Je pro mě radost sledovat, jak vše běží i beze mě – a to nejen u transplantací plic
Mezi lékaři, kteří 28. října převzali z rukou prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání, byl i hrudní chirurg prof. MUDr. Robert Lischke, Ph.D., přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol a Homolka. Při této příležitosti přinášíme rozhovor, který v létě vznikl jako podcast Druhý názor Medical Tribune.
- Vaše pracoviště je jediné v České republice, kde se provádějí transplantace plic. Jak se tomuto programu daří?
Nechtěl bych to zakřiknout, ale dobře, přestože samozřejmě řešíme řadu problémů. Počet pacientů, které ročně takto operujeme, roste. V posledních dvou letech jsme provedli přes 70 transplantací ročně. Letos bychom mohli překonat hranici 80 transplantací. Počet výkonů zdůrazňuji proto, že vypovídá o efektivitě celého programu: kolik vhodných dárcovských orgánů dokážeme v České republice získat a odebrat, zda máme dostatek správně připravených příjemců a zda je systém dokáže vyhledávat. I to totiž může být problém.
Druhým zásadním ukazatelem je přežití pacientů. Sledujeme přežití po 30 a 90 dnech a dále po jednom, třech, pěti, deseti a dvaceti letech. Cílem samozřejmě je, aby pacienti žili co nejdéle, a naše výsledky se výrazně zlepšují. Tříměsíční přežití už dosahuje 96 až 98 procent. Pravděpodobnost, že pacient zvládne tento velmi složitý výkon i časné pooperační období, je tedy velmi vysoká. Dlouhodobé výsledky pak závisejí na imunologické shodě, infekčních komplikacích a dalších okolnostech. Pětileté přežití se pohybuje kolem 80 procent.
Nedávno jsme své výsledky porovnávali s údaji ve výroční zprávě univerzitního centra v belgické Lovani. Jde o jednu z nejlepších nemocnic na světě s excelentním transplantačním programem. Toto centrum pro nás vždy bylo vzorem a úzce s ním spolupracujeme. Zjistili jsme, že dosahujeme srovnatelných výsledků, v několika ukazatelích dokonce lepších. To nám udělalo obrovskou radost.
- Jak se vyvíjejí indikace k transplantaci plic?
Zásadní změnu pozorujeme u cystické fibrózy, která dříve patřila k významným transplantačním diagnózám. Pacienti s tímto onemocněním tvořili přibližně deset procent operovaných, převážně šlo o adolescenty a mladé dospělé. Díky zavedení velmi úspěšné modulátorové léčby však pacientů, kteří potřebují transplantaci, výrazně ubylo. Stále je operujeme, ale jde například o nemocné, kteří již transplantaci podstoupili a nyní potřebují retransplantaci. Dostávají tedy druhé, případně třetí transplantované plíce. Další skupinou jsou pacienti, kteří k nám přicházejí v zanedbaném stavu. Máme například několik pacientů z Ukrajiny, u nichž tato léčba nebyla použita a kteří už přišli ve stavu, kdy jsme je indikovali k transplantaci. Existuje také malá skupina pacientů, u nichž modulátorová léčba kvůli jejich genetickému profilu nefunguje. U nich onemocnění dále postupuje a následně jsou indikováni k transplantaci plic.
Největší skupinu nyní tvoří pacienti s plicní fibrózou, u nichž může onemocnění bez léčby rychle vést k úmrtí. Transplantace plic je pro ně zásadní léčebnou možností. Byli bychom také rádi, kdybychom více transplantovali pacienty s chronickou obstrukční plicní nemocí a emfyzémem. Při srovnání s evropskými i dalšími zahraničními centry se domníváme, že by jich v České republice mohlo být k transplantaci indikováno více.
- Jak vypadá čekací listina na transplantaci plic?
Díky vysoké transplantační aktivitě je poměrně krátká, podobně jako v jiných centrech s velkým počtem výkonů. V současnosti na ní máme přibližně 20–25 pacientů.
- Mohl byste popsat rozhodovací proces ve chvíli, kdy se objeví vhodné plíce? Jak se určuje, který pacient orgán dostane, a co všechno při tom hraje roli?
Alokace orgánu je zásadní. Nejprve vybíráme pacienty se stejnou krevní skupinou. Druhým, mimořádně důležitým kritériem je velikostní shoda. Plíce nesmějí být pro příjemce příliš malé, ale neměly by být ani příliš velké. Ideálně by měly velikostně odpovídat, případně být o trochu větší. Je to poměrně jednoduchý postup a rádi bychom měli k dispozici přesnější metodu. Intenzivně proto pracujeme na možnostech porovnávání objemu a prostorových rozměrů plic dárce a příjemce pomocí CT volumetrie. Právě zde se nabízí využití umělé inteligence, která by mohla porovnat objem, výšku, šířku i hloubku plic a pomoci vybrat nejvhodnější příjemce. Takové modely zatím nemáme k dispozici, ale na jejich vývoji se pracuje.
Po zohlednění velikosti nám zůstane například tři až pět pacientů. Poté posuzujeme naléhavost transplantace, tedy to, který z nich je v nejkritičtějším stavu. Používáme skórovací systém Lung Allocation Score (LAS), který tuto naléhavost vyjadřuje číselnou hodnotou. Čím je vyšší, tím urgentnější je potřeba transplantace.
Následně nám zůstanou například dva nebo tři pacienti a hodnotíme imunologickou shodu. Pokud je příjemce z imunologického hlediska nekomplikovaný, výběr je jednodušší. Má-li ale protilátky proti HLA antigenům I. nebo II. třídy, provádíme takzvaný virtuální crossmatch: porovnáváme HLA profil dárce s protilátkovým profilem příjemce. Nakonec nám zůstane jeden nebo dva vhodní kandidáti, z nichž vybereme příjemce k transplantaci.
- Jak se mění způsob uchovávání a transportu plic od zemřelých dárců? Jaké technologie pomáhají zachovat jejich kvalitu až do transplantace?
V posledních letech došlo k revoluční, a přitom velmi jednoduché změně. Někdy v roce 2023 prezentovalo torontské centrum první klinické hodnocení zaměřené na transport plic. Tradičně se orgány po odběru ukládají do konzervačního roztoku, jehož složení se podle typu orgánu liší, a následně do boxu s ledem. Představa, že prudké zchlazení je správnou cestou, přetrvávala 25 až 30 let. Měření termokamerou však ukázalo, že se plíce ochlazují velmi nerovnoměrně. Zároveň se zjistilo, že je výhodnější uchovávat je při vyšší teplotě, kolem 8 až 10 °C. Podle nejnovějších klinických hodnocení se nyní zdá, že optimální teplota by mohla být přibližně 6,8 až 7 °C. Box, který zaručuje skutečně rovnoměrné chlazení, nabízí nejlepší podmínky pro zachování kvality a životaschopnosti orgánu i alespoň částečně přetrvávající funkce mitochondrií.
Pokud dnes potřebujeme ponechat plíce v boxu déle, používáme systém LungGuard. Transplantaci tak můžeme odložit například o 10, 12 nebo 14 hodin, což je velká výhoda. Zdá se, že se kvalita plic za těchto podmínek může dokonce zlepšovat; rozhodně se nezhoršuje. Získaný čas nám navíc umožňuje dokončit potřebná vyšetření, zejména imunologická, a vyřešit řadu logistických záležitostí. Při příchodu na sál už máme laboratorní výsledky a víme, zda můžeme k transplantaci přistoupit.
Standardně k transplantaci přivážíme také náhradního příjemce. Pokud se u původně vybraného pacienta objeví okolnost, která by mohla zvýšit riziko pooperačních komplikací, indikujeme k výkonu náhradníka.
- Nakolik je pro vás transplantace plic rutinním výkonem?
Nad tím často přemýšlím. Transplantace plic už je pro nás rutinním výkonem je, existují však výjimečné situace, například u pacientů v mimořádně kritickém stavu nebo u dětí. Nedávno jsme také v krátké době po sobě prováděli transplantace jedné plíce u pacientů, kteří měli druhou plíci již dříve chirurgicky odstraněnou. Anatomické poměry jsou u nich zcela jiné. Pacient má jednu plíci a srdce zcela posunuté doprava. Už samotný odhad vhodné velikosti transplantovaného orgánu je obtížný. V časném pooperačním období je navíc pacient zcela závislý na funkci jediné transplantované plíce. Prostor pro chybu je minimální. Proto tyto pacienty ponecháváme delší dobu na mimotělní podpoře pomocí extrakorporální membránové oxygenace, tedy ECMO. Jsou to raritní výkony, které běžnou rutinou nejsou.
Jinak ale transplantace plic běžným výkonem je. Pro mě je skvělé sledovat tým s odstupem a vidět, že všechno funguje, aniž bych musel do jednotlivých kroků zasahovat. Máme společnou komunikační platformu, na které všichni vidí, co se právě děje. Každý přesně ví, co má dělat. Komunikace je velmi úsporná, protože upozornění dostává přibližně čtyřicet lidí. I mně by teď pípal telefon. Mám ale naprostou důvěru v to, že kolegové vše vyřeší správně. Nemusím být otcem, kterému se volá kvůli každému rozhodnutí. Jsou to dospělí, kompetentní a velmi zkušení lidé.
- To je vlastně cílem každého šéfa, ne?
Jednoznačně. Byla by chyba vázat všechna rozhodnutí na sebe a nepředávat odpovědnost ostatním. Pokud dospělým mužům vezmete možnost samostatně rozhodovat a jednat, tým nikdy nemůže dobře fungovat.
- Zmínil jste dospělé muže – ale možná i dospělé ženy, ne? Postavení žen v chirurgii je ostatně na vaší klinice důležitým tématem. Působí u vás například docentka Barbora East, která se mu intenzivně věnuje.
Ano, máte pravdu a děkuji za opravu. Máme ovšem tři týmy a všechny zatím vedou muži, takže v tomto smyslu jsem nebyl nepřesný. V transplantačním týmu ale máme výraznou osobnost, doktorku Moniku Švorcovou, která je také předsedkyní skupiny Ženy v chirurgii České chirurgické společnosti. Její aktivity bych postavil po bok aktivit Barbory East; obě na tomto tématu spolupracují. Monika je velmi silná osobnost. V tomto ohledu bych se tedy opravil: v transplantačním týmu máme naprosto kvalifikovanou chirurgyni.
- Přesuňme se k další oblasti, ve které je vaše klinika velmi silná, tedy k pneumoonkochirurgickému programu. Kolik pacientů s karcinomem plic ročně operujete?
Ročně operujeme přibližně 170 až 180 pacientů. Tato data pečlivě sledujeme a vyhodnocujeme nejen za celý rok, ale také každý měsíc, abychom měli přehled o vývoji a trendech.
- Dává podle vás z odborného hlediska smysl, že se pneumoonkochirurgie stále provádí na několika desítkách pracovišť v České republice, přičemž některá operují jen tři či čtyři pacienty ročně?
To je obrovské téma, které se v souvislosti s karcinomem plic a plicní chirurgií řeší, myslím, už od let 2017–2018. Argumenty pro centralizaci jsou jasné. Řada odborných prací ukazuje, že centra s vysokým počtem výkonů ve velkých univerzitních nemocnicích dosahují v mnoha ukazatelích lepších výsledků než pracoviště s malým objemem této péče. Pro jejich týmy totiž plicní chirurgie není dominantním programem. Chirurgové se tam logicky musejí věnovat také řadě dalších orgánů, aby měli dostatek výkonů.
Nyní vnímáme výraznou iniciativu ministerstva zdravotnictví směřující k centralizaci péče a k dokončení již zahájených kroků. Právě se uzavírá centralizace hepatopankreatobiliární chirurgie a chirurgie jícnu. U plic byla tato problematika již částečně vyřešena, ale proces nebyl dotažen. Předpokládám, že v roce 2028 by měla být centralizace této péče dokončena.
Pracovišť je příliš mnoho. Ve Spojených státech i v Evropě se za vysokoobjemové centrum považuje pracoviště, které provádí 200 anatomických, tedy velkých resekcí plic ročně. V České republice kvůli roztříštěnosti péče této hranice nedosahuje žádné centrum. Ani my se tedy podle tohoto kritéria nemůžeme označit za vysokoobjemové centrum.
