Morální rozhodování aneb proč se Kant mýlil

Náboženské systémy říkají, že morálka byla lidem vložena předky, bohy nebo Bohem. Klasické západní morální teorie mluví o etice ctnosti. Platon (427–347 př. n. l.) rozlišoval tři duše: první – vegetativní, žádostivou, vázanou na játra, odpovídala za uměřenost. Druhá duše byla vášnivá a vázaná na srdce, jejím vyjádřením byla statečnost. Třetí, rozumová duše byla vázána na mozek, na starost měla moudrost. Naplnění a harmonie uměřenosti, statečnosti a moudrosti je podkladem nejvyšší ctnosti, tou je spravedlnost.

Platonův žák Aristoteles (384–322 př. n. l.), učitel Alexandra Velikého, si nemyslel, že by duše byla vázána na mozek. Pitval totiž všechno možné, lidský plod, dospělého člověka nikoli, prý i slona, ale také žížaly. Zjistil, že žížaly mozek nemají, přesto odpovídají na podněty z okolí, takže duši uložil do srdce. Což se přes katolickou církev, která část jeho filosofování převzala, udržuje dodnes. Ježíš má proto na obrázcích planoucí srdce, nikoli mozkovou kůru. Aristoteles dospěl k názoru, že základem etiky je hledání dobra a cesty směřující k jeho dosažení. Dobro je blaženost. Blaženost je duševní činnost shodná s rozumem.

Do roku 1785 n. l. se v etice nedělo nic. V tomto roce formuloval Immanuel Kant (1724–1804) trojčlenný kategorický imperativ: Jednej tak, jako by se zásada tvého jednání a tvá vůle měly stát všeobecným přírodním zákonem. Jednej tak, aby tvá vůle mohla považovat sama sebe za všeobecně zákonodárnou. Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého člověka jako k účelu, nikdy jako k prostředku. Tomu se říká deontologická etika, etika plynoucí z povinnosti.

Jeremy Bentham (1748–1832) a John Stuart Mill (1806–1873) vytvořili něco opačného. Morální je jednání, jehož důsledkem je největší dosažitelná míra štěstí pro největší počet lidí. Štěstí je slast nebo nepřítomnost strasti. Mluví se o etice užitečnosti nebo o etice vážené podle důsledků, tedy o etice utilitaristické nebo konsekvencionalistické.

Jonathan Haidt, současný americký morální filosof, píše, že morální systémy jsou provázané množiny hodnot, ctností, norem, identit, institucí i technologií, které spolupracují za účelem potlačení nebo regulace sobectví a činí sociální život možným.

Empirický výzkum sděluje, že základní principy současné morální psychologie zní:

• prvenství emocí, které přitom nejsou diktátory,

• smyslem morálního uvažování je sociální aktivita,

• morálka váže a staví,

• morálka však také dokáže zaslepit.

Základy morálního rozhodování všech zkoumaných kultur je možné shrnout do šesti pojmových dvojic:

• Péče – poškozování. Objevuje se u všech savců s vazbou mezi matkou a mládětem. Pečování savců o mláďata je podklad laskavosti, něžnosti, mírnosti a pečování o rodinu u lidí.

• Spravedlivost – podvádění. Jsou založené na recipročním altruismu a jsou podkladem spravedlnosti, práv a autonomie.

• Svoboda – útlak.

• Loajalita – zrada. Mají vztah k evoluci lidských skupin schopných vytvářet proměnlivé koalice, jsou podkladem patriotismu a sebeobětování ve jménu skupiny.

• Autorita – podvratná činnost. Výsledek vývoje hierarchické struktury společností, podklad vůdcovství a následování, úcty k legitimní (nikoli nutně legální) autoritě a respektu k tradicím.

• Posvátnost – degradace. Důsledek psychologie hnusu a znečištění a podklad představy vlastního těla coby svatyně narušované nemorální činností.

Morální principy máme vrozené. Šest až deset měsíců staré děti sledují dvourozměrnou scénu se dvěma objekty, které se pohybují v nerovné krajině s kopečkem. Jeden šplhá na kopeček, druhý mu buď pomáhá, je neutrální, nebo ho sráží. Děti dávají přednost pomáhání před srážením a přednost pomáhajícímu před neutrálním, neutrálnímu před srážejícím. Na nespravedlivé dělení se děti ve věku 15 měsíců dívají déle než na spravedlivé – zřejmě překvapuje.

Morální rozhodování užívá dva systémy. První systém je morální intuice, lze mu říci srdce.

Je rychlý, běží bez uvažování, podobá se estetickému rozhodnutí. Pohlédneme na člověka, věc, krajinu, dům, obraz, poslechneme si hudbu nebo zpěv a bez zvláštní vědomé námahy, hledání a vážení důkazů, bez porovnávání s teorií se nám buď líbí, nebo nelíbí. Morální intuice je morální soud, který se objevuje včetně své emoční valence ve vědomí náhle, bez zvláštní vědomé námahy, bez hledání a vážení důkazů, porovnávání s teorií.

Druhý je morální uvažování, lze mu říci rozum.

Podobá se vědecké metodě tvorby a ověřování domněnek, konstrukci pracovních modelů sociálního světa, s nímž je uvažující jedinec v interakci. Uvažující hledá důkazy, váží je, porovnává je s teorií a dospívá k rozhodnutí. Některé z těchto kroků běží pod hladinou vědomí. Obětí zkreslení nebo omylu mohou být všechny. Morální uvažování je vědomá, duševní činnost, zpracovávání informací o lidech a jejich činech proto, abychom dospěli k morálnímu závěru. Morální uvažování je tedy záměrné, namáhavé, kontrolovatelné.

Funkční zobrazovací metody v průběhu experimentů s morálními dilematy ukázaly, že podkladem morální intuice a morálního uvažování jsou dvě odlišné neuronální sítě velkého rozsahu neboli konektomy. Morálních dilemat vymysleli filosofové desítky.

Jedno z nich ukáže křižovatku ve tvaru Y. Na jednom rameni pracuje pět dělníků, na druhém jeden. Netuší, že se po rovném rameni řítí neovladatelný vagon. V rozvětvení je výhybka. Máte rozhodnout, zda ji přehodíte tam, aby vagon vjel na rameno s pěti dělníky, nebo na rameno s jedním dělníkem. Naprostá většina lidí přehodí výhybku na rameno s jedním dělníkem. Zachráníte pět lidí, obětujete jednoho.

A teď si představte rovnou trať. Nad tratí je můstek, na něm mohutný muž, sklání se dolů. Na koleji pracuje pět dělníků, netuší, že se na ně řítí neovladatelný vagon. Stojíte za mužem. Shodíte‑li ho dolů, zahyne, ale jeho tělo zastaví vagon. Zachráníte pět lidí, obětujete jednoho. Výsledek by byl stejný, jako v předchozím modelu, v tomto případě však většina lidí řekne, že by nebyla s to muže shodit dolů. Což dělá paradoxní dojem. Funkční magnetická rezonance však ukázala, že se v prvním případě namáhá „intuitivní“ systém, ve druhém „rozumový“. Další experimenty doložily odlišnou funkci „morálního mozku“ při deontologickém a utilitaristickém morálním rozhodnutí.

Spor mezi deontologickou a utilitaristickou etikou je reflexe „sporu“ funkční architektury našeho mozku. Velký Kant se mýlil. Podkladem absolutních zákazů deontologické etiky jsou sociální emoční odpovědi, které jsme získali od evolučních předků, přinášely hominidům selektivní výhody. Matky antropoidních primátů ve volné přírodě vlastní mládě nikdy nezabíjejí. To dokáží jen lidské matky ve jménu záchrany skupiny. Morální kalkulus, který je podkladem utilitární etiky, je výsledkem činnosti rozvinutých funkčních systémů čelních laloků podporujících abstraktní myšlení a kognitivní kontrolu vyššího stupně.

Zdroj: MT