Lékařkou v zahraničí: Vždy se našlo dost lidí, kteří mi pomohli

Zklamání i naděje, překonávání překážek, ohvaha a pohled zvenčí. To vše se skrývá za prací lékaře v zahraničí. Přinášíme další díl z dlouhodobého projektu Medical Tribune ve spolupráci se Sekcí mladých lékařů ČLK.

Nechceme tímto nijak působit na odliv tuzemských lékařů do ciziny, ale spíše ukázat pohled na jednotlivé zdravotnické systémy a přinášet ostatním relevantní srovnání a zajímavé informace.

Tentokrát na otázky odpovídá Lucie Točíková, která působí v Německu.

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Německo, Coburg, Assistenzarzt

• Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Mnoho nočních služeb trvajících dlouho (tj. ve všední dny ráno nástup do práce a setrvání v práci až do druhého dne odpoledne, k tomu mnoho víkendových služeb), téměř žádný volný čas, nástupní plat srovnatelný s platem lepší uklízečky.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Zkouška z němčiny B2 (nyní už je povinná úroveň C1), ověřené kopie a soudní překlady (diplom, výpis z rejstříku trestů, jistě toho bylo ještě víc, ale už si přesně nevzpomínám). Později (k atestační zkoušce) ověřování kopií a soudní překlady dokumentů o praxi získané v ČR. Tehdy jsem se obrátila na firmu, která se zabývala hledáním zaměstnání v Německu pro české lékaře. Tam přesně věděli, jaké překlady a jaká razítka je potřeba zařídit (sám by se v tom člověk myslím dost rychle ztratil). Dali mi seznam, který jsem obstarala, a potom už oni vše odeslali do Německa a převzali jednání s německou stranou. Je to opravdu plno zařizování, ale tím to bylo velice usnadněno. Jazykovou zkoušku jