Pokročilá ošetřovatelská praxe jako příležitost pro české zdravotnictví Kompetence nejsou cílem. Odbornost a spolupráce ano

V České republice se diskuse o rozvoji role sester často zužuje na otázku jednotlivých výkonů. Pokročilá ošetřovatelská praxe však není pouhým rozšířením seznamu kompetencí. Je úrovní praxe založenou na pokročilém vzdělání, klinické zkušenosti, samostatném rozhodování, práci s vědeckými důkazy a odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Článek vychází ze zkušenosti autorky z britského zdravotnictví a ukazuje, co by mohlo být inspirací pro Českou republiku: jasně definovaná profesní cesta, vzdělávání na magisterské úrovni, klinická supervize, transparentní ověřování odborné způsobilosti a pracovní role ukotvené v multidisciplinárním týmu. Cílem není nahrazovat jednu profesi jinou, ale bezpečně využít odbornost všech zdravotníků ve prospěch pacienta.

Na jednotce intenzivní péče stojím u lůžka pacienta, který je již několik dní v hluboké sedaci. Je napojen na umělou plicní ventilaci, nemůže změnit polohu a jeho život závisí na práci celého multidisciplinárního týmu. Při pravidelném vyšetření si všímám prvních známek poškození kůže v oblasti záhlaví. V tu chvíli nejde jen o rozhodnutí, jaké krytí použít.

Je potřeba zjistit, proč poškození vzniklo, zhodnotit způsob imobilizace, upravit preventivní opatření a zapojit další členy týmu. Rozhodnutí může ovlivnit další vývoj poškození, riziko komplikací, délku hospitalizace i celkovou zátěž pacienta.

Právě v podobných situacích si uvědomuji, že pokročilá ošetřovatelská praxe není definována počtem výkonů, které zdravotník vykonává. Je definována způsobem klinického uvažování: schopností propojit zkušenost s vědeckými důkazy, rozhodovat v nejistotě, nést odpovědnost a včas přizvat dalšího odborníka.

Když se mění zdravotnictví, musejí se měnit i role zdravotníků

Podobné situace se každý den odehrávají na jednotkách intenzivní péče, operačních sálech, standardních odděleních, v ambulancích i v domácí péči. Populace stárne, přibývá pacientů s chronickými onemocněními, léčba je stále sofistikovanější a množství nových poznatků rychle narůstá. Současně roste důraz na péči založenou na důkazech, měření kvality a bezpečnost pacientů.

Tento vývoj přirozeně vede k prohlubující se specializaci. Lékaři se profilují do užších subspecializací, fyzioterapeuti rozvíjejí vlastní expertní oblasti, farmaceuti se podílejí na optimalizaci farmakoterapie a sestry získávají hlubokou odbornost v klinických specializacích. Nejde o nahrazování profesí, ale o reakci na rostoucí komplexitu péče.

Proto bychom se neměli ptát pouze, která profese má mít více kompetencí. Důležitější je otázka, jaké vzdělání, klinickou zkušenost, odbornou přípravu a podporu musí zdravotník získat, aby mohl ve své oblasti bezpečně převzít vyšší míru samostatnosti a odpovědnosti.

Kompetence nejsou cílem vzdělávání. Jsou jeho výsledkem. Nevycházejí pouze z názvu profese nebo pracovní pozice, ale z prokázané úrovně praxe, kritického myšlení, průběžného profesního rozvoje a odpovědnosti za rozhodnutí.

Co znamená pracovat na pokročilé úrovni

Pokročilá praxe není totožná s dlouhou praxí ani se získáním akademického titulu. Mezinárodní rada sester ji popisuje jako komplexní klinickou roli založenou na pokročilém vzdělání, rozhodování a rozšířené odpovědnosti v konkrétním kontextu zdravotního systému (ICN, 2020). V anglickém rámci jde o úroveň praxe charakterizovanou vysokou mírou autonomie a odpovědností za komplexní rozhodování. Opírá se o vzdělání na magisterské úrovni nebo jeho doložený ekvivalent a zahrnuje čtyři pilíře: klinickou praxi, leadership a management, vzdělávání a výzkum (NHS England, 2025).

Odbornost v péči o pacienty s poruchou integrity kůže je dobrým příkladem. Nejde pouze o lokální léčbu rány. Vyžaduje znalosti fyziologie hojení, diferenciální diagnostiky, prevence tlakových poranění, mikrobiologie, výživy, biomechaniky, zdravotnických prostředků i schopnost kriticky hodnotit doporučené postupy. Specializovaná ošetřovatelská odbornost a lékařská odbornost nejsou stejné ani konkurenční. Jsou komplementární.

Skutečný odborník musí umět nejen rozhodnout, ale také své rozhodnutí vysvětlit, doložit a v případě nových informací přehodnotit. Součástí odbornosti je rovněž schopnost rozpoznat hranice vlastní expertizy a požádat o stanovisko jiného člena týmu. Právě tato kombinace autonomie a profesní pokory je zásadní pro bezpečnost pacienta.

Britská zkušenost: inspirace, nikoli hotová šablona

Během let strávených ve Velké Británii jsem měla možnost pracovat v prostředí, kde jsou role na pokročilé úrovni běžnou součástí mnoha klinických služeb. Tento model bych doporučila vnímat jako inspiraci, nikoli jako systém, který lze jednoduše převzít.

Ani britský vývoj nebyl jednotný. Jednotlivé části Spojeného království mají vlastní rámce a dlouhodobě existovaly rozdíly v názvech rolí, vzdělávacích cestách i očekávání zaměstnavatelů. Nursing and Midwifery Council proto v roce 2025 zveřejnila principy pokročilé praxe, které mají přispět k větší srozumitelnosti a konzistenci; další regulatorní standardy se nadále připravují (NMC, 2025).

Přínosem britské zkušenosti není pouze možnost vykonávat určité činnosti. Důležitější je propojení akademického vzdělávání s učením na pracovišti, klinickou supervizí, průběžným hodnocením schopností a odpovědností zaměstnavatele za bezpečné nastavení role. Zdravotník pracující na pokročilé úrovni přitom nemá být jen zkušenějším klinikem. Musí rozvíjet také vzdělávání, leadership a práci s důkazy.

Co potřebuje české ošetřovatelství

Česká republika má řadu vysoce erudovaných sester, které vzdělávají kolegy, vytvářejí doporučené postupy, zavádějí inovace a podílejí se na výzkumu. Jejich další klinický růst však často končí získáním specializované způsobilosti nebo vede převážně do managementu. Chybí systematická navazující cesta, která by umožnila zůstat v klinické praxi, dále rozvíjet expertizu a převzít jasně vymezenou odpovědnost.

Pokud má být pokročilá ošetřovatelská praxe v České republice bezpečná a důvěryhodná, měla by podle mého názoru stát nejméně na čtyřech vzájemně propojených předpokladech:

Národní definice úrovně pokročilé ošetřovatelské praxe, která popíše její účel, rozsah odpovědnosti a vztah ke stávajícím specializacím.

Navazující vzdělávání na magisterské úrovni, propojené s klinickou praxí, rozhodováním, leadershipem, vzděláváním a výzkumem.

Strukturovaná klinická supervize a transparentní ověřování odborných schopností v konkrétní oblasti praxe.

Pracovní místa s jasným popisem role, odpovědností zaměstnavatele, klinickým řízením, odpovídajícím ohodnocením a začleněním do multidisciplinárního týmu.

Teprve na tomto základě má smysl definovat konkrétní oprávnění. Samotná legislativní změna bez vzdělávacího systému, supervize a pracovních pozic by mohla vytvořit nové činnosti, nikoli však skutečnou pokročilou praxi. Stejně tak vzdělávání bez možnosti získané schopnosti v praxi využít nepovede k potřebné změně.

Důvěra, odpovědnost a multidisciplinární spolupráce

Důvěru nelze vytvořit pouze zákonem ani diplomem. Buduje se dlouhodobě – každodenní klinickou prací, spolehlivým rozhodováním, otevřenou komunikací a ochotou nést odpovědnost. Legislativa je nezbytná pro vymezení bezpečných hranic a odpovědnosti, ale sama o sobě odbornou důvěru nezajistí.

Ve své klinické praxi jsem nikdy nevnímala pokročilou ošetřovatelskou roli jako náhradu práce lékaře. Stejně tak lékař nemůže nahrazovat veškerou specializovanou ošetřovatelskou péči. Nejlepších výsledků dosahujeme tehdy, když členové týmu rozumějí své roli, respektují odbornost ostatních a dokážou ji včas využít.

Otázka proto nestojí pouze tak, zda mají mít sestry více kompetencí. Měli bychom se ptát, jak vytvořit zdravotnictví, ve kterém může každý zdravotnický pracovník bezpečně využít své znalosti a zkušenosti ve prospěch pacienta. Pokud se nám podaří vytvořit takový systém, jeho největším přínosem nebude silnější postavení jedné profesní skupiny, ale kvalitnější, bezpečnější a dostupnější péče.

Irena Pukiová, MSc.
Advanced Nurse Practitioner, Oxford University Hospitals NHS Foundation Trust
Sestra se specializovanou způsobilostí v oboru Hojení ran

Literatura

1. Brownwood I, Lafortune G. Advanced practice nursing in primary care in OECD countries: Recent developments and persisting implementation challenges. OECD Health Working Papers, No. 165. OECD Publishing. 2024. https://doi.org/10.1787/8e10af16‑en.
2. International Council of Nurses. Guidelines on advanced practice nursing 2020. https://www.icn.ch/resources/publications‑and‑reports/guidelines‑advanced‑practice‑nursing‑2020.
3. Kilpatrick K, Savard I, Audet LA, et al. A global perspective of advanced practice nursing research: A review of systematic reviews. PLOS ONE. 2024;19(6):e0305008. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0305008.
4. NHS England. Multi‑professional framework for advanced practice in England: Edition 2025. https://advanced‑practice.hee.nhs.uk/multi‑professional‑framework‑for‑advanced‑practice.
5. Nursing and Midwifery Council. Principles for advanced practice. 2025. https://www.nmc.org.uk/standards/guidance/advanced‑practice‑principles.
6. Royal College of Nursing. Advanced level nursing practice. 2024. https://www.rcn.org.uk/Professional‑Development/Advanced‑Practice.
7. World Health Organization. State of the world’s nursing 2020: Investing in education, jobs and leadership. World Health Organization. 2020.