Fórum: Jak se osvědčili v českém zdravotnictví koordinátoři péče?

Koordinátoři péče nejsou „nadstavbou“, ale klíčovým prvkem kvalitní, efektivní a na potřeby pacientů a jejich rodin orientované péče. Potřebují jasně definované kompetence, standardy práce, vzdělávání, a především dlouhodobě udržitelné financování. V diskusním fóru se proto ptáme: Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s koordinátory péče a co by se podle vás mělo stát, aby byl jejich potenciál plně využit? Vzhledem k tomu, do jaké míry otázka oslovené odborníky zaujala, jsme tento materiál rozdělili do dvou čísel, první část odpovědí vyšla v minulém vydání Medical Tribune.

• Prof. MUDr. Petra Tesařová, CSc.,

Onkologická klinika VFN a Ústav radiační onkologie FN Bulovka, 1. LF UK, členka výboru České onkologické společnosti ČLS JEP

Koordinátoři onkologické péče mohou zlepšit orientaci pacienta v systému stále složitější onkologické léčby a usnadnit přechody mezi jednotlivými lékařskými obory, kterými pacient na své cestě prochází. Mohou zkracovat časové prodlevy mezi vyšetřeními, zvyšovat jistotu nemocného díky jeho informovanosti, snižovat tedy i stres nemocných. Koordinátor může odhalit problémy, které pacient nesdělil v ordinaci lékaři, monitorovat nežádoucí účinky, řešit praktické problémy, a tím zlepšovat dodržování léčby. Právě koordinátor může rozpoznat okamžik, kdy je vhodné zapojit paliatra, psychologa, nutričního terapeuta nebo sociálního pracovníka.

Ale je třeba dobře nastavit systém kompetencí koordinátorů. Jedná se o další článek v systému zdravotní péče, který bude zvyšovat její náklady, a pokud by měl jen administrativní charakter, mohl by komunikaci naopak komplikovat a léčbu zdržovat. Koordinátor může zprostředkovávat informace, ale nenese odpovědnost za léčebná rozhodnutí. Pacient někdy nemusí rozlišovat mezi organizační a medicínskou rolí. Největším rizikem je administrativní degradace, kdy se koordinátor stane pouze objednavačem vyšetření a administrátorem termínů. Tím se ztrácí hlavní přidaná hodnota. Pokud koordinátor nerozumí základům onkologické léčby, nemusí správně rozpoznat naléhavé situace nebo potřebu rychlé intervence. Koordinátor nesmí nahrazovat rozhovor s lékařem o diagnóze, prognóze nebo změně léčebného cíle. Pokud budou koordinátoři dostupní pouze pro někoho (např. primáře, přednostu), mohou se dále prohlubovat rozdíly mezi péčí o pacienty. Hodnocení pouze podle počtu telefonátů či objednaných vyšetření může vést k formalismu. Důležité jsou skutečné výsledky: zkrácení čekacích dob, spokojenost pacientů, počet urgentních hospitalizací, adherence k léčbě apod. Ideální koordinátor tedy má potřebnou onkologickou erudici, je součástí multidisciplinárního týmu, má jasně definované kompetence, sleduje pacienta napříč celou trajektorií onemocnění a není pouze administrativní podporou.

Na Bulovce fungují koordinátoři už několik let. Velmi se nám osvědčili. Za největší přínos bych považovala jejich roli v okamžiku přechodů mezi jednotlivými fázemi péče: nová diagnóza → zahájení léčby, kurativní léčba → dispenzarizace, aktivní protinádorová léčba → paliativní péče. Právě zde dnes vzniká nejvíce komunikačních i organizačních selhání. Zdravotní systém je stále více fragmentovaný a někdo musí nést odpovědnost za kontinuitu péče. Otázkou není ani tak, zda koordinátory potřebujeme, ale jak nastavit jejich kompetence tak, aby posilovali, nikoli nahrazovali práci lékaře a multidisciplinárního týmu.

• Zuzana Matošková,

Gynekologicko‑porodnická klinika, Onkogynekologický stacionář, Fakultní nemocnice Ostrava

Jako koordinátor onkologické péče na naší klinice působím teprve krátce, takže se zatím do všech činností postupně dostávám. Jelikož pracuji na onkologickém stacionáři více než 20 let, mám již nějaké povědomí o tom, jaká jsou potřebná vyšetření apod. pro pacientky s touto diagnózou. Zatím se mi jeví, že člověk se zdravotnickým vzděláním je pro tuto pozici vhodnější než nezdravotník. Určitě se ale najde spousta nezdravotníků, kteří to zvládají/budou zvládat velmi dobře! Na našem pracovišti zatím vidím, že pozice koordinátora velmi usnadňuje práci lékařům, kteří mají více prostoru se věnovat pacientkám. Také se zdá, že pacientky jsou rády, pokud s nimi mluví někdo, kdo není „autoritou“, které se jen sdělení či návrh odkývne, ale mohou se zeptat na další, pro ně banální věci, se kterými by lékaře neobtěžovaly. Výhodou pro pacientky je výrazné usnadnění navigace v komplexním systému léčby, pomáhá se zorientovat ve všech vyšetřeních a organizací celého systému dokáže zkrátit proces diagnostiky i následné léčby.

Asi zatím více komentáře nemám, ale rozhodně si myslím, že tato pozice je potřebná. Pacienti si ji zaslouží.

• MUDr. Miroslava Skovajsová, Ph.D.,

zakladatelka sítě mamacenter, koordinátorka mamografického screeningu, Mamma centrum Háje

V našich Mamma centrech pracují koordinátorky již 15 let. Nezbytnost jejich přítomnosti v péči o pacientky byla zřejmá od počátku vzniku mamodiagnostických specializovaných pracovišť. Koordinátorky se starají převážně o ženy s nově diagnostikovanou rakovinou prsu. Připravují jejich dokumentaci pro specializovaný mamární tým, komunikují s nimi telefonicky i osobně. Zařizují doplňující vyšetření, která neprovádíme na našem pracovišti, pečují o včasné dodání výsledků tak, aby se ničím zbytečně nezdržel léčebný proces. V pracovní době je neustále některá z nich dostupná telefonicky. Ženy v dia­gnos­tic­ ko­‑te­ra­peu­tic­kém procesu totiž potřebují slyšet některé informace opakovaně. Práce koordinátorek na našem pracovišti v některých činnostech šetří čas lékařů, a tím je uvolňuje pro jejich specializovanou činnost. Naše pacientky jejich existenci oceňují, zejména jejich lidský přístup, který nově nemocným pomáhá zvládat jejich situaci. Nezbývá než věřit, že práce koordinátorek bude také oceněna finančně v rámci pojišťovenských plateb.

• Prof. MUDr. Jan Daneš, CSc.,

předseda Komise pro program screeningu karcinomu prsu MZ ČR, Mamodiagnostické centrum Beroun a Waltrovka

Myšlenka využití koordinátorů péče je většinou screeningových a diagnostických mamárních center vnímána velmi pozitivně. Podle mých informací však zatím (až na výjimky) realizace příliš nefunguje. Pro nás diagnostiky by bylo skvělé v případě záchytu karcinomu vyžadujícího rychlé předání k onkologické léčbě (například zhoubný nádor u mladé ženy, tzv. triple negativní karcinom aj.) jen zavolat příslušné koordinátorce. A ta by vše s klientkou už rychle domluvila, zajistila nejrychlejší termín prvotní návštěvy, další nutná vyšetření před léčbou apod. Důvodů, proč to zatím nefunguje, je celá řada. Kromě nedostatečného legislativního ukotvení je to jistě i nedůvěra lékařů a zdravotních sester v tento institut, neochota zkoušet nové věci a na koordinátora delegovat některé úkoly zdravotníků. Významný je jistě i obecný nedostatek personálu ve velkých nemocnicích, včetně KOC, zejména sester. V uvádění funkce koordinátorů péče do praxe existují ale velké rozdíly, stejně tak jako u jiných nových opatření je zásadní hlavně osobní angažovanost vedoucích pracovníků, primářů, vedoucích sester a managementu. Musí myšlence věřit a vzít realizaci „za své“.

• Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

děkan 2. LF UK, předseda Asociace děkanů LF, Urologická klinika 2. LF UK a FN Motol a Homolka

Moje zkušenosti se týkají onkologické problematiky. Předem bych chtěl říct, že myšlenku vytvořit pozice koordinátorů péče rozhodně podporuji a že moje dosavadní zkušenost je jednoznačně pozitivní. Případy, kde se pacient „ztratil v systému“, se vyskytovaly a stále vyskytují, jejich dopad na průběh konkrétního onemocnění jsou často katastrofální. Jedním z důvodů je i určité poddimenzování administrativy v českých nemocnicích, včetně těch fakultních.

