Zápisník z NY: Home, sweet home
Jestli je něco na celé pandemii pozitivního, tak určitě dojíždění do práce. Žádné zácpy, žádná fronta v Dunkin´ Donuts ráno na kafe. Večer cestou domů přemýšlím, jestli bych během pracovních dnů neměla nocovat v hotelu, který poskytuje nemocnice, jak to dělá spousta jiných zdravotníků. Určitě bych tím zvýšila šanci na ochranu své rodiny před případnou nákazou. Navíc se proslýchá, že na hotelu probíhají tři typy večírků: pro covid pozitivní, covid negativní a suspektní. V duchu se pousměju, dneska sice poprvé, ale ne naposledy.
Doma mě totiž z přemítání vytrhne dusot po schodech. Moji dva synátoři se spolu se štěkajícím bíglem jako obvykle předhánějí, kdo mi dá první „big hug“. Manžel tyhle závody už před lety vzdal, nerad prohrává. Navíc má nový úkol. Dezinfikovat všechno, čeho se nechtěně doma dotknu.
V předsíni dám ruce před sebe, aby na mě – potenciálně kontaminovanou koronavirem moji kluci neskočili jako dřív. Než stačím křiknout, ať se mě nedotýkají, zastaví se dva metry ode mě a prohlásí: „vítej doma, naše Corona Monster maminko!“ Rozhodli za mě. Do hotelu nemůžu a nechci.
Po důsledné dekontaminaci jdu do pokojíku mladšího syna. Ještě nespí, čte si o svém hokejovém hrdinovi Wayne Gretzkym. Zarouškovaná si sednu snad dost daleko od něj a vytáhnu telefon, pečlivě zabalený v igelitu. Koukne mi přes rameno na titulky o koronaviru, a se svou dětskou bezprostředností prohodí: „To nemáš dost toho koronaviru z práce, maminko? Vy doktoři jste zvláštní.“
Má pravdu, my doktoři jsme často zvláštní. Je to tak strašná nemoc, ale zároveň je tak strašně zajímavá, že když převáží zvědavost, fascinace a touha po vědomostech před strachem, je těžké se od toho všeho odpoutat.
Starší syn, jako správný teenager, se jen s nosem zabořeným v mobilu ujišťuje: „Většina lidí, kteří chytnou virus, se uzdraví, a jen ti tlustí s diabetem umřou, že jo, mami?“ Přitakávám a doufám, že si nevzpomene na toho 49letého hokejového trenéra, který viru podlehl ještě v době, kdy se to celé ještě ani nenazývalo pandemií.
Ve skutečnosti by nám v práci a ke klidu určitě pomohlo, kdybychom v nemocnici měli opravdový dostatek ochranných pomůcek. Respirátor třídy N95 po opakovaném použití určitě nechrání tak, jak by měl. Vedení nemocnice nás ujišťuje, že respirátorů bude dostatek, protože je začínají recyklovat. Instinkt „zlatých českých ručiček“ se ve mně i po dvaceti letech života mimo rodné Česko probudí. UV záření zabíjí koronavirus, a tak o víkendu rozvěšuju na sluníčko „prádlo“. Můj americký manžel mi ze zdvořilosti nabízí pomoc, a mírně pobaveně sleduje, jak v rukavicích pečlivě uvazuju na provázek jeden respirátor po druhém. Musím to zavěsit dost vysoko, protože pejsek je už taky karanténou znuděný a hledá nové hračky.
Občas si vybavím televizní záběry z evropských nemocnic. Ty vyčerpané italské zdravotníky s popraskanýma rukama a s respirátory obtisklými na obličeji. Nemocnice v New York City, které jsou o krok před námi v lavině pandemie, jsou přeplnění pacienty a mrtvými. V českých novinách pročítám titulky: „Nikdo neví, proč to v Česku postupuje tak pomalu.“ Kdoví, proč to jde v New Yorku takhle rychle.
Syndrom vyhoření je dobře známý a teď v době krize je zátěž zdravotníků mnohem větší. Probírám pracovní e-maily o tom, jak se máme sami o sebe starat, abychom to vše vydrželi, a ještě se mohli starat o své pacienty. Psycholog a linka mentální pomoci sice jsou dostupné, ale převážně v době, kdy jsem sama lékařem a psychologem zároveň. Tak se rozhodnu se z toho všeho vypsat. Tak vzniká můj mírně chaotický zápisník, jehož části právě dobrovolně čtete. Vím, že vyvolá spousty otázek, kritiky a rad, možná i nevěřícného kroucení hlavou, co že se to tam za velkou louží děje. Jak to, že to dělají tak, když se to má dělat onak. Zbývá jediné, na čem se všichni shodneme. A to, že americké pivo není chutné, ale že to české je nejlepší.
Předchozí díly:
Zápisník z NY: První COVID pozitivní pacient na Long Islandu
Zápisník z NY: Všichni na palubu
Zápisník z NY: Stan? Ano, stan
Další díl:
Kritické dny epidemie COVID-19 očima lékařky na předměstí New Yorku – v univerzitní nemocnici v Mineole
Jedním z míst nejhůře postižených koronavirovou epidemií se stalo americké velkoměsto New York a stejnojmenný stát Spojených států amerických.
Na vrcholu epidemie přijaly nemocnice ve státě New York denně tři tisíce nových pacientů s COVID-19. Podle Worldometru k 1. květnu ve státě New York zemřelo na COVID-19 přes 24 000 lidí. To znamená asi 1227 lidí na million populace. Většina z úmrtí je v 8,3milionovém NY City. Podle stejného zdroje měla ke stejnému datu Česká republika 240 úmrtí, tedy 22 na milion populace.
Dr. Alzbeta Sykora-Azzara MD je internistka, která pracuje v New Yorku od roku 2000.
Z toho už 12 let v nemocnici NYU Winthrop Hospital. Studovala na LF UP Olomouc, a medicínu ukončila na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Zdroj: MT