Každý pacient by se přitom přirozeně chtěl nechat operovat chirurgem, který se na danou oblast specializuje, má odpovídající teoretické znalosti a pravidelným prováděním výkonů si udržuje technické dovednosti. Nejde však jen o samotného operatéra. Péče musí být rutinní pro celé pracoviště: pacient přijde a každý přesně ví, co má dělat. Takové pracoviště má kvalitní multidisciplinární tým. Nestačí, aby v něm byli zastoupeni onkolog, chirurg, patolog a další odborníci. Důležité je, aby se všichni specializovali na plicní problematiku. Totéž platí pro radiologa, který se soustředí na hodnocení CT a PET/CT plic, místo aby současně posuzoval nálezy na mozku, prsu nebo v malé pánvi. Právě tato specializace přispívá ke kvalitnějšímu rozhodování celého týmu.
- Je komunita pneumoonkochirurgů připravena zveřejňovat data za jednotlivá pracoviště, podobně jako se to děje například v léčbě cévních mozkových příhod? Veřejnost by tak mohla porovnávat výsledky nemocnic, byť s rizikem, že samotná čísla nezachytí všechny aspekty poskytované péče.
Ano, je to důležité téma. O zveřejňování ovšem nerozhoduji já, ale ministerstvo zdravotnictví. Diskutuje se o tom a potřebná data jsou k dispozici. Ministerstvo i členové příslušných pracovních skupin už mají přístup k podrobným údajům o objemu péče a výsledcích jednotlivých nemocnic: o třicetidenní, devadesátidenní i jednoleté mortalitě, hospitalizacích nebo podílu miniinvazivních výkonů.
Předpokládám, že se budou zveřejňovat přinejmenším počty výkonů. Pokud jsem záměr správně pochopil, tyto údaje by veřejné být měly. Pacient si pak může říct: Centrum vzdálené dvě stě kilometrů ode mě provádí nejvíce těchto operací, a má tedy největší zkušenosti. Tam bych se chtěl léčit. To mi připadá jako logická úvaha. Zásadní operaci plic člověk podstupuje zpravidla jednou za život, možná dvakrát. Podobné je to u jícnu nebo slinivky břišní. Pokud nejde o řešení komplikací, nejsou to výkony, které bychom běžně opakovali. Cestovat za nimi dvě stě nebo tři sta kilometrů proto jistě dává smysl.
Některé pacienty se složitými nálezy odesíláme i do zahraničí. Pokud jim sami nedokážeme nabídnout odpovídající řešení a ve Vídni nebo v Belgii mají s daným výkonem potřebné zkušenosti, je správné zajistit jim operaci tam. Vzdálenost by tomu neměla bránit.
Při zveřejňování výsledků je ale nutné zohlednit, jaké pacienty jednotlivá centra léčí. Nejzkušenější pracoviště posouvají hranice možností a přijímají i velmi rizikové nemocné, ať už kvůli věku, nebo přidruženým onemocněním. Provádějí také mimořádně náročné výkony. Jejich výsledky proto mohou na první pohled vycházet hůře než výsledky pracoviště, které operuje jen nejjednodušší případy. To je dlouhodobě známý problém. Interpretace takových údajů je složitá a bez vysvětlení může být pro laickou veřejnost zavádějící. Například univerzitní centrum v Torontu má v transplantacích plic horší výsledky než centrum ve Vancouveru. Toronto přitom osobně považuji za nesrovnatelně lepší centrum. Přijímá však nejkritičtější a nejsložitější pacienty, což se ve výsledcích odráží. Samotná čísla tedy nestačí, musejí být doplněna odpovídajícím komentářem. S tím se bude muset odborná společnost vypořádat a myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá.
- Je podle vás cílovým stavem, aby se tato operativa prováděla na deseti či jedenácti pracovištích v České republice, možná jen na sedmi či osmi, a na těch ostatních pouze v případě akutního výkonu?
Ano. Je výborné, že iniciativu nyní jednoznačně převzalo ministerstvo zdravotnictví. Jasně stanovuje cíle, intenzivně se jedná a zpřístupňují se data. Takovou intenzitu jsme dosud nezažili. Je správné, že iniciativa vychází právě z ministerstva, protože má nástroje k tomu, aby zajistilo dodržování přijatých pravidel. Posledním krokem pak bude, že zdravotní pojišťovny přestanou příslušné výkony nasmlouvávat pracovištím, která je podle rozhodnutí ministerstva nemají provádět.
U plicní chirurgie je samozřejmě důležitá také dostupnost. Síť velkých center ale pokryje Čechy i Moravu, takže by v tomto ohledu neměl vzniknout problém. Konkrétní parametry stanoví ministerstvo na základě dat a zveřejní je ve výzvě. Osobně předpokládám, že nakonec půjde o osm až devět center. Hovoříme přibližně o tisíci operací, což není velký počet a uvedená síť by jej měla zvládnout. Zásadní ovšem je, že se budou sledovat také indikátory kvality. Pracoviště, které získá statut centra, bude pravidelně auditováno a bude muset průběžně prokazovat, že plní požadavky na péči o pacienty.
To je zásadní, protože v onkologii jde například o čas. Zjednodušeně řečeno by centrum mělo garantovat, že po stanovení diagnózy a projednání případu multidisciplinárním týmem bude pacient operován do tří týdnů. U jednotlivých diagnóz se mohou lhůty lišit, obecně se však hovoří o tomto intervalu. Získáním statutu centra tedy povinnosti pracoviště nekončí. Musí zajistit včasnou a kvalitní péči a dosahovat dobrých výsledků. U onkologického onemocnění hraje čas zásadní roli, protože nádor roste a onemocnění může progredovat. Pravidelné hodnocení musí ukázat, že centralizace skutečně plní svůj účel: větší zkušenost a vyšší objem péče se promítají do lepších výsledků pro pacienty. Méně komplikací a kratší hospitalizace zároveň znamenají nižší náklady na léčbu. Vedle přínosu pro nemocné je tedy důležitý i ekonomický přínos pro celý zdravotní systém.
- Jaký jste šéf? Máte pocit, že při vedení tak obrovské kliniky s takovou tradicí „na šéfa fouká“, že je na některé věci sám?
Jaký jsem šéf, to musejí posoudit druzí. V poslední době ale prožívám těžší chvíle, protože se klinika v určitém smyslu stává obětí vlastního úspěchu. Celý tým systematicky a velmi tvrdě pracoval. Kliniku máme rozdělenou na jednotlivé programy a týmy, z nichž každý má jasné úkoly: rozvíjet svou oblast jak z hlediska objemu péče, tak její kvality.
Programům se daří, zvlášť výrazně však narostl transplantační program. Začínali jsme v roce 1997 a od té doby jsme pro něj nezískali ani centimetr čtvereční prostoru navíc – pro pacienty, koordinátory ani administrativní pracovníky. Nepřibylo jediné lůžko ani operační sál. Zpočátku jsme prováděli deset transplantací ročně, později dvacet. Přibližně na této úrovni jsme byli ještě kolem let 2010–2013. Následný růst jako by nikdo nezaregistroval. Rozvoj transplantačního programu tak paradoxně začíná kliniku zatěžovat zevnitř. Když provedeme tři nebo čtyři transplantace týdně, musíme odkládat operace jiných pacientů, včetně nemocných s maligními nádory. Pro celý tým je to velmi náročné. Večer se dozvíme, že druhý den bude transplantace, a musíme vybrat pacienty, jejichž výkon odložíme. Ráno za nimi přijdeme a řekneme: „Máme transplantaci, vaše operace se bohužel dnes neuskuteční.“ A plánovaný program je znovu omezen. Je to obrovská zátěž pro pacienty i zdravotníky. Kdyby k tomu došlo jednou za měsíc, patřilo by to k běžnému provozu akutního oboru. Transplantace je neodkladný výkon a každý chápe, že musí dostat přednost. My ale takovou situaci řešíme dvakrát nebo třikrát týdně. Chybí nám operační sál, lůžka i prostor pro potřebnou izolaci pacientů, například má infekci, potřebujeme ho izolovat, ale nemáme kam. Jak to máme udělat?
Současně rostou i ostatní programy a potřebují vlastní kapacity. Přestože máme na klinice dobré vztahy, tento tlak situaci uvnitř zhoršuje. Určitá soutěživost je v chirurgii přirozená, chirurgové jsou silné osobnosti. Vedoucí programů dostanou za úkol rozvíjet svou oblast, uspějí, ale pak narazí na společné kapacitní limity. Jednotlivé programy si začnou konkurovat o prostor, lůžka a operační čas. To vyvolává frustraci. Já bych samozřejmě měl být tím, kdo situaci vyřeší. Sám ale nedokážu postavit operační sál ani otevřít další oddělení.
- Jakou příležitost představuje vznikající Národní onkologické centrum financované z Národního plánu obnovy? Mohla by se tam přesunout část pneumoonkochirurgického programu a uvolnit kapacity pro jiné oblasti?
Od nového vedení Motola si v tomto směru hodně slibuji. Věřím, že se situace změní. Současné problémy jsou důsledkem přístupu minulého vedení, které jsme na ně opakovaně upozorňovali. Byly zcela zřejmé. Chirurgická péče se ale do Národního onkologického centra nepřesune. Bude tam probíhat diagnostika a léčba onkologických pacientů, nikoli operace. To by vyžadovalo jinak koncipovanou nemocnici. Operovat budeme nadále ve stávající části.
S novým vedením však mohou vzniknout koncepce, které pomohou zmíněné problémy vyřešit. Nyní budeme jednat o zřízení nového transplantačního oddělení v prostorách, které se uvolní. Takové změny bohužel nelze uskutečnit okamžitě, takže ještě nějakou dobu budeme muset vydržet. Důležité ale je, že se situace začíná řešit.
- Není to trochu v rozporu s tím, co jste říkal o koncentraci péče? Pokud už nyní centrum naráží na kapacitní limity, další soustředění pacientů by vyžadovalo zásadnější změny.
Ano, musíme si stanovit priority, a to i uvnitř naší kliniky. Rozhodnout, které oblasti budeme rozvíjet a které naopak utlumíme. Je to součást širší koncepce. Vaše otázka je naprosto namístě: abychom dokázali plnit úkoly, které na nás budou logicky kladeny, musíme pro ně vytvořit odpovídající podmínky.
- Jací jsou mladí kolegové, kteří do oboru vstupují? Přibližně sedmdesát procent absolventů medicíny dnes tvoří ženy. Obecně ale mají všichni absolventi lékařských fakult jiné představy o tom, jak chtějí žít, než tomu bylo před třiceti lety. Narážíte na to?
Ano.
- A bez dalšího komentáře?
Snažím se o tom přemýšlet, někdy mi to jde lépe, někdy hůře. Nechci automaticky předpokládat, že náš pohled je ten správný. Mladší kolegové nás označují za dinosaury, tak si říkám, jestli na tom není něco pravdy. To, co považuji za správné já, nemusí být správné pro ostatní. Člověk si musí zachovat odstup a hledat kompromis. Někdy je to těžké, ale jinak to nejde. Pro kliniku je samozřejmě ideální mít oddané členy týmu, kteří jsou kdykoli k dispozici a ochotni operovat. Takových lidí u nás máme hodně. Ano. Když budu mluvit konkrétně za transplantační tým a tým hrudní chirurgie, máme fantastické lidi. Máme svou práci rádi a velmi nám na ní záleží. S obdivem zpovzdálí sleduji, jak spolu komunikují. Objeví se jeden dárce, druhý, třetí, současně je potřeba operovat další pacienty. Kolegové se sami domlouvají, zastupují se a všechno funguje. Záleží nám na práci i na pacientech. A kolegové zároveň vědí, že když stráví tři dny v práci, vnímám to. Vycházíme si vzájemně vstříc.
- Do jaké míry vás limituje nedostatek sester?
Nedostatek sester je naprostá katastrofa. Možná jsem ho zapomněl zmínit mezi zásadními zdroji frustrace. Naše klinika má ale štěstí, že vrchní sestra Ida Šmolíková svou práci umí a dokáže o tým pečovat. Na klinice tedy máme sester dost. Personální otázky ošetřovatelského týmu řeší především ona. Pokud potřebuje mou pomoc, řekne mi, ale devětadevadesát procent problémů vyřeší sama. Zásadní omezení však představuje nedostatek sester na centrálních operačních sálech.
- Nerada bych naše povídání zakončovala negativně. Na co se v souvislosti s rozvojem kliniky těšíte? Co pozitivního by mohly přinést nejbližší měsíce či roky?
Těším se na to, že s novým vedením začneme společně řešit koncepční změny. Máme perspektivní a fungující programy, které už dnes snesou evropské srovnání. Potřebujeme pro ně vytvořit odpovídající prostor a podmínky. Věřím, že se to podaří, a jsem optimista. Myslím, že to ani jinak dopadnout nemůže.
S panem ředitelem, panem náměstkem a vedením provozně-technického úseku budeme hledat konkrétní řešení nevyhovujících podmínek pro hospitalizaci transplantovaných pacientů. To je první krok, který by mohl ulevit celé klinice a uvolnit kapacity také pro ostatní nemocné. Věřím, že takto budeme problémy postupně řešit a umožníme programům další rozvoj.
Také věříme, že se to podaří. A doufáme v příznivý výsledek histologického vyšetření u dárce, jehož plíce by mohly pomoci vašemu dalšímu pacientovi. Moc vám děkujeme, že jste tu s námi byl.
ANAMNÉZA
Prof. Lischkemu jsme položili pět krátkých otázek s tím, že odpovědi se mohou týkat jak osobního, tak profesního života.
- Kdy jste naposledy cítil výrazné pozitivní emoce?
Nedávno jsem strávil čtyři dny u jezera v Rakousku. Když svítí sluníčko, jste u vody, na chvíli odložíte telefon a nesledujete, co se děje ve světě, v české politice nebo kolem sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, můžete podlehnout iluzi, že je svět naprosto v pořádku. Přesně takový pocit jsem tam měl.
- Kdy jste naopak cítil negativní emoce?
Ty cítím každou neděli večer. Už od dětství prožívám takzvaný syndrom nedělního odpoledne: přichází úzkost a obavy, že druhý den je pondělí, půjdu do práce a co zase bude. To je taková moje drobnost, kterou mám odmalička a na kterou jsem zvyklý. A samozřejmě jsem si ani u toho jezera nedokázal úplně odepřít zprávy o dění ve světě a o domácí i zahraniční politice. Ty ve mně také vyvolávají negativní emoce.
- Jak relaxujete?
Nesystematicky. Vím, že bych měl hodně spát, což mi příliš nejde, a tak se snažím ke spánku přistupovat trochu promyšleněji. Také se snažím sportovat, to je asi nejdůležitější. Naštěstí máme hodně kamarádů a největší radost vlastně cítím, když se s nimi sejdu. Zjistil jsem, že prvních sedm až deset minut se jen směji, až skoro patologicky. Zpětně si pak uvědomím, jakou mám radost. Takových chvil mám hodně.
- Kdybyste mohl změnit jednu věc v českém zdravotnictví a změna by začala platit od zítřka, co by to bylo?
Aby se konečně něco udělalo se sítí nemocnic. Aby se na politické úrovni začalo otevřeně mluvit o reformě zdravotnictví a o konkrétních změnách, které potřebujeme. V České republice máme kolem sto čtyřiceti nemocnic. V Izraeli je jich dvacet nebo dvaadvacet. Je to země ve válce, má excelentní medicínu, podobnou rozlohu a podobně velkou populaci. To podle mě mluví samo za sebe.
- Kdybyste nebyl chirurgem, čím byste byl? Nemusí to být jen jiná medicínská specializace.
Moje cesta byla úplně jednoduchá. Přestože mě zajímá spousta věcí, měl jsem obavy, že bych v jiných oblastech neobstál. Věřil jsem, že v medicíně člověk najde smysl, i když nedosáhne převratných úspěchů. Stačí být pečlivý a zodpovědně dělat svou práci. Se svou volbou jsem naprosto spokojený.
- Nelákal vás film? Ve Vláčilových Stínech horkého léta jste přece hrál chlapce s kosou. Viděla jsem nějakou fotografii.
Ano, v deseti letech jsem měl ve Stínech horkého léta Františka Vláčila poměrně významnou roli. Následovaly i další nabídky, ale sám jsem cítil, že herectví není moje cesta. Byly to skvělé prázdniny a krásný zážitek. Jestli jsem ale něco věděl jistě, pak to, že hercem být nechci.