Je proto logické a správné, že přicházíme s myšlenkou administrativní podpory cesty pacienta uvnitř systému. Jistě to má pozitivní efekt na rychlost stanovení diagnózy, na dobu do zahájení léčby, a tím i na její výsledky. Pro pacienty to bude navíc znamenat určité „zlidštění“ celého procesu, takže lze očekávat příznivý dopad na jejich psychiku.

Nesmíme ale zapomínat, že koordinátor nemůže suplovat zastaralé informační a datové systémy českých nemocnic, respektive jejich izolovanost. Takže to, co potřebujeme, je přesnější definice role koordinátorů, ale hlavně zásadní inovace v oblasti informačních systémů, což jim umožní efektivní práci.

• Michaela Tůmová,

členka kontrolní komise Národní asociace pacientských organizací (NAPO), místopředsedkyně výboru Hlasu onkologických pacientů, zakladatelka platformy Koordinátoři zdravotní péče

Koordinátor péče je v českém zdravotnictví úplně nová role. A je to znát. Jednotlivá pracoviště jsou velmi kreativní v tom, jak si jeho práci představují a k čemu ho využívají. Někde především urychluje vstup pacienta do specializované péče, jinde ho provází léčbou, pomáhá s edukací, návazností péče nebo řešením praktických problémů. Tato různorodost je do určité míry přirozená – systém si novou roli teprve osahává.

Z pohledu pacientských organizací ale už teď velmi jasně vidíme jednu věc: koordinátor, který má jasné kompetence a podporu týmu, pacientům skutečně pomáhá. Zkracuje nejistotu, hlídá návaznost vyšetření a léčby, propojuje jednotlivá pracoviště, a hlavně je pro pacienta konkrétním člověkem, na kterého se může obrátit. Pro člověka, který se po sdělení závažné diagnózy ocitne v prostředí, jemuž nerozumí, je to obrovské zlepšení.

Nyní je důležité dostat koordinátory rychle a smysluplně do systému na všech úrovních. Nestačí, aby pozice existovala na papíře. Musí ji přijmout vedení nemocnic, jednotlivá pracoviště, lékaři, sestry i samotní pacienti a musí být jasné, co koordinátor dělá, kde jeho role začíná a kde končí.

Za klíčové považuji především vzdělávání a silnou oporu koordinátorů na jejich pracovištích. Koordinátor musí mít jasné kompetence, přístup k potřebným informacím a mandát spolupracovat napříč týmem. Zároveň nesmí zůstat na svou novou roli sám.

Pokud se to podaří, může být koordinátor péče jednou z nejpraktičtějších změn českého zdravotnictví posledních let. Ne proto, že by nahrazoval lékaře nebo sestru, ale proto, že pomáhá spojit jednotlivé části péče v jeden srozumitelný celek. A přesně to dnes pacientům často chybí.

• Bc. Anna Arellanesová,

předsedkyně České asociace pro vzácná onemocnění (ČAVO), členka výboru EURORDIS – Rare Diseases Europe

Zkušenosti pacientů se vzácným onemocněním s koordinátory péče jsou zatím spíše nerovnoměrné. Tam, kde koordinátor v centru vysoce specializované péče skutečně funguje (často bývá zajišťován pacientskými organizacemi), výrazně pomáhá v orientaci v systému, komunikaci mezi pracovišti, pomoci rodině a ulehčení práce lékařům. Problém je, že taková podpora není dostupná plošně – koordinaci celé péče nyní stále převážně nesou na bedrech samotné rodiny.

Ostatně to potvrzuje i samotná Národní strategie pro vzácná onemocnění 2026–2035, která přiznává, že „v systému péče doposud chybí systematicky zavedená a jasně definovaná role koordinátora péče“, a v rámci strategického cíle 3 si klade za cíl tuto roli ukotvit natrvalo v centrech vysoce specializované péče – s jasnými kompetencemi, stabilním financováním a profesní perspektivou. Plán tedy existuje. Teď jde o to, aby se skutečně naplnil a nezůstal jen na papíře.

• PhDr. Ivana Plechatá,

ředitelka Nadace rodiny Vlčkových

Koordinátoři péče již nejsou experimentem ani pouhou zahraniční inspirací. Ukazuje to i naše zkušenost z pilotního projektu, který od roku 2023 podporujeme a který ověřoval pozice koordinátora dětské paliativní péče. Projekt pokračuje i nadále za koordinace Institutu Pallium a ve spolupráci s odbornými společnostmi a dalšími partnerskými organizacemi.

Koordinátoři představovali pro rodiny dětí se závažným onemocněním rozdíl mezi systémem, ve kterém se ztrácejí, a systémem, který jim skutečně pomáhá. Během dvou let koordinátoři podpořili 123 rodin a 97 procent pečujících uvedlo, že se díky práci koordinátorů jejich situace zlepšila.

Zásadní přínos koordinátorů nespočívá pouze v organizaci služeb. Jsou stabilním kontaktním bodem pro rodinu, propojují zdravotní, sociální i vzdělávací oblast, snižují administrativní a komunikační zátěž rodičů a zároveň uvolňují kapacitu lékařům, sestrám i sociálním pracovníkům, aby se mohli věnovat své odborné práci. V době, kdy zdravotnictví i sociální služby jsou personálně přetížené, nejde o luxus, ale o nezbytnost efektivně využít jejich odborných kapacit. Koordinátor by se měl stát součástí multidisciplinárních týmů napříč zdravotními i sociálními službami a být zapojen co nejdříve po stanovení diagnózy. Koordinátor péče není „nadstavbou“, ale klíčovým prvkem kvalitní, efektivní a na potřeby pacientů a jejich rodin orientované péče.

Pokládám za důležité, že rozvoj koordinované péče je již součástí celostátního směřování. Vláda ČR v roce 2026 schválila dvě pro naši cílovou skupinu zásadní strategie –Strategii rozvoje paliativní péče v ČR do roku 2035 a Národní strategii pro vzácná onemocnění v ČR do roku 2035, které zdůrazňují potřebu koordinované, dostupné a propojené péče napříč zdravotní a sociální oblastí.

Pokud chceme ulevit rodinám a dalším neformálním pečujícím, kteří nepřetržitě a do vlastního vyčerpání pečují o své vážně nemocné děti, dospívající a mladé dospělé, měli bychom se posunout od pilotních projektů k tomu, aby koordinátor péče byl běžnou a dostupnou součástí systému stejně, jako je tomu v řadě vyspělých zemí.

Proto se domnívám, že hlavní výzvou už není ověřování potřebnosti této role. Potřebná data máme. Skutečnou výzvou je její systémové ukotvení. Koordinátor péče potřebuje jasně definované kompetence, standardy práce, vzdělávání, a především dlouhodobě udržitelné financování.

• Prof. MUDr. Ondřej Viklický, CSc., FERA, Dr.h.c.,

přednosta Transplantačního centra a Kliniky nefrologie IKEM

S koordinátory péče máme v IKEM bohaté zkušenosti. Kromě transplantačních koordinátorů, jejichž role je v organizování odběru orgánů zcela zásadní a kteří jsou nedílnou součástí našeho týmu již od počátku devadesátých let, jsme vytvořili v roce 2002 pozici koordinátorů péče pro pacienty před transplantací ledviny od žijících dárců a konečně v roce 2006 jsme začali budovat tým koordinátorů péče pro nemocné po transplantaci ledviny. V současnosti máme na Klinice nefrologie pět těchto koordinátorek. Jejich role spočívá v edukaci pacientů před propuštěním z první hospitalizace a v dennodenním kontaktu s pacienty a jejich lékaři v regionech. Protože nyní pečujeme o více než 3 500 pacientů s funkční transplantovanou ledvinou, mají opravdu hodně práce. Pacienti i lékaři zvenčí se na koordinátorky obracejí s mnohými telefonními nebo e‑mailovými otázkami týkajícími se jejich zdravotního stavu, medikace, očkování, přijetí na lůžku do jiných nemocnic apod. Jde vlastně o aplikaci telemedicínských přístupů v pravém slova smyslu. V minulosti byli lékaři kliniky bombardováni stovkami telefonátů denně, což nebylo možno vyřešit jinak než delegováním této činnosti na zdravotní sestry – koordinátorky. Jako zásadní se ukázala role koordinátorek v době pandemie covidu‑19. Pacienty jsme tehdy my sami informovali cestou SMS, e‑mailů i telefonicky o preventivních opatřeních, očkování apod. Rovněž jsme prostřednictvím koordinátorek pomáhali pacientům s péčí v regionech a lékařům s medikací, která je často specifická jenom pro naše pacienty. Také nyní se prostřednictvím koordinátorek rychle dozvídáme o přijetí našich pacientů do akutní péče jinde po republice a organizujeme pak překlady pacientů k nám na volná lůžka, zajišťujeme ambulantní vyšetření u nás i jinde apod. Koordinátorky péče jsou nedílnou součástí našeho týmu.

