. Sedl by někdo z nás do letadla, pokud bychom věděli, že pilot už 25 hodin nespal? Ale to, že nám takhle někdo odečítá magnetickou rezonanci nebo operuje srdeční chlopeň našim rodičům, se děje běžně. Pacienti to akorát nevědí a já myslím, že by to vědět měli a měli by chtít, aby se to nedělo,“ uzavřel Jan Přáda.