Přeskočit na obsah

Být šťasten je forma sociálního příkazu

Pojmenoval je hédonia, což je štěstí jako slast, citová stránka štěstí.

Zkušenost, kterou si lidé vyprávějí, říká, že důvodem k okamžitému pocitu štěstí může být několik hrstí vody, máme‑li žízeň, brambora, kterou dostaneme na Štědrý večer od spoluvězně v koncentračním táboře. Dali bychom všechny své cihličky zlata za to, abychom neměli důvod k paliativní chemoterapii.

Pro mnoho lidí ve všech dobách a místech, které byly, jsou a budou, bývá dlouhodobější hédonia dána bohatstvím, vyšším mocenským postavením, které je vidět v bydlení, oblečení, osobní dopravě, ta se v dějinách pohybovala od lepšího volského spřežení po auto Rolls‑Royce, ve výši konta v bance, v lidech, s nimiž se stýkáme a nestýkáme, v místě, kde bydlíme, a v tom, jak to místo vypadá, ve školách pro děti, místě na sňatkovém trhu a ve společenské rubrice v novinách, pokud o ně stojíme. Jestliže se obáváme, že by se o nás mluvilo málo, jsme s to useknout svému psu de‑luxe ocas, jak prý učinil playboy Alkibiadés, kterého měli rádi všichni počínaje Sókratem, než byl r. 404 př. n. l. zamordován v bezejmenné vesnici proto, že se pustil do politiky a pracoval pro všechny svářící se strany.

Většina z nás netuší, že je hédonické štěstí proces, který spustí neuronová síť v mozku nazvaná centrální systém odměny, a že tuto síť máme společnou se zvířaty. Centrální systém odměny uvede do činnosti voda, máme‑li žízeň, jídlo, když máme hlad, pocit bezpečí, povýšení, peníze, sex, nikotin, drogy, a zamilovanost, láska, estetické a intelektuální hodnoty, které jsou u různých lidí různé. Subjektivní hodnotu podnětu centrální systém odměny vypočte bez ohledu na jeho druh, rozhodovací fázi, typ úlohy. Milujete‑li Chopina, jeho hudba systém odměny rozsvítí, dechovka nikoli. A naopak.



Geny

V polovině 90. let minulého století dokázaly studie dvojčat, že genetické variabilitě odpovídá plných 44–52 procent rozptylu míry pocitu štěstí. Rozdíly vzdělání, socioekonomického postavení, výše příjmu, manželský stav a religiozita neodpovídaly za víc než tři procenta rozptylu.

Některé „geny štěstí“ jsou známy. Například gen 5HTT na 17. chromozomu kóduje serotoninový transportér a má krátkou a dlouhou alelu. Jestliže je stresujících událostí moc, onemocní depresí 33 procent nositelů méně výkonné „krátké“ alely, ale jen 17 procent lidí, kteří mají obě alely „dlouhé“.

Čtěte také

Vyšetření 2 574 mladých lidí určilo typ genu 5HTT. Lidé současně odpovídali v pěti stupních na otázku, jak jsou spokojeni se svým životem, od velké nespokojenosti k velké spokojenosti. „Dlouhá“ alela neboli podoba genu 5HTT má vztah k většímu pocitu uspokojení ze života bez ohledu na všechny ostatní vlivy. Pravděpodobnost, že lidé s jednou „dlouhou“ alelou genu řeknou, že jsou velmi spokojeni, je necelých deset procent. Jestliže jsou to lidé s oběma alelami „dlouhými“, je pravděpodobnost přibližně dvojnásobná.



Vazba

Citově významná vazba mezi matkou a dítětem má základní význam pro přežití. Jde o obapolnou funkční soustavu uchovávající vzájemnou blízkost a dosažitelnost. Matka a dítě si vytvářejí pracovní model jak sebe, tak druhého člena dvojice. Vazba se vyvíjí celý další život. Nejde o nic sexuálního ani o krmení. Jde o pocit bezpečí ve volné přírodě. Experimenty prokázaly několik stylů vazby, dají se dobře poznat, když je dítěti 12 měsíců. Maminka se s dítětem dostaví do místnosti s hračkami. Jakmile se dítě zabere do hry nebo začne zkoumat okolí, maminka dítě na tři minuty opustí, chování dítěte sleduje videokamera. Do místnosti může vstoupit další osoba a pokusit se s dítětem navázat kontakt. Z chování dítěte lze usoudit na styl vazby, kterému se říká bezpečný neboli jistý, a tři další styly vazby: vyhýbavý, úzkostný a dezorganizovaný.

Když se před šedesáti lety s experimenty začalo, byly znaky bezpečné (secure) vazby určeny u 65 procent dětí. Dítě se cítí dobře, zkoumá okolí nebo si hraje. Jakmile dítě signalizuje, že něco potřebuje, matka odpovídá rychle, konzistentně a citlivě. Dítě důvěřuje, očekává nasycení potřeby.

Vyhýbavý styl vazby (avoidant), to bylo 20 procent dětí, charakterizuje, že dítě moc okolí nezkoumá, je emočně odloučené. Matka není s dítětem citově provázaná. Dítě nedůvěřuje, nasycení potřeby příliš neočekává.

Pro úzkostnou vazbu (ambivalent; anxious), bylo to 10–15 procent dětí, bylo typické, že je dítě úzkostné, nejisté, zlostné. Jakmile dítě signalizuje, že něco potřebuje, matka odpovídá inkonzistentně, někdy citlivě, jindy opomíjí. Dítě ví, že se nemůže na sycení potřeby spolehnout.

Dezorganizovaný styl vazby (disorganized) postihoval pět procent dětí. Byl u nich zřejmý smutek, hněv, pasivita, neodpovídaly, „zmrzly“. Mateřské odpovědi jsou krajní, někdy zmatené, ustrašené nebo ohrožující, pasivní nebo zasahující. Děti nevědí, co by měly udělat, aby dosáhly nasycení potřeby.

Svízel je, že styl vazby lidi doprovází celý život. Od 60. let minulého století se podíl nejistých vazeb podstatně zvýšil. Pravděpodobnost, že se potkají dva lidé, například žena a muž, kteří měli dar bezpečné vazby, byla před šedesáti lety asi 36 procent. Dnes je nižší. Život podle toho vypadá.



Peníze

Šťastný pocit ze života má daleko mohutnější vztah k sociálně‑psychologickým proměnným než k samotné výši příjmu. Má tedy spíše vztah k tomu, zda lidé mají funkční rodinu, spolehlivé přátele, zda se učí něco nového, zda je baví práce, takže se činí, jak nejlépe dovedou, a také k tomu, kolik hodin denně pracují. Existují společnosti s vysokým hrubým domácím produktem a nižším pocitem štěstí a naopak. Vysoký příjem kupuje uspokojení ze života, nikoli štěstí. Nízký příjem znamená jak nespokojenost, tak pocit neštěstí. Kromě toho na absolutní výši příjmu záleží méně než na srovnávání s lidmi ve vaší sociální vrstvě. Máte‑li víc, býváte spokojenější než v opačném případě. Stačí zaslechnout důchodce na lavičce v parku.



Averze vůči štěstí

Západní kulturní okruh je prosycován pozitivní psychologií. Být šťasten je cesta a cíl, program a druh sociálního příkazu. Býti optimistický je příkaz. Dálný východ praví, že vyjadřovat emoce včetně štěstí se nemá. Být šťastný znamená vyšší pravděpodobnost, že se ti stane něco zlého. Má za to, že štěstí z tebe udělá horšího člověka. Dávat najevo štěstí není dobré ani pro tebe, ani pro druhé lidi, totéž platí o směřování za štěstím. Zkušenost říká, že prožívání štěstí odpovídá pocitu duševní pohody, ale vystupňované hledání štěstí bývá v korelaci s příznaky deprese.



Pocit ztráty štěstí

Základními důvody pocitu ztráty štěstí jsou ztráta životního partnera, kterého jsme měli rádi, a ztráta zaměstnání.

Nezaměstnanost může být příčinou deprese, úzkosti, poklesu sebeúcty a sociální stigmatizace. V Evropě záporně ovlivňuje pocit štěstí sociální nerovnost. Možné je, že ji Evropané snášejí hůř než Američané. Stejně je možné, že si s ohledem na větší sociální mobilitu a vysoce efektivní propagandu američtí chudí myslí, že jejich chudoba není natrvalo.

Pocit štěstí je narušen zhoršeným zdravotním stavem zejména v průběhu stárnutí. Adaptace bývá neúplná – bez ohledu na to, že mladší lidé, kteří se v důsledku úrazu dostanou na vozíček, po nějaké době tvrdí, že jsou stejně šťastni, jako byli před nehodou, což může být výsledek úspěšného sebeklamu.

Aristoteles objevil i druhý typ štěstí. Tím je eudaimónia, poznávací stránka štěstí, vědomý pocit pochopení světa a sebe, naplnění vlastních možností, osobní vývoj a růst, optimální fungování. Což je velmi, velmi náročné a na další vyprávění.

 

Dále čtěte

Zdroj: MT

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…