• Prof. MUDr. Martina Koziar Vašáková, Ph.D.,

přednostka Pneumologické kliniky 1. LF UK a FTN, předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS JEP

Koordinátoři onkologické péče a jak je vnímám já z pohledu přednosty Pneumologické kliniky 1. LF UK a Fakultní Thomayerovy nemocnice: Mohu říci, že nastolení pozice koordinátora onkologické péče pro pracoviště v rámci komplexních onkologických center bylo určitě dobrým krokem, protože ukázalo na chybějící článek v organizaci onkologické péče, kterým je právně‑administrativní podpora, starající se o procesy, které nespadají náplní pod zdravotní péči, ale velmi úzce s ní souvisejí. Otevírá to ale i daleko širší problém, a to je problém nedostatečného zajištění chodu zejména velkých klinik a oddělení administrativně‑technickým personálem vůbec. Nejvíce se tento nedostatek samozřejmě projevil a projevuje právě v organizaci péče o onkologického pacienta, kde jde o velmi vážnou diagnózu, nutnost řady diagnostických a léčebných výkonů, často velmi náročných, a to v situaci, kdy se pacient i rodina vyrovnávají s velmi nepříznivými zprávami. U nás zajišťovaly tyto úkony související s objednáváním a koordinací vyšetření a výkonů a komunikací s pacientem zdravotní sestry, případně lékaři, což jim však zase bralo čas pro jejich odbornou činnost, a tak ještě prohlubovalo problém s nedostatkem tohoto personálu. Specializovaného koordinátora onkologické péče s přesahem i pro péči o pacienty s nenádorovými diagnózami u nás máme od jara tohoto roku, což velmi případně zapadá do našich snah o vybudování systematizované administrativní činnosti na klinice, zajišťované samostatnou větví administrativních pracovníků, které si sami školíme pro práci ve zdravotnictví. Výhody jsou nesporné. Krom toho, že se nám tím daří zkracovat dobu od podezření na nádor do stanovení diagnózy a zahájení léčby a zvyšujeme tím komfort a jistotu pacienta v systému zdravotní péče, je nesporné, že i snižujeme zátěž zdravotnických pracovníků administrativně‑technickými činnostmi a ti se mohou lépe věnovat své hlavní náplni práce. Vnímám ale jako nedostatek, že neexistuje specializované odvětví školství, které by vychovávalo tyto tak potřebné administrativní pracovníky ve zdravotnictví. Doufejme však, že i v tom dojde ke zlepšení.

• Edita Müllerová,

členka think tanku Ministr zdraví, předsedkyně spolku Revma Liga ČR, místopředsedkyně Národní asociace pacientských organizací (NAPO)

Koordinátor péče musí zamířit z nemocnic do komunit: Diskuse o koordinátorech péče se dnes v Česku přirozeně soustředí především na specializovaná pracoviště, jako je onkologie nebo péče o pacienty se vzácnými onemocněními. To je logické a potřebné, nicméně potenciál této role tím zdaleka nevyčerpáváme. Velký dluh vůči pacientům totiž leží na rozhraní zdravotní a sociální oblasti a v komunitní péči. Právě tam se v roztříštěném prostředí denně ztrácejí chronicky nemocní lidé s více souběžnými diagnózami, kterým v řadě případů chybí dostatečně aktivní praktický lékař i jasný průvodce systémem. Pokud má být role koordinátora využita naplno, tak potřebujeme koordinátory zasadit přímo do komunit, kde se stanou přirozeným tmelem mezi praktickými lékaři, ambulantními specialisty a sociálními službami. Takové nastavení sice zní jako hudba budoucnosti, v praxi by však dokázalo zásadním způsobem zlidštit prostředí pro chronické pacienty a výrazně zrychlit jejich cestu ke správné péči.

Abychom toho dosáhli, neobejdeme se bez jasně nastaveného rámce. Koordinátoři potřebují zřetelně vymezené kompetence, soustavné vzdělávání a metodickou oporu, díky níž nezůstanou ve svých organizacích izolováni. Zároveň musí být zřejmé, že jejich úlohou není nahrazovat práci zdravotnického personálu, ale systematicky propojovat dosud mnohdy oddělené světy zdravotní a sociální péče. Teprve ve chvíli, kdy koordinátorům dáme stabilní zázemí i v terénu, získá české zdravotnictví skutečně funkční a k pacientovi přívětivý nástroj.