Na čem všem záleží při léčbě psychofarmaky
Jeden z takových kongresů se konal začátkem července v Mnichově. Hostil lékaře, psychology, neurofyziology, biochemiky, imunology a endokrinology, jejichž společným zájmem je neuropsychofarmakologie. Šlo o kongres jubilejní, poněvadž se konal padesát let po prvním kongresu mezinárodní společnosti Collegium Internationale Neuro-Psychopharmacologicum.
Zaujala mne šíře problematiky, jejíž dimenze vymezím dvěma sděleními. První z nich upoutalo mou pozornost téměř náhodou. Když jsem stál povinných 90 minut u svého posteru, mohl jsem prostudovat poster umístěný na panelu naproti mému. Devět japonských pracovníků z univerzity v Sapporu tvořili autorský kolektiv, který vedl W. Ukai. Vyšli z toho, že při schizofrenii dochází k progresivním morfologickým změnám mozku, kterým dovede zabránit II. generace antipsychotik. Zjistili, že tyto léky příznivě ovlivňují diferenciaci kmenových buněk a zlepšují přežití zralých nervových embryonálních buněk potkana. Antipsychotika by tak mohla prostřednictvím neurogeneze napravovat dysfunkci mozku nemocných trpících schizofrenií.
Podávali proto intravenózně (!) kmenové buňky potkaním mláďatům, u kterých vytvořili model neurovývojové poruchy předpokládané při onemocnění schizofrenií. Model indukovali podáním injekce syntetické kyseliny polyribonosin-polyribocytidinové v průběhu hyperaktivity vyvolané metamfetaminem jejich matkám (!). Osud transplantovaných kmenových buněk vizualizovali fluorescentním markerem. Buňky cestovaly přes hematoencefalickou bariéru především do amygdaly a cingulárního kortexu, tedy do míst, kde se nejčastěji zjišťují defekty při schizofrenii. Chování takto ošetřených mladých potkanů se zlepšilo a přiblížilo k normě zvláště tehdy, byly-li injekce kmenových buněk kombinovány s podáním antipsychotik druhé generace.
Při rozhovoru s jedním se spoluautorů tohoto sdělení, který si poctivě odstával čas určený k diskusi u posterů, profesorem Toshikazu Saitem, jsem se dověděl, že kmenovými buňkami dovedou rychle a spolehlivě „vyléčit“ u potkanů závislost na alkohol, a to jak behaviorálně (potkani přestanou dávat alkoholu přednost před vodou), tak morfologicky, tj. rekonstrukcí a vyhojením mozku změněného chronickou intoxikací alkoholem. Před experimentálním podáním lidem hodlají ověřit tyto výsledky u lidoopů a nejvíc nesnází očekávají při ověřování bezpečnosti podávání kmenových buněk vzhledem k riziku vzniku nebo zhoršení nádorových onemocnění.
Za druhý pól na kontinuu psychofarmakologické problematiky pokládám diskusi k přednášce známého odborníka v léčbě závislosti na nikotinu, Švéda K. O. Fagerstorma. Zatím nejúspěšnější lék určený k léčbě kouření je parciální agonista-antagonista nikotinových receptorů, vareniclin. Svým antagonistickým působením výrazně omezuje psychotropní účinek kouření cigaret, zatímco svým agonistickým působením na nikotinový receptor tlumí příznaky z odnětí (abstinenční syndrom). Měl odpovídat na dotazy, proč mají lékaři v USA, Švédsku a v řadě dalších západních zemí menší úspěchy s léčbou vareniclinem než před pěti či šesti lety, kdy vareniclin předčil účinky placeba o 60 až 70 procent. Doktor Fagerstorm vidí příčinu v tom, že v těchto západních zemích už kouří jen 15 % obyvatelstva. Jde o vyhraněnější reprezentanty potvrzující známou statistickou pravděpodobnost, že kouří především lidé z chudších vrstev a lidé s nižším inteligenčním kvocientem. Ještě víc však k tomu přispívá skutečnost, že dnes už v USA a ve Švédsku kouří především lidé s velmi výraznou genetickou vlohou pro vznik závislosti na nikotinu, a lidé s psychiatrickou komorbiditou, kde málo úspěšná léčba jejich schizofrenního onemocnění nebo poruchy osobnosti je překážkou pro terapeutický účinek vareniclinu. Odhaduje, že u této „nukleární“ skupiny kuřáků je rozdíl mezi účinkem placeba a vareniclinu sotva 20 procent.
Nevím, zda mám mít radost, nebo se stydět za to, že u nás je ještě vareniclin mnohem úspěšnější.
Zdroj: