Spolupráce lékařů a lékárníků zatím příliš nefunguje

„Lékárenská péče představuje model, který dokáže lépe zužitkovat doposud ne plně využitý potenciál lékárníků jako odborníků na léčiva, a to jak v průběhu samotného léčení, tak v prevenci civilizačních chorob,“ uvedl při představování publikace 13. června v Praze viceprezident České lékárnické komory (ČLnK) Mgr. Michal Hojný. Podle jeho slov studie mimo jiné opět potvrdila nezbytnost prohlubování mezioborové spolupráce lékařů a lékárníků.

Tento závěr potvrdil i iniciátor studie a odborný garant programu PACE 2010 PharmDr. Lubomír Chudoba: „Lékař společně s lékárníkem zodpovídá za účelnou farmakoterapii pacienta. Pro lékárníka to mimo jiné znamená, že musí být schopen vyhodnocovat a předcházet neočekávaným a nežádoucím reakcím, které mohou užívané léky přinést,“ uvedl.

Vývoji a současnému stavu spolupráce lékáren s lékaři a zdravotnickými zařízeními v ČR věnuje studie samostatnou kapitolu, obsahově rozdělenou na pohled z pozice veřejných lékáren a z pozice nemocničních lékáren.

Veřejné lékárny

Státem plně spravovaný zdravotní systém umožnil v 80. letech minulého století podporu účelné farmakoterapie. Lékaři i farmaceuti se jakožto zaměstnanci tehdejších Ústavů národního zdraví společně podíleli na řízení, provádění rozborů i na školení odborníků. Československo tehdy v tomto směru patřilo k nejvyspělejším státům světa.

Organizační propojení lékařů a farmaceutů zaniklo s koncem státního monopolu ve zdravotnictví. Otevřel se farmaceutický trh, což vedlo i k radikálnímu růstu nákladů na léky. V tomto prostředí logicky došlo k novému pojetí racionální farmakoterapie – vedle medicínského faktoru se zvýraznil i faktor ekonomický. Nová koncepce stanovuje zásady a pravidla pro účinnou, bezpečnou a úspornou farmakoterapii, nicméně – jak konstatuje studie Lékárenská péče – do praktické spolupráce lékařů a farmaceutů se tyto principy z teoretické roviny přesouvají jen velmi pozvolna.

Zvýšenou aktivitu cílenou k vytvoření vazeb mezi lékaři a lékárníky pro účelné předepisování léků inspiroval v roce 2005 vzor z Nizozemska, kde z iniciativy lékárníků vznikaly tzv. kroužky účelné farmakoterapie. Podle tohoto příkladu tehdejší představenstvo ČLnK oslovilo Svaz praktických lékařů, který s navrženou spoluprací sice souhlasil, nicméně se nepodařilo zcela překonat organizační a motivační bariéry. Iniciativa se promítla jen do ojedinělých regionálních případů funkční spolupráce lékařů a lékárníků.

V informační rovině byl podstatným prvkem vznik Kompendia lékových interakcí InfoPharm 2004, v němž lékaři a lékárníci konečně získali jednotný zdroj validních informací s dokumentací (výrobce, kasuistika, studie). V roce 2006 iniciovala ČLnK jednání s výrobci lékárenských informačních systémů o začlenění Kompendia do jednotlivých programů. Produkty některých z těchto firem v současnosti nabízejí lékárníkům pohodlnou detekci interakcí (s proměnlivými parametry nastavení).

První projekt v ČR zaměřený na dokumentaci lékových chyb lékárníkem vznikl za spolupráce ČLnK na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové v roce 2006 (autoři Mgr. J. Malý, Mgr. M. Hojný, doc. RNDr. J. Vlček).

Identifikace lékových interakcí jednoznačně pobízí lékárníka ke komunikaci s preskribujícím lékařem. V současnosti však neexistuje v ČR žádná organizovaná forma kontaktů těchto složek zdravotního systému. Spolupráce je v ambulantní sféře víceméně živelná, založená na osobních vztazích. Kontinuální vzdělávání obou profesí je oddělené, jednorázové vzdělávací akce jsou až na výjimky určeny jen jedné z těchto skupin.

Nemocniční lékárny

Kontakty mezi lékárníky a lékaři v nemocniční (klinické) sféře prošly obdobným vývojem. Profesní komunikace je de facto postavena na osobních vztazích. Konkurence, která mezi lékaři a lékárníky přetrvává, často pramení z nepodložených obav – častým tématem jsou odlišné názory na generickou substituci, resp. obava lékaře z ovlivnění jeho rozhodnutí lékárníkem.

Na základě zahraničních zkušeností byly v roce 1995 v ČR zavedeny tzv. pozitivní listy pro předepisování přípravků pro lůžková oddělení nemocnic. Z farmakoekonomického pohledu je toto opatření bezesporu přínosem, leč z pohledu lékařů velmi omezujícím prvkem. Lze konstatovat, že funkční pozitivní list je už dnes v nemocničních lékárnách výjimkou a pro lékaře nutným zlem. V roce 2007 byl zaveden i ambulantní pozitivní list – tento projekt zrealizoval např. pražský IKEM –, ale ani toto opatření nemá podporu lékařů.

Odbornou komunikaci lékařů a lékárníků klasifikuje studie Lékárenská péče jako velmi špatnou. Skutečnou roli klinického farmaceuta (s konzultacemi farmakoterapie u lůžka a kontrolou lékových karet pacientů) dnes vykonává jen několik lékárníků. Většinou se jedná o „samostudující“ nadšence (přestože atestaci z klinické farmacie má v ČR 70 lékárníků), kteří se snaží najít vlastní cestu ke spolupráci s lékaři. Zkušenosti ukazují, že značným problémem je už ochota lékařů přijímat na oddělení klinické farmaceuty oprávněné nahlížet do jimi stanovené terapie.

Jako jakési ideové motto problematiky vztahů lékařů a lékárníků uvádí studie výrok prof. RNDr. PhMr. Jana Solicha, CSc.: „Mezi dobrým lékařem a dobrým lékárníkem (myšleno na odborné úrovni) budou vztahy vždy v pořádku. Úkoly a poslání jsou jasně rozděleny a oba vědí, že se právě v odborné oblasti navzájem potřebují. Lékárník je často tím, kdo může zachytit či odstranit zaváhání lékaře. Lékař je tím, kdo pomůže pacientovi, na jehož potíže lékárník upozorní. Farmacie je sestrou medicíny, a proto je vzájemná spolupráce vždy ku prospěchu nemocného.“

Zdroj: