Když žíly nejsou vidět: ultrazvuk pomáhá, záleží i na katetru
Obtížný periferní žilní přístup může znamenat opakované punkce, větší bolest i odklad potřebné léčby. Ultrazvuková navigace umožňuje využít také hůře dostupné žíly, o dlouhodobé funkčnosti vstupu však rozhoduje i správná volba katetru. Na letošním kongresu ČSARIM si účastníci praktického workshopu mohli tuto techniku vyzkoušet. Co o jejích přínosech vypovídají klinické studie a jak na kongresový workshop navazuje další vzdělávání zdravotníků?
Obtížný periferní žilní přístup se netýká pouze pacientů, u nichž nejsou žíly na první pohled patrné. V americké prospektivní studii zahrnující 743 dospělých pacientů urgentního příjmu splnilo kritéria obtížné kanylace 88 z nich, tedy téměř 12 procent. Mezi nezávislé rizikové faktory patřily diabetes mellitus, srpkovitá anémie a anamnéza intravenózního užívání drog. S vyšším rizikem souvisely také obtíže při předchozích kanylacích [1]. Rozpoznání rizikového pacienta ještě před první punkcí tak může ovlivnit volbu vhodného postupu.
Vedle včasného rozpoznání obtížného žilního přístupu jsou důležité také zkušenosti zdravotníků a dostupnost vhodného vybavení. Na praktický nácvik ultrazvukem navigované periferní kanylace se proto zaměřují také kursy Aesculap Academy společnosti B. Braun.
Opakované pokusy znamenají více bolesti i času
U téměř čtvrtiny ze 729 pacientů sledovaných v americké studii se kanylu nepodařilo zavést na první pokus. Průměrné hodnocení bolesti bylo u těchto pacientů přibližně dvojnásobné oproti těm, u nichž se zavedení podařilo napoprvé. Celkem 58 procent pacientů s opakovanými pokusy navíc označilo zavádění kanyly za nejbolestivější část pobytu na urgentním příjmu [2].
Obtížná kanylace zabírá také podstatně více času. Whalenová a kolektiv (2017) ve studii z amerického urgentního příjmu zjistili, že zajištění obtížného žilního vstupu trvalo přibližně 15 minut, tedy zhruba třikrát déle než běžná kanylace. Ještě výraznější byly prodlevy u 51 pacientů s obtížným žilním přístupem, jejichž dokumentaci autoři hodnotili samostatně. Celkem 45 procent z nich čekalo na zavedení periferního katetru jednu až čtyři hodiny, šest pacientů dokonce déle než osm hodin [3].
Opakované pokusy mohou navíc zaměstnat další zdravotníky a oddálit potřebná vyšetření nebo zahájení léčby. Pokud je zajištění periferního žilního vstupu obtížné, jednou z možností, jak zvýšit šanci na úspěšnou kanylaci, je využití ultrazvukové navigace.
Co mění ultrazvuková navigace
Při běžné periferní kanylaci se zdravotník orientuje především podle viditelných a hmatných žil. Ultrazvuk umožňuje zobrazit také hlouběji uložené cévy a nervy, posoudit jejich průběh a polohu vůči okolním strukturám a během punkce sledovat postup jehly. Zároveň lze změřit i průměr kanylované žíly a vybrat tak vhodnou velikost katetru. Výhodný může být například u pacientů s výraznou obezitou, u nichž větší množství podkožní tkáně znesnadňuje vyhledání žíly pohmatem.
Přínos ultrazvukové navigace dokládá metaanalýza Stolzové a kolegů (2015), která zahrnula sedm studií. U pacientů s obtížným žilním přístupem zjistila vyšší úspěšnost kanylace oproti konvenčnímu postupu. Statisticky významný rozdíl v délce výkonu ani počtu potřebných vpichů však autoři nezaznamenali [4].
Možnost využít hlouběji uložené žíly ovšem klade větší nároky také na výběr katetru. Úspěšná punkce totiž ještě nezaručuje, že žilní vstup vydrží po celou dobu potřebné terapie. Důležité je mimo jiné to, jak velká část katetru zůstane po zavedení uvnitř cévy.
Délka katetru ovlivňuje dobu jeho funkčnosti
Jak velký rozdíl může vhodná délka katetru znamenat, dokládá randomizovaná studie Bahlova týmu, publikovaná v roce 2020 v časopise Annals of Emergency Medicine. Analýza zahrnula 257 dospělých pacientů s obtížným žilním přístupem a porovnávala přežívání dvou periferních katetrů velikosti 20 G, ale rozdílné délky. Oba byly zaváděny pod ultrazvukovou kontrolou. Medián přežívání katetru dlouhého 6,35 cm dosáhl 136 hodin, zatímco u katetru o délce 4,78 cm činil 92 hodin. Delší varianta tak vydržela v mediánu o 44 hodin, tedy téměř o dva dny, déle (viz graf) [5].
Autoři současně zjistili souvislost mezi dobou funkčnosti vstupu a délkou katetru uloženou přímo v žíle. Pokud tato část přesahovala 2,75 cm, dosahoval medián přežívání 129 hodin oproti 75 hodinám při délce nejvýše 2,75 cm. Úspěšnost zavedení na první pokus se přitom mezi oběma typy katetrů významně nelišila. Rozdíl se tedy projevil především v době, po kterou mohl zavedený vstup sloužit [5].
Tato zjištění mají praktický význam zejména při kanylaci hlouběji uložených žil. Část katetru totiž zůstává v podkoží mezi místem vpichu a stěnou cévy, takže u kratšího provedení nemusí uvnitř žíly zbývat dostatečně dlouhý úsek. Pro takové situace je určen například prodloužený periferní žilní katetr Introcan Safety Deep Access společnosti B. Braun. Je dostupný mimo jiné v délce 64 mm, která umožňuje dosáhnout hlouběji uložených žil a ponechat v nich větší část katetru. Součástí jeho konstrukce je také pasivní bezpečnostní mechanismus, který po vytažení punkční jehly automaticky zakryje její hrot a pomáhá chránit zdravotníky před poraněním.
Prodloužený periferní katetr však není univerzálním řešením. Při jeho výběru je nutné zohlednit anatomické poměry, charakter podávané terapie i předpokládanou dobu jejího trvání.
Jak si prodloužené katetry vedou v klinické praxi
Jak prodloužené katetry fungují v běžném nemocničním provozu, hodnotil také specializovaný tým pro cévní vstupy z britské nemocnice Aintree v Liverpoolu. V letech 2019 až 2022 zde zdravotníci zaznamenali 1 485 zavedení periferních katetrů Deep Access o délce 50 a 64 mm pod ultrazvukovou kontrolou. U výkonů s dostupným údajem o počtu pokusů se zavedení napoprvé podařilo v 90,7 procenta případů. U 1 078 hospitalizačních zavedení s dostupnými údaji činil medián doby ponechání katetru šest dnů. Celkem 76 procent katetrů bylo zavedeno do předloktí [6].
Zkušenosti popsané v časopise British Journal of Nursing vedly také k úpravám organizace péče. Ve spolupráci s radiologickými a ambulantními pracovišti vznikl postup, který umožnil pacientům s obtížným žilním přístupem podstoupit zavedení periferního katetru specializovaným týmem ještě před plánovaným vyšetřením či léčbou. Podle autorů tak lze předcházet odkladům výkonů a omezovat potřebu invazivnějších cévních vstupů. Je však třeba připomenout, že šlo o sledování bez srovnávací skupiny a kanylace prováděl zkušený tým s několikaletou praxí v ultrazvukem navigovaném zavádění cévních vstupů [6].
Ultrazvuková kanylace vyžaduje také praktický výcvik
Že se ultrazvukem navigovaná kanylace může uplatnit i mimo specializované týmy, naznačují zkušenosti jednoho amerického interního oddělení. Po proškolení sester a zpřístupnění přenosného ultrazvuku zde zdravotníci během deseti měsíců zavedli 99 periferních katetrů pod ultrazvukovou kontrolou. Současně klesl průměrný měsíční počet zavedených PICC a midline katetrů ze 4,8 na 2,5, po skončení programu však opět vzrostl na 4,3. Program zahrnoval školení i zpřístupnění ultrazvuku, a nelze proto samostatně určit přínos každého z těchto opatření [7].
Na praktickou přípravu zdravotníků se v České republice zaměřují také odborné kursy Aesculap Academy. Jejich program zahrnuje základy sonografie, indikace ultrazvukové navigace, výběr vhodného katetru i zásady následné péče o žilní vstup. Hlavní prostor dostává práce se sondou, vyhledání vhodné cévy a nácvik zavádění krátkých i prodloužených periferních katetrů na simulačních fantomech.
K VĚCI
Jak odhadnout riziko neúspěšné kanylace
Modifikovaná škála A‑DIVA pomáhá odhadnout riziko neúspěchu prvního pokusu o periferní žilní kanylaci. Hodnotí pět ukazatelů, za každý splněný se přiděluje jeden bod:
- Předchozí obtíže při zavádění periferního žilního vstupu.
- Zdravotník již před výkonem očekává obtížnou kanylaci.
- Po přiložení žilního škrtidla nelze na horní končetině nahmatat rozšířenou žílu.
- Po přiložení žilního škrtidla není na horní končetině viditelná rozšířená žíla.
- Průměr nejširší rozšířené žíly po přiložení škrtidla je menší než 3 mm.
Neúspěšnost první punkce podle skóre A‑DIVA

Uvedená procenta vyjadřují podíl neúspěšných prvních pokusů v multicentrické studii zahrnující 3 587 dospělých pacientů z pěti nizozemských nemocnic. Škála může pomoci včas rozpoznat pa-cienty, u nichž je vhodné zvážit zapojení zkušenějšího zdravotníka či ultrazvukovou navigaci. Podle van Loon et al., J Clin Med. 2019;8(2):144
Praktické seznámení s těmito postupy nabídly také dva hodinové workshopy na letošním kongresu ČSARIM, které podle pořadatelů navštívilo dohromady téměř čtyřicet zdravotníků. Vedli je Mgr. Martina Douglas, vedoucí sestra Kanylačního centra Fakultní nemocnice Olomouc, a Bc. Svatopluk Žáček z urgentního příjmu Fakultní nemocnice Bulovka. Oba se podílejí také na celodenních kursech, které oproti kongresovému formátu poskytují více prostoru pro samostatný nácvik jednotlivých postupů.
Zvládnutí ultrazvukové kanylace má význam především v situacích, kdy je obtížné zajistit žilní vstup běžným postupem. Praktická příprava může zdravotníkům pomoci využít tuto možnost včas, nikoli až po sérii neúspěšných punkcí.
Literatura: 1. Fields JM, Piela NE, Au AK, et al. Risk factors associated with difficult venous access in adult ED patients. Am J Emerg Med. 2014;32(10):1179–1182. 2. Fields JM, Piela NE, Ku BS. Association between multiple IV attempts and perceived pain levels in the emergency department. J Vasc Access. 2014;15(6):514–518. 3. Whalen M, Maliszewski B, Baptiste DL. Establishing a Dedicated Difficult Vascular Access Team in the Emergency Department: A Needs Assessment. J Infus Nurs. 2017;40(3):149–154. 4. Stolz LA, Stolz U, Howe C, et al. Ultrasound‑guided peripheral venous access: a meta‑analysis and systematic review. J Vasc Access. 2015;16(4):321–326. 5. Bahl A, Hijazi M, Chen NW, et al. Ultralong Versus Standard Long Peripheral Intravenous Catheters: A Randomized Controlled Trial of Ultrasonographically Guided Catheter Survival. Ann Emerg Med. 2020;76(2):134–142. 6. Smith E, Irimia V. Evaluation of extended‑length cannula inserted using ultrasound guidance in patients with difficult IV access. Br J Nurs. 2023;32(14):S20. 7. Galen B, Baron S, Young S, et al. Reducing peripherally inserted central catheters and midline catheters by training nurses in ultrasound‑guided peripheral intravenous catheter placement. BMJ Qual Saf. 2020;29(3):245–249. 8. van Loon FHJ, van Hooff LWE, de Boer HD, et al. The Modified A‑DIVA Scale as a Predictive Tool for Prospective Identification of Adult Patients at Risk of a Difficult Intravenous Access: A Multicenter Validation Study. J Clin Med. 2019;8(2):144.