Do ciziny jdou lékaři za zkušenostmi, vracejí se kvůli rodině

Na pátém ročníku Veletrhu práce TRIMED JOB 2018 zazněly také přednášky shrnující zkušenosti českých lékařů z působení v zahraničí. Poprvé se vedle nemocnic z celé ČR představila i některá německá pracoviště. Pět účastníků veletrhu, kteří mají zkušenost z práce či stáže v zahraničí, odpovědělo na otázky MT: Jaké důvody vás vedly k odchodu do zahraničí a proč jste se rozhodl/a do českého zdravotnictví vrátit? Co může práce v zahraničí lékaři přinést?

• Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc., FESC, FACC,

děkan 3. LF UK

Praxe v zahraničí je nesmírně obohacující a myslím si, že speciálně pro akademicky orientované lékaře je naprostým základem. My bychom rádi, aby všichni naši postgraduální studenti, mladí asistenti a budoucí docenti absolvovali delší stáž v zahraničí, protože jim to ohromně zvětší rozhled, nejenom v lékařské praxi, ale i ve vědě a v tom, jak se učí v zahraničí atd. Myslím, že pro akademicky orientované pracovníky‑lékaře je to základ. Pro lékaře, kteří pracují v terénu, to už není tak nezbytně nutné, ale je to jistě osvěžující zkušenost. Pokud jde o mě osobně, po roce 1990 jsem pracoval 2,5 roku v Nizozemsku, z toho polovinu času v Univerzitní nemocnici v Rotterdamu, kde jsem byl na výzkumném pobytu, a další rok na velikém regionálním kardiocentru v Krajské nemocnici ve Zwolle. Na obou místech jsem měl nabídky na setrvání, které byly finančně v té době velmi zajímavé, ale já jsem se chtěl vrátit domů, já jsem rád v Česku. Mám tu rodinu, přátele a mám rád tuto zem.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK

Pracoval jsem v Británii v letech 1991 a 1992 v Birmingham Children’s Hospital na Klinice dětské gastroenterologie a výživy. To bylo v době velkých změn u nás, resp. velkých změn českého zdravotnictví, kterých jsem se společně s kolegy z FNKV i odjinud, zejména však s MUDr. Zuzanou Roithovou, tehdejší ředitelkou nemocnice, účastnil osobně a nechtěl jsem o ně přijít. Tehdy jsme všichni byli přesvědčeni o tom, že velmi rychle k nám přeneseme všechno to dobré, co vidíme v zahraničí. To byla primární motivace k návratu. Od doby mého pobytu v Británii se české zdravotnictví velmi proměnilo. Medicína je globální, co dovede a umí české zdravotnictví, je v řadě případů srovnatelné a někdy i lepší než to, co dovede a umí zdravotnictví britské, nizozemské či německé. Takže teď už důvody k návratu u našich absolventů nejsou až tolik v tom, dělat tady revoluci v dostupnosti léků či v přístrojovém vybavení, ale – pokud jsou to důvody profesní – spíše ve snaze zavádět jiný styl práce, měnit přístup k pacientům apod. V drtivé většině případů to ale jsou spíše důvody osobní a rodinné.

• Doc. MUDr. Monika Arenbergerová, Ph.D.,

proděkanka pro vnější vztahy 3. LF UK

Do zahraničí jsem odcházela rok po promoci a důvodem bylo to, že jsem v ČR nemohla najít místo ve svém vysněném oboru, což byla dermatologie. To se mi podařilo na Univerzitní klinice v Berlíně, kde byly podmínky natolik dobré, že jsem tam zůstala čtyři roky. Roli určitě hrálo to, že jsem tehdy už německy hovořila, takže začátek byl jednodušší.

Motivace k návratu domů: můj muž už tehdy byl v Praze přednostou kliniky a víceméně mi vysvětlil, někdo by mohl obrazně říct – dal nůž na krk: buď já do Prahy, nebo z našeho vztahu nebude nic. Manžel sice také původně pracoval dva roky v Mnichově, takže s německým zdravotnictvím i mentalitou měl zkušenosti, ale nedalo se čekat, že by profesor šel dobrovolně hledat práci jako Assistenzarzt do Německa. Takže u ženy jsou to obvykle rodinné důvody, i když co se týká podmínek pro ženy v Německu, ty jsou naprosto úžasné. Mají tam například systém univerzitních školek a jeslí, moje šéfová zmizela z práce jen na tři měsíce s miminkem a pak se zase objevila, protože potomka umístila do jeslí a chodila ho tam kojit. Sociální infrastruktura je tedy v Německu více vyvinutá než tady.

Ale na druhou stranu si myslím, že někteří studenti vidí na práci v zahraničí především finanční bonifikaci, že v tu chvíli nemají nástupní plat 25 000 korun, ale 5 000 eur. To je dost krátkozraké, protože se odvádějí relativně vysoké daně, a pokud nejsou v nějaké zapadlé lokalitě, tvoří další velké výdaje i životní náklady.

A také je třeba zohlednit, že na funkci proděkanky třeba v Berlíně stojí primárně dlouhá fronta Němců. I když se člověk dobře orientuje v gramatice cizí řeči, neubráníte se specifikům vlastního jazyka, která v lepším případě vedou k tomu, že vám někdo řekne „Deine Sprache ist so süß“, v horším „Bist du in Rußland geboren?“ Znáte to přece i u nás. Američan, který umí sebelépe česky, vám neporadí, abyste si umyli ruce, ale prohodí: „Ujistěte se, že máte umyté ruce.“

Určitě je nutné vidět kratší či delší „emigraci“ v širším kontextu, tedy nejen že se přestěhuji do Německa, budu tam mít přístup k dobrému vzdělání, vyššímu platu a při práci si nakojím mimčo. Navíc i v Německu má stále větší váhu akademická pozice na Karlově univerzitě než třeba na univerzitách ve Šlesvicku‑Holštýnsku.

• MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava

Osobní zkušenosti z práce v zahraničí přímo nemám. Ale jsem členem Mezinárodní organizace lékařů zaměstnanců, kde se setkávám s kolegy, a to je jeden zdroj informací. Druhá zkušenost byla, když jsem sám chtěl odejít do Německa, je to dnes už víc než deset let. Tehdy jsem měl nabídku do Clinicum Weiden, za hranicemi za Rozvadovem. Šel jsem tam už jako speciálně způsobilý všeobecný a cévní chirurg s praxí. Co mě překvapilo, když jsem se setkal s primářem, a ani jsem neuměl moc dobře německy, jsem spíše anglicky mluvící, první dotaz, co jsem dostal: „Pane doktore, co můžeme udělat pro to, abyste u nás nastoupil?“

Já jsem byl v té době zvyklý v ČR na to, že ředitelé chodili a říkali, vy zase budete chtít peníze a my je nemáme. To pro mě byla možná největší změna a hodně mi pomohla i v mé současné pozici ředitele, že se snažím přistupovat ke kolegům, i nastupujícím, stejně, jako to dělají Němci. Protože když se děje něco na západ od nás, tak se to asi většinou děje správně, a mám pocit, že bychom tu dobrou praxi měli převzít.

• MUDr. Monika Hilšerová,

předsedkyně Sekce mladých lékařů ČLK

Byla jsem v cizině na studiích a vždy mě zpět přitáhlo zázemí, které tady mám. A hlavně si myslím, že naše zdravotnictví nemá špatnou úroveň. Je kvalitní, lidi práce baví, nedělají ji jen pro peníze. Je tu fajn kolektiv, zatímco v zahraničí jsem se často setkávala s tím, že tam jedou hlavně na výkon, jsou ambiciózní a usilují o vysoké posty, což z mé zkušenosti je tady méně. Pro mladé lékaře vidím v ČR v poslední době změnu k lepšímu v tom, že už se nedávají tolik jako dřív částečné úvazky, nebo se dávají jenom tehdy, pokud je mladý doktor žádá. Mladí lékaři už jasně řekli, že nechtějí být nuceni do Ph.D. studia, když o ně zájem nemají. Druhé plus, že už se tolik neslouží pasonety od pátku do neděle, ale většinou po službě už mohou jít lékaři domů, alespoň co mám zprávy z velkých nemocnic. Bohužel předpokládám, že v malých nemocnicích zůstává situace stále stejná nebo horší. A proč se vracejí naši lékaři ze zahraničí? Co mám kontakty, tak k návratu láká hlavně rodina a zázemí, přátelé, které tady opustili, to jim v cizině chybí. Například v Německu se nedělají vazby úplně snadno, pořád jsme ti z Východu a není to tam úplně jednoduché, ale zdravotní systém u nás zatím podle mého názoru hlavním lákadlem k návratu není.

Zdroj: MT