Aplikovaná psychologie - prožívání tělesné lásky u onkologických pacientů

V souvislosti s nádorovým onemocněním málokoho z nás napadne otázka sexu. Většinou si myslíme, že naši pacienti mají úplně jiné starosti a komunikace o sexu nám často připadá nedůležitá až nepatřičná, když jde vlastně o život. Navzdory tomu lidé potřebují tělesnou blízkost a projevy lásky od svého partnera právě v tomto období. V době, kdy se nemají sami rádi, mají nízké sebevědomí a své partnery někdy paradoxně chrání tím, že je mají raději než sebe, a proto je odstrkují, někdy s představou odpudivosti a nenávisti k vlastnímu tělu.

Strach z tělesné blízkosti je však i na straně zdravých partnerů. Strach racionální, aby neublížili, aby se nedotkli či aby nebyli dotěrní, vyvolává ochromení a přiblížení se k otázkám smrti nenavozuje mnohdy duševní atmosféru sexuálního naladění. Setkáváme se však i s iracionálním strachem, např. aby se nenakazili, nebo dokonce, že prý chemoterapie může prostřednictvím tělesných tekutin působit i na ně, a podobné nesmysly. Sobectví a osobní nezralost vedou ke komunikačním chybám a ztrátě vztahu. Přibližně jedna třetina partnerských vztahů prodělá v konfrontaci s nádorovým onemocněním takový počet závažných změn, že dochází k rozvodům nebo rozchodům.

Více než tři čtvrtiny pacientů uvádějí problémy v sexuální oblasti, které vznikají v souvislosti s nádorovým onemocněním. Obecně lze říci, že u lidí, kteří přežili nádorové onemocnění, klesá sexuální aktivita a schopnost sexuálního prožitku do té míry, do jaké je poškozen tělesný obraz. S vlastním sexuálním obrazem souvisí také schopnost reprodukce. Neplodnost způsobená léčbou vede k pocitu snížené vlastní hodnoty a vytváří emocionální zátěž přímo úměrnou fázi reprodukčního věku. Psychická zátěž u mužů může způsobovat funkční sexuální poruchy, nejčastěji poruchy erekce nebo poruchy sexuální apetence.

Pomoc při řešení sexuálních problémů u onkologických pacientů je nejen farmakologická, ale hlavně komunikační. Lékař a eventuálně psycholog by měl s pacientem i jeho partnerem o této tematice mluvit, protože tělesná láska a pocit blízkosti výrazně zvyšují kvalitu lidského života.

Kasuistika

Příkladem prožívání tělesné lásky u onkologických pacientů může být výpověď 30leté pacientky s nádorem prsu s metastázami do páteře a pánve.

“Kladný vztah k sexu jsem měla vždycky. Před nemocí i teď. Vlivem chemoterapie, hormonální léčby a jejích nežádoucích účinků se sice frekvence našeho milování snížila, ale krása zůstala. Touha milovat, být milována a milovat se je v každém z nás. Ať je člověk zdravý nebo nemocný, potřebuje lásku duševní i fyzickou. Nechci, aby mne partner litoval nebo se mne bál dotknout, naopak chci aby mne miloval takovou, jaká jsem, a dával mi to často najevo. Ještě častěji než dřív. I když vím, že mě miluje, chci to slyšet, chci to cítit, vnímat, být ujišťována. Zvedá mi to poničené sebevědomí, dodává energii, pomáhá bojovat a žít. Stejně tak chci svému partnerovi dokazovat zase já, že ho miluji a že jsem tady pro něj. Že se mě může dotýkat, říkat mi svá přání, která mu ráda splním, bude-li to v mých silách. Chci, aby věděl, že i já toužím po milování, po dotecích, vášni a objetí. Že i když to není tak jednoduché jako dřív a ne vždy zakončené vyvrcholením, na tom vůbec nezáleží. Že nejdůležitější je, že jsme spolu a prožíváme společné chvíle, lásku, slast, že jsme tady pro sebe. Někdy jsem moc unavená na to, abych se soustředila na své pocity, a pak si s radostí užívám pocity svého partnera. Nestydím se za svou pleš. Naopak. Někdy využívám chmýří, které mi během chemoterapie narostlo, a šimrám jím partnera po celém těle a zvlášť na intimních partiích. Jeho slastná reakce je mi odměnou. Má větší fyzickou potřebu lásky a já ho ráda uspokojím různými způsoby. Nejenže se mi to líbí, ale současně si dokazuji, že jsem schopná, i přes svou nemoc, zvládat roli maminky, manželky a současně i milenky. Jsou to chvíle, kdy zapomínám na svou nemoc a necítím se jako pacientka, ale jako žena. Je pravda, že zatím nejsem po operaci a že se zpočátku budeme asi trochu ostýchat či obávat vzájemných dotyků, ale s láskou, něhou a vzájemnou tolerancí jde zvládnout všechno. Ostatně máme s partnerem za sebou dvě těhotenství, porody a šestinedělí a s nimi pokaždé spojený nový začátek sexuálního života. Vždy to byl krásný zážitek plný něhy a touhy. Stejně tak po operaci budeme s partnerem začínat tak trochu znovu, ale já se toho nebojím. Pro svého muže jsem krásná a přitažlivá, i když jsem oteklá, plešatá, unavená, s prsy nebo bez. Tedy aspoň mi to říká a mně to dělá dobře, tak mu věřím.”

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2008, strana A15

Zdroj: