V Římě se jednalo o globální epidemii
Již 44. výroční kongres Evropské asociace pro výzkum diabetu (EASD) hostil ve dnech 7. až 11. září Řím. Organizátoři v čele s prezidentem EASD prof. E. Ferranninim a sekretářem prof. M. Stumvollem vybrali z 2 500 nabídnutých sdělení k prezentaci 1 402; ta zahrnula široké spektrum témat souvisejících s možnostmi prevence, diagnostiky a léčby všech typů diabetu – od výsledků základního výzkumu na buněčné a molekulární úrovni, přes závěry velkých studií a zkušenosti z klinické praxe, až po sociálně-ekonomické souvislosti diabetu jako moderní epidemie. Vždyť jestliže ještě v roce 1985 bylo v celém světa něco přes 30 milionů diabetiků, o patnáct let později to bylo již 171 milionů, dnes 246 milionů, a v roce 2025, pokud se něco nezmění, to bude nejméně 360 milionů pacientů. K dramatickému nárůstu přispívá jak zvyšující se podíl starších osob v populaci, tak i narůstající epidemie obezity. Každých deset sekund se rozvine diabetes u dalších dvou osob, každých deset sekund také jeden člověk v souvislosti s diabetem umírá; v roce 2007 mělo toto onemocnění v celém světě na svědomí 3,8 milionu úmrtí, což představuje plných šest procent globální mortality. Náklady na léčbu diabetu a jeho komplikací se dnes v celosvětovém měřítku odhadují na 286 miliard USD (5 až 10 % zdravotnických rozpočtů), a při nezměněném trendu to v roce 2025 bude až 396 miliard USD (13 % výdajů na zdravotnictví). Dostupnost moderních diagnostických a léčebných prostředků sice pomáhá epidemii tlumit a zmírňovat její následky, zastavit ji však medicína sama o sobě nestačí. Navzdory tomu, že až 80 % případů diabetu je preventabilních, stále se nedaří dosáhnout potřebných změn v lidském myšlení i jednání. A platí dokonce, že nejméně polovina postižených o své chorobě stále ani neví.
Ozdobou programu 44. výročního zasedání Evropské asociace pro studium diabetu (EASD) bylo několik slavnostních přednášek na počest velkých osobností minulosti. Kromě toho – jak je na podobných evropských kongresech pravidlem – byly pochopitelně prezentovány i výsledky několika velkých klinických studií.
Slavnostní přednášky kongresu byly věnovány Galileovi (C. Ricordi z USA přednášel o transplantacích ostrůvků pankreatu a možnostech náhrady systémové imunosuprese novými bioinženýrskými postupy na buněčné úrovni), Golgimu (Ital A. Avogaro se zabýval rolí cévního endotelu u diabetu), A. Renoldovi (J. C. Henquin z Belgie analyzoval regulaci inzulinové sekrece), O. Minkowskému (J. C. Brüning z Německa se zabýval vztahem inzulinu a centrálního nervového systému) a konečně C. Bernardovi (R. A. DeFronzo z USA hovořil o inzulinové rezistenci a lipotoxicitě ve vztahu k makrovaskulárním komplikacím diabetu).
UKPDS – další dobrá zpráva po 30 letech trvání
Studie UKPDS (UK Prospective Diabetes Study) jako první rozsáhlá klinická studie prokázala možnost prevence komplikací diabetu 2. typu, zejména diabetické retinopatie a nefropatie, intenzivnější a účinnější kontrolou jak glykémie, tak krevního tlaku, oproti terapii konvenční. V letech 1977 až 1997 do ní bylo ve třiadvaceti centrech zařazeno 5 102 pacientů s nově diagnostikovaným diabetem 2. typu a podařilo se v ní prokázat, že hlavní diabetické komplikace, dříve považované za nevyhnutelné, lze významně omezit pouhým zkvalitněním kontroly glykémie (tehdy sulfonylureou, metforminem či inzulinem) a krevního tlaku (inhibitorem ACE nebo beta-blokátorem). Výsledky této dvacetileté studie, přednesené na kongresu EASD v Barceloně a publikované v roce 1998, zásadním způsobem změnily celou péči o diabetiky a staly se základem dodnes platných doporučených postupů (byť samozřejmě později bylo nutno řešit některé problémy spojené s riziky hypoglykémií či hmotnostních přírůstků).
Pokud jde o účastníky studie, ti se po jejím ukončení vrátili do standardní péče svých lékařů; investigátoři studie UKPDS z Oxford University v čele s prof. R. R. Holmanem již nadále nezasahovali do jejich léčby, rozhodli se však dále sledovat jejich osud. Prvních pět let u nich pravidelně hodnotili biochemické a klinické parametry, dalších pět let je sledovali pomocí dotazníků zasílaných jim samotným i jejich lékařům.
A nyní tedy, v jedné z nesledovanějších přednášek celého kongresu (a v článku publikovaném paralelně v NEJM), ukázali, že zatímco statisticky významný efekt snížení krevního tlaku již prokázat nelze (viz tabulku 1), efekt včas zahájené a intenzivně vedené kontroly glykémie – a to v poklesu komplikací mikrovaskulárních (retinopatie, nefropatie) i makrovaskulárních (výskyt infarktů myokardu, kardiovaskulární úmrtí) přetrvává i po dalších deseti letech, tedy na konci třetího desetiletí (viz tabulku 2); zvláště dobré výsledky byly zaznamenány u nemocných léčených metforminem. Výstižně to nazval vedoucí investigátor studie prof. R. Holman – hovořil o „dědických efektech“.
Autoři studie považují její výsledky za důkaz toho, že včasně zahájená (co nejdříve po diagnóze diabetu 2. typu) a optimálně vedená kontrola glykémie přináší léčeným pacientům dlouhodobý prospěch ve významném poklesu komplikací – pokles rizika mikrovaskulárních komplikací, incidence infarktů i celkové úmrtnosti byly patrné i po deseti letech od ukončení studie.
LEAD-4: předehra ke schválení nového analoga GLP-1
Tváří v tvář narůstající epidemii diabetu na jedné straně a stále lepším, nicméně do jisté míry nadále poněkud kontroverzním výsledkům kontroly glykémie u diabetiků 2. typu se značné naděje vkládají do nových přípravků ze skupiny inkretinů. Právě koncentrace těchto hormonů, které pomáhají zvyšovat sekreci inzulinu v Langerhansových ostrůvcích pankreatu při zvýšené koncentraci glukózy v krvi, je totiž u pacientů s diabetem 2. typu snížena, a to pak vyvolává hyperglykémii. Analoga těchto hormonů přirozeně vznikajících v lidském organismu mohou jednak stimulovat produkci inzulinu při zvýšené glykémii, jednak svým působením na CNS urychlovat pocit nasycení a snižovat pocity hladu.
Pozornost účastníků římského kongresu proto upoutala prezentace výsledků studie LEAD-4, která je poslední z programu LEAD (Liraglutide Efficacy and Action in Diabetes) zahrnujícího celkem pět randomizovaných, dvojitě zaslepených studií. Bylo do nich zařazeno celkem 4 000 účastníků s diabetem 2. typu ve 40 zemích a hodnotily účinnost a bezpečnost plně humánního analogu GLP-1, liraglutidu, jak v monoterapii, tak v kombinaci s perorálními antidiabetiky (PAD).
Studie LEAD-4 byla 26týdenní randomizovaná studie, porovnávající účinnost a bezpečnost liraglutidu v dávkách 1,2 a 1,8 mg jednou denně versus placebo po přidání k metforminu a rosiglitazonu. Do studie bylo zařazeno 533 osob průměrného věku 55 let, s průměrným BMI 33,5 a průměrným HbA1c 8,3 %, kteří byli již předtím léčeni jedním či více PAD.
Studie LEAD-4 tak uzavřela program LEAD, jehož cílem bylo ověřit bezpečnost a účinnost liraglutidu v léčbě diabetu 2. typu. Dá se tedy říci, že liraglutid prokázal – ať už v monoterapii či v kombinaci s PAD, že umožňuje účinnou kontrolu glykémie bez rizika hypoglykémií, a to se současným zlepšením funkce beta buněk, poklesem tělesné hmotnosti a krevního tlaku. Na základě všech těchto výsledků byla již předložena žádost o schválení látky ke klinickému užití jak FDA, tak EMEA, a nástup liraglutidu do klinické praxe se očekává koncem příštího roku.
Zdroj: