Vzhledová šikana ohrožuje duševní zdraví dětí. Odborníci volají po systémových změnách

Opakované ponižování kvůli vzhledu může mít závažné dopady na duševní zdraví dětí a dospívajících, včetně zvýšeného rizika poruch příjmu potravy. Jak posílit prevenci ve školách, sportu i online prostředí, řešili odborníci, zástupci neziskových organizací a rodiny na půdě Senátu Parlamentu ČR. Výstupem debaty je vznik expertní pracovní skupiny.

Na odborné debatě Tělo jako terč: vzhledová šikana a její dopady na duševní zdraví mládeže, kterou iniciovala senátorka Adéla S. Šípová ve spolupráci s iniciativou Moje tělo je moje, zazněla potřeba systematicky chránit děti před ponižováním kvůli tělesnému vzhledu. Diskuse se zaměřila na roli rodiny, školy, sportovního prostředí i sociálních sítí. „Opakovaný posměch kvůli tělu není drobnost, ale šikana. Nechceme přestat mluvit o zdravém životním stylu, chceme, aby žádné dítě nebylo ponižováno kvůli tomu, jak vypadá, a aby se cítilo v kolektivu bezpečně,“ zdůraznila senátorka Šípová.

Tlak na vzhled a riziko poruch příjmu potravy

Psychoterapeutka Václava Jančová upozornila na nárůst sebenenávisti u dětí, s nímž se podle svých zkušeností setkává během více než dvaceti let praxe. Neustálý tlak na vzhled může podle ní zásadně narušovat sebepojetí mladých lidí a mít vážné následky pro jejich psychické zdraví.

Významnou roli hraje také online prostředí. Sociální vědkyně Lilia Khousnoutdinova upozornila, že algoritmy sociálních sítí upřednostňují obsah, který udrží pozornost uživatele, nikoli nutně obsah, který je pro něj prospěšný. Z původně nevinného zájmu o stravování nebo zdravý životní styl se tak může stát intenzivní kontrola těla a jídla, která přispívá k rozvoji poruch příjmu potravy. Podle Khousnoutdinové je proto důležité nejen vytvářet pravidla pro bezpečnější online prostředí, ale také důsledně dbát na jejich dodržování. I psychiatr a psychoterapeut Jiří Strnad potvrdil, že se s negativními dopady body shamingu setkává ve své praxi velmi často. Za zásadní považuje také roli rodiny, v níž si dítě utváří vztah k sobě samému a získává pocit bezpečí a vlastní hodnoty.

Škola a sport jako prostředí prevence

Hodnotící poznámky o těle jsou podle zástupkyň Centra Anabell ve společnosti často normalizovány. Mohou být prezentovány jako projev zájmu nebo pochvala, přesto mohou přispívat k nespokojenosti s vlastním tělem a zhoršovat psychický stav. Dita Votavová z iniciativy Moje tělo je moje představila zkušenosti z preventivních workshopů na školách. Součástí debaty byla rovněž svědectví rodin, které se s vzhledovou šikanou setkaly a potýkají se s jejími dlouhodobými následky.

Rizikové situace vznikají také ve sportu. Vrcholová plavkyně a trenérka Lucie Kubešová Leišová upozornila, že necitlivé komentáře trenérů o těle mohou děti od sportování odradit. Rodiče by se podle ní měli zajímat o způsob komunikace trenérů s dětmi a nebát se zasáhnout, pokud se na sportovišti setkají s ponižujícím jednáním. Připomněla také Národní etický kodex sportu schválený v roce 2025.

Bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková zdůraznila odpovědnost dospělých za vytváření bezpečného prostředí. Důležitou součástí prevence by podle ní měla být také příprava budoucích pedagogů, včetně rozvoje komunikačních dovedností a reflexe vlastního vztahu k tělesnosti. „Nepodceňujme laskavost a investici do vztahů,“ apelovala.

Od osvěty k systémovým opatřením

Účastníci debaty se shodli na potřebě rozšířit preventivní programy ve školách a hledat možnosti spolupráce s ministerstvem školství. Jiří Strnad navrhl rovněž vytvoření metodiky pro pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, která by podpořila citlivější komunikaci o těle, hmotnosti a souvisejících zdravotních tématech.

Konkrétním výstupem setkání je vznik expertní pracovní skupiny. Jejím cílem bude iniciovat veřejnou osvětovou kampaň upozorňující na závažnost vzhledové šikany a přispět k prosazení dalších systémových změn. Klíčovým poselstvím debaty je, že prevence nespočívá pouze v individuální odolnosti dítěte, ale také v odpovědnosti dospělých a institucí za prostředí, ve kterém děti vyrůstají.