Dvouleté přežívání u renálního adenokarcinomu

Na kongresu byly poprvé prezentovány mimo jiné i výsledky studie AVADO, která srovnává v první linii léčbu docetaxelem a placebem s léčbou docetaxelem a bevacizumabem (AVASTIN) u 736 nemocných s metastatickým karcinomem prsu dosud neléčených chemoterapií. Pacientky byly randomizovány do tří skupin k podání bevacizumabu v dávce 7,5 mg/kg každé tři týdny v kombinaci s docetaxelem, k lečbě bevacizumabem v dávce 15 mg/kg každé tři týdny v kombinaci s docetaxelem a užívání docetaxelu a placeba v kontrolní skupině. Primárním cílem studie bylo prokázat delší dobu života bez progrese nádoru v obou skupinách žen léčených bevacizumabem ve srovnání se skupinou kontrolní. Sekundární cíle zahrnovaly stanovení četnosti odpovědí, doby trvání odpovědi, doby do selhání léčby, doby celkového přežití, kvality života a bezpečnosti a snášenlivosti.

Hlavním výstupem ze studie je zpráva, že bevacizumab kombinovaný s docetaxelem významně prodlužuje ve srovnání se samotným docetaxelem dobu do progrese karcinomu. Z výsledků studie dále vyplývá, že kombinace bevacizumabu s docetaxelem vede až k 64% zvýšení šance nemocné na život bez progrese nemoci ve srovnání se samotným docetaxelem, dále že tato kombinace způsobuje regresi nádoru u téměř dvou třetin nemocných (63 %) a neovlivňuje známý profil toxicity docetaxelu ani nevede k dosud nepozorovaným nežádoucím účinkům bevacizumabu. Cílem studie nebylo prokázat rozdíl účinnosti podaných dávek bevacizumabu (k tomu neměla studie dostatečnou sílu), pozorované výsledky však naznačují vyšší účinnost při dávce 15 mg/kg.

Studie AVADO je již druhou velkou studií fáze III, která splnila svůj primární cíl, když prokázala, že přidání bevacizumabu vede u nemocných s HER2 negativním karcinomem prsu k významnému prodloužení života bez progrese nemoci. Podobného výsledku dosáhla i nedávno publikovaná studie E2100 porovnávající kombinaci bevacizumab a paclitaxel proti samotnému paclitaxelu.

Kombinační terapie se u kolorektálního karcinomu neosvědčila

Kombinační biologická terapie využívající různých cílených cest nevnáší do terapie metastatického kolorektálního karcinomu žádný klinický přínos. „Testy v případě kombinované biologické terapie neprokázaly ani žádné zlepšení v léčebné odpovědi, ani v celkové době přežití,“ referoval na nedávno proběhlém výročním sjezdu ASCO Cornelis J. Punt z nizozemského Nijmegen Medical Center.

Ve velké randomizované studii CAIRO2 zkoumali nizozemští lékaři účinky kombinované aplikace cetuximabu (Erbitux), který cílí na receptory epidermálního růstového faktoru (EGFR), a bevacizumabu (Avastin), který je zaměřen na receptory vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (VEGF), spolu s chemoterapií. Do testů bylo zařazeno 736 pacientů léčených v 79 nizozemských nemocnicíc h.

Zjistilo se, že průměrná doba do progrese onemocnění u pacientů s kombinovanou terapií se zkrátila z 10,7 měsíce na 9,6 měsíce (P = 0,018).

Přidání cetuximabu neznamenalo pro pacienty žádné zlepšení terapeutických výsledků během více než 18,7 měsíce doby sledování. Ve srovnání s kontrolní skupinou léčebný režim s cetuximabem znamenal, kromě horšího ukazatele doby do progrese, i snížení průměrné celkové doby přežití (20,4 vs. 20,3 měsíce, P = 0,21). Na tyto výsledky neměl žádný vliv status onkogenu K-ras.

Pacienti z cetuximabové skupiny byli také v průměru schopni tolerovat méně cyklů terapie (10,6 vs. 12,0, P = 0,02). Dermatologická toxicita stupně 3 až 4 byla také celkově vyšší v cetuximabové skupině (82 % vs. 72 %, P = 0,0013). Kožní toxicita zahrnující akneformní kožní reakce se vyskytla u 84 % pacientů cetuximabové skupiny ve srovnání se 4% výskytem v kontrolní skupině a změny nehtů se projevily ve 32 % případů versus 13 % případů kontrolní skupiny (P < 0,001). „Výskyt toxicity jako důvod pro přerušení léčby se však mezi jednotlivými terapeutickými větvemi signifikantně nelišil. Proto nelze vyloučit negativní interakce mezi anti-VEGF a anti-EGFR protilátkami,“ dodal Punt.

„Podobná data jsme čekali,“ řekla Cathy Engová z Anderson Cancer Center v Houstonu, která byla jedním z diskutujících účastníků kongresu. Podle ní by tato léčebná strategie neměla mít místo v klinické praxi a mohla by být používána pouze jako součást klinických studií. Přestože jedna předchozí studie, do níž byli zahrnuti pacienti s již důkladně zaléčeným kolorektálním karcinomem, naznačila příslib z kombinované biologické terapie, výsledky studie CAIRO2 potvrdily klesající účinnost kombinace pozorovanou v jiných studiích u panitumumabu (Vectibix) a bevacizumabu. „To naznačuje, že jsme mechanismu obou – VEGF a EGFR – cest ještě zcela neporozuměli,“ poznamenala Cathy Engová.

Úspěchy sunitinibu v terapii renálního karcinomu

Zájem vzbudily i výsledky studie, jež prokázaly, že terapie sunitinibem (SUTENT) vedla k celkovému přežití převyšujícímu dva roky u pacientů s metastatickým adenokarcinomem ledvin (mRCC). Z klinického hlediska je zvláště významné, že to bylo poprvé, co bylo dosaženo celkového přežití delšího než dva roky v prvoliniové terapii pacientů s pokročilým karcinomem ledvin.

Podle závěrů této studie prezentovaných na nedávno skončeném výročním zasedání ASCO v Chicagu činila průměrná doba přežití konkrétně 26,4 měsíce u pacientů ve skupině léčených sunitinibem a 21,8 měsíce u pacientů užívajících interferon alfa (p = 0,051). Průměrná doba celkového přežití u pacientů, kterým se dostalo pouze protokolární terapie bez následné léčby, činila 28,1 měsíce v sunitinibové větvi versus 14,1 měsíce ve větvi s medikací interferonem alfa (p = 0,0033).

Ve studii bylo randomizováno 375 pacientů k terapii sunitinibem a 375 k léčbě interferonem alfa. Sunitinib byl podáván perorálně v dávce 50 mg denně po dobu čtyř týdnů, kdy po dvou týdnech pauzy byl cyklus opakován. Interferon alfa byl po celou dobu studie podáván subkutánně v dávce 9 MU tři dny, které po sobě nenásledovaly, během jednoho týdne. „Data o celkovém přežití v této studii představují skutečný mezník v terapii. Jde o skutečný průlom, neboť dosud žádná jiná terapie u pacientů s pokročilým karcinomem ledvin takových výsledků nedosáhla,“ dodala Sylvie Negrierová, zástupce generálního ředitele Centre Léon Bérard, jež je také profesorkou na francouzské Lyon University. Navíc terapie sunitinibem byla spojena s významným zlepšením v míře objektivní léčebné odpovědí (ORR) – měřitelné reakce ve velikosti tumoru (47 % v porovnání s 12 % u léčených interferonem alfa).

Výskyt renálního karcinomu se zvyšuje o dvě až tři procenta ročně. Každoročně je jen ve Velké Británii registrováno více než 7 000 lidí s touto diagnózou, ve většině případů je však stále odhalen až v pozdní fázi. To vede k přibližně 3 600 úmrtí ročně, protože až donedávna byly možnosti léčby relativně limitované. Možnost využití sunitinibu proto představuje důležitý pokrok v managementu těchto malignit.

Sunitinib je inhibitor celé řady tyrosinkináz, enzymů, které hrají klíčovou úlohu v procesu buněčné proliferace. Tato inhibice ve výsledku působí zpomalení novotvorby cév, zpomalení růstu nádoru a snížení rizika vzniku metastáz. V současné době je u pacientů s metastatickým renálním karcinomem schválen k první a druhé linii terapie.

Zdroj: