Ženy s diabetem 2. typu čelí vyššímu riziku duševních onemocnění

Nová britská populační studie publikovaná v PLOS Medicine ukazuje, že trajektorie komorbidit po diagnóze diabetu 2. typu (D2T) se významně liší mezi ženami a muži. Zatímco u žen se častěji objevují psychické poruchy, u mužů jsou častější kardiovaskulární a renální komplikace.

Výzkumníci sledovali téměř 28 720 osob nově diagnostikovaných s D2T v letech 2010–2020 na základě dat z primární a sekundární péče ve Velké Británii. „Použili jsme analýzu semi-Markovova modelu s konkurujícími si riziky k prozkoumání a pochopení různých přechodů ke kardiovaskulárnímu onemocnění, terminálnímu stadiu onemocnění ledvin (ESRD) a duševním onemocněním po vzniku diabetu 2. typu u žen a mužů,“ popisují autoři studie. Během mediánu sledování 6,8 roku přešlo 39 procent kohorty do jiného zdravotního stavu. Muži tvořili 62 procent sledovaných a při vzniku diabetu 2. typu byl jejich medián věku 54 let, zatímco ženy byly při diagnóze obvykle starší (medián 56 let).

Hypertenze byla nejčastější komplikací u obou pohlaví napříč věkovými skupinami. Ženy však měly vyšší pravděpodobnost následné diagnózy duševního onemocnění – úzkosti, deprese nebo somatoformní poruchy (8,1 % vs. 5,3 % u mužů). Nejvyšší pravděpodobnost, že se u nich kdykoli po vzniku diabetu 2. typu tyto duševní poruchy objeví, měly ve srovnání se všemi ostatními věkovými skupinami ženy ve věku 16–39 let. S rostoucím věkem tato pravděpodobnost klesala. U starších žen naopak v průběhu sledovaného období narůstala po vzniku diabetu 2. typu pravděpodobnost výskytu hypertenze. Ve srovnání se ženami ve věku 16–59 let měly ženy starší 60 let vyšší a v průběhu času dále narůstající pravděpodobnost úmrtí nebo vzniku kardiovaskulárního onemocnění či terminálního stadia onemocnění ledvin.

Ženy vykazovaly v průměru vyšší využívání zdravotních služeb a častěji jim byla dlouhodobě předepisována léčba než mužům. Zároveň u nich docházelo k výskytu sledovaných událostí později než u mužů. U mužů byla naopak častější kombinace kardiovaskulárního onemocnění nebo renálního selhání (8,4 % vs. 5,3 % u žen).

Pozornost si zaslouží především souvislost mezi D2T, duševním zdravím a mortalitou. Pacienti, u nichž se po diagnóze diabetu objevilo duševní onemocnění, měli nejkratší přežití ze sledovaných trajektorií. U mužů v této skupině byla průměrná délka života přibližně o devět let kratší než u žen se stejnou posloupností onemocnění. Muži přitom podle studie využívali zdravotní služby výrazně méně.

Výsledky naznačují, že péče o pacienty s D2T by neměla být zaměřena pouze na prevenci již známých komplikací, ale také na jejich včasné a cílené vyhledávání podle individuálního rizikového profilu. Zatímco u žen, zejména mladších, může být přínosný systematický screening psychických obtíží, u mužů je namístě důslednější sledování kardiovaskulárního a renálního rizika a strategie podporující jejich aktivnější zapojení do zdravotní péče.

Autoři nicméně zdůrazňují, že studie má observační charakter a nemůže prokázat kauzální vztahy. Zjištěné trajektorie proto nelze považovat za individuální prognostický model. Rozdíly v diagnostice duševních onemocnění mohou být navíc částečně ovlivněny rozdílným vyhledáváním zdravotní péče ženami a muži.

„Klíčové je, že pořadí a načasování stavů může mít významné důsledky pro reakci kliniků, i když tyto populační vzorce nebudou platit jednotně pro každého jednotlivce. Například důkazy, že lidé s D2T mají vyšší riziko jak deprese, tak srdečních onemocnění, popisují dvě rizika izolovaně. Nicméně důkazy, že duševní onemocnění se obvykle objevuje nejprve u průměrného pacienta a že jeho přítomnost může pak urychlit cestu ke kardiovaskulárním onemocněním a dřívější smrti, naznačují, že by mohlo existovat okno příležitosti pro včasný zásah, které by jinak mohlo být přehlédnuto,“ uvádějí autoři studie s tím, že klinici a tvůrci politik by měli zajistit, aby rutinní screening duševního zdraví byl integrován do cest péče o pacienty s D2T, a zároveň posílit strategie včasného kardio-renálního sledování a zapojení.

Pro klinickou praxi je tedy podstatné především načasování. U D2T nemusí být rozhodující pouze to, jaké komplikace se objeví, ale také kdy a v jakém pořadí. Znalost typických trajektorií může v budoucnu pomoci lépe načasovat screening a preventivní intervence a současně podpořit integrovanou péči o fyzické i duševní zdraví.