Lékařem v zahraničí: Jednodušeji to nešlo

4 minuty čtení 3. 12. 2018 red

Zklamání i naděje, překonávání překážek, ohvaha a pohled zvenčí. To vše se skrývá za prací lékaře v zahraničí. Přinášíme další díl z dlouhodobého projektu Medical Tribune ve spolupráci se Sekcí mladých lékařů ČLK.

Nechceme tímto nijak působit na odliv tuzemských lékařů do ciziny, ale spíše ukázat pohled na jednotlivé zdravotnické systémy a přinášet ostatním relevantní srovnání a zajímavé informace.

Tentokrát na otázky odpovídá Radim Líčeník, který působí ve Velké Británii.

Vyplňte nebo sdílejte dotazník Zahraniční zkušenosti.

Čtěte další odpovědi lékařů, kteří pracují v zahraničí, v rubrice Zahraniční zkušenosti.

Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Northwick Park Hospital, Hyper Acute Stroke Unit, London, clinical fellow in stroke medicine; Acute Vascular Imaging Centre, Radcliffe Department of Medicine, John Radcliffe Hospital, University of Oxford, research clinical fellow.

Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Chtěl jsem jít na zkušenou a má přítelkyně tehdy měla postdoktorandské místo v Cancer Research UK v Londýně. To byl rok 2007 a už jsme tady zůstali.

Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat?

Žádné překážky nebyly a celý proces trval asi týden až dva týdny. Jednodušeji to určitě nešlo.

Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Můj současný zaměstnavatel si natolik cení mé práce pro nemocnici, ale taky mé akademické práce v Česku, že mi například dává studijní volno na to, abych mohl jezdit přednášet na české lékařské fakulty i konference. V tom mám podporu nadstandardní i ve srovnání se všemi ostatními lékaři i na vyšších pozicích.

Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Ano, začátky byly těžké. Krev a slzy do slova a do písmene. Problém byl jazyk – přestože jsem byl schopný dobře obecně komunikovat, pro medicínu člověk potřebuje zvládat i ty nejjemnější jazykové nuance. Navíc britské zdravotnictví bylo v některých ohledech dost pozadu za českým, ale na druhou stranu lépe organizované a řízené přísně na principu subsidiarity. Nikdo si nemůže dělat, co chce.

Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Postupně jsem se vypracoval, z internisty jsem si rozšířil specializaci na neurologii urgentní a iktovou, dostal jsem se do klinického výzkumu na univerzitě v Oxfordu.

Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Chybí mi česká a moravská krajina a moravská vína.

Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Ano, narážel. Trvalo to zhruba tři roky, než jsem se cítil líp. Ale pořád není angličtina mým rodným jazykem, takže ji nemůžu používat stejně jako češtinu.

Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Kvalita dobrá, dostupnost dobrá, řízení všech zdrojů je ale mizerné. České zdravotnictví působí jako takový bordýlek, kde si každý dělá tak nějak, co chce, ale většinou to dopadne dobře.

Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nic zvláštního. Narodily se nám tu obě dcery, jedna už chodí do školy. Žijeme docela pohodlně. Navíc můj švagr anesteziolog a švagrová nefroložka a praktická lékařka přišli za námi i s dětmi.

Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ano. V zásadě by se musely změnit mezilidské vztahy a lidi by se museli začít respektovat navzájem a vážit si jeden druhého. Zaměstnavatelé by se museli chovat slušně k zaměstnancům. To naše hulvátství je velmi limitující a odpudivé.