Memy existují – třeba na řecké pláži
V roce 1952 bylo známo 168 definic kultury. V posledním čtvrtstoletí se o kultuře dočteme: „Kultura je informace schopná ovlivnit chování jedinců získávané od dalších příslušníků svého druhu učením, napodobováním a dalšími formami sociálního přenosu.“ Pojem informace je v této souvislosti chápan velmi široce. U lidí zahrnuje ideje, znalosti, různé druhy víry a přesvědčení, dovednosti i postoje.
Antropologická definice říká, že kultura je komplex hodnot, chování, přesvědčení, tradic a dovedností spjatých s nějakou populací, často v nějaké době a místě. Antropologové rozlišují sociální kulturu, to jsou sdílená pravidla sociálního chování a sociální instituce, a kulturu subjektivní, což jsou sdílené myšlenky, ideje, poznatky, druhy přesvědčení a hodnoty.
Kultura se netýká výlučně lidí, ale i některých druhů sociálně žijících živočichů, například šimpanzů, kytovců, některých ptačích druhů, které jsou s to učit se od příslušníků vlastního druhu. Vyvíjí se souběžně s inteligencí a mírou sebeuvědomování.
Současné vývojové představy o kultuře zamítly klasickou lineární vývojovou představu Edwarda Burnetta Tylora (1877), podle něhož šel vývoj ve stupních divošství – barbarství – kultura.
John Eccles (1903–1994) a Karl Raimund Popper (1902–1994), neurofyziolog a filosof, vytvořili zajímavou teorii tří světů, označili je Svět 1, Svět 2, Svět 3.
Svět 1 je svět fyzikálních, biologických a neurobiologických událostí. Svět 2 je světem psychologických a sociálních událostí. Svět 3 je svět „objektivní informace“. Svět 3 je tedy všechno, co je uloženo v knihovnách, archivech, databázích, filmotékách, muzeích, v elektronické podobě stejně jako v podobě hliněné tabulky napsané klínovým písmem, a to bez ohledu na to, zda je to pravdivé, nebo není. Eccles a Popper Svět 3 přirovnali k hnízdům, která postaví ptáci. Ptáci odletí, hnízda zůstanou. Kdyby lidský druh zmizel a na Zemi se objevila neznámá inteligence, mohla by zkoumáním lidského Světa 3 náš druh aspoň částečně pochopit. Určitě by jí to šlo s matematikou a fyzikou. Pokud by nepochopila lidskou emotivitu a sociální vztahy, mohla by mít potíž s chápáním poezie, hudby, moderního malířství a sochařství.
Od Charlese Darwina (1809–1882) až do dnešní doby se vyvíjí skupina teorií, která říká: „Biologická a kulturní evoluce si jsou podobné.“ Kulturní evoluce může být proces, v jehož průběhu se výběrově, to znamená selektivně, ale i neselektivně, například driftem, udržují „výhodné“, kulturně přenášené podoby myšlení, cítění i chování. (Drift je pojem označující pohyb soustavy ledových ker na mořské hladině, hnaný náhodně mořskými proudy a větrem. V evoluční teorii popisuje drift vývoj populace, která se odloučila od populace mateřské a následně se vyvíjí podle toho, kam se dostala.)
Vývoj kultury jako analogii biologické evoluce popisují asi dvě desítky současných světově známých autorů. Byl modelován matematicky. Výsledkem tohoto myšlenkového směru je teorie dvojí dědičnosti (dual inheritance theory) neboli teorie společné evoluce genů a kultur. Podle této teorie je adaptivní chování výsledkem dvou interagujících a komplementárních procesů, a to genetické a kulturní selekce. Kulturní znaky mohou být adaptivní, objevují se díky tlakům prostředí, které jsou v různých místech a dobách různé. Adaptivní je v biologových očích všechno, co zvyšuje pravděpodobnost přežití a vznik zdravého potomstva schopného mít další zdravé potomky. Tlak prostředí nejen vybírá adaptivní znaky, vede také k tvorbě nik, což jsou časoprostorové oblasti, v nichž se danému druhu daří. Klasickým příkladem je tolerance laktózy daná koevolucí mezi chovem hovězího dobytka a geny kódujícími lidskou laktázu, takže většina populace, která je potomky nomádů chovajících hovězí dobytek, kteří přišli do Evropy přibližně před 7 000 lety, nedostane průjem poté, co se napije mléka.
Koevoluce genů a chování je jasná méně. Jeden z nejzajímavějších nápadů uveřejnil r. 1976 Richard Dawkins (*1941), tvůrce dnes překonané teorie sobeckého genu, a to ve stejnojmenné knize. Jestliže je v biologickém poli „jednotkou přenosu dědičnosti“ gen – Dawkins si byl vědom, že jde o krajní zjednodušení –, mohlo by v kulturním poli existovat něco podobného, „jednotka přenosu kulturní informace“. Pojmenoval ji „mem“ (v originále meme, vysl. mím). Mem je myšlenka, chování nebo styl, jež se šíří v rámci kultury od člověka k člověku, často s cílem přenést nějaký význam, téma, obecně nějaký druh informace, který je na mem vázaný. Memy jsou „jednotky“, které přenášejí kulturní ideje, symboly, praktiky od jednoho člověka k jinému písemně, řečí, gesty, rituály, obecně viděno imitací. Vznikla celá teorie jménem memetika, podle níž se memy vyvíjejí podobně jako geny variacemi, mutacemi, soutěží i dědičností. Neúspěšné memy vyhasnou, úspěšné přežijí, pomnoží se a vyvíjejí se dál. Odpůrci memetiky mluví v lepším případě o docela dobré metafoře, případně o protovědě, v horším o pseudovědě. Pojem memu jako druhu viru nejvíc rozzlobil, zdá se, některé zastánce náboženství. Dawkins totiž označil náboženství jako složitý mem – druh viru šířícího se například z rodičů do dětí.
Jednou z klíčových námitek proti teorii memu je zdánlivě jednoduchá otázka, co vlastně v lidském mozku mem je? Prostá, ale příliš obecná odpověď zní: mem je neuronální reprezentace. Mozek svět nefotografuje. Události zevního i vnitřního světa převádí do časově a prostorově synchronizované aktivity miliard synapsí, která se může uložit v dlouhodobé paměti a lze ji odtud i vyvolat, a to se vším všudy, třeba včetně osobního emočního zabarvení. Jenže jak odlišit mem od jiných neuronálních reprezentací?
Do nějaké míry se to povedlo pokusně. Vědci předvedli pokusným osobám videa, kromě toho je zatížili úlohou ze slovní komunikace. Funkční magnetická rezonance ukázala, kde a jak se jednotlivé scény z videí v mozku kódují a co se děje, když se z paměti vyvolávají. Následně tito lidé lidem jiným, kteří obsah videí neznali, vyprávěli, co viděli.
Dospělí lidé mají v mozku vyvinutou autoreferenční síť, také se jí říká default mode. Jestliže jsou lidé v klidu, ponecháni sami sobě, a nic zvenčí ani z jejich vlastního těla je neruší, začne být autoreferenční síť vysoce aktivní. Jakmile člověka cokoli zvenčí osloví, autoreferenční síť se utlumí a mozek začne být aktivní úměrně podnětu – třeba dotyku.
Zjistilo se, že aktivita předních částí autoreferenční sítě je u lidí, kteří sledovali video, téměř stejná, jako je jejich aktivita u lidí, kteří video nesledovali, ale jen slyšeli vyprávění o jeho obsahu. Takže běžný jazyk přenáší vlastní vzpomínky do hlav jiných lidí. Neurobiologický korelát memů by tedy mohl být na světě.
O memech jsem přemítal v létě na řecké pláži. Před mnoha lety tam byly téměř všechny dámy nahoře bez, což vymizelo. Zato se masově objevily dámy, stejně jako pánové, vzácněji děti, různě tetovaní, některé postavy od hlavy k patě, jedno‑, dvou‑ i mnohobarevně. V mém dávném lékařském mládí byl tetovaný jedinec námořník, horník nebo vězeň, tetovaná dáma prostitutka z nízké cenové skupiny. Tempora mutantur. Pokusil jsem se o systematiku vytetovaných obrázků. Byly vesměs stereotypní, lebky, příšery, blesky, čáry a spirály. Upoutal mne však řecký mladík s postavou krásnou jako Adonisova socha. S českým, rakouským nebo bavorským fořtem pravděpodobně neměl nic společného, ale kdo v dnešní době ví? Přes celý hrudník měl vytetovaného jelena u večerního rybníčku, nad ním měsíční srpek, v okolí vysoké smrky, v pozadí loučka a za ní zámek s věžičkami. Rusalka nebyla. Došel jsem k jistotě, že memy existují.
Zdroj: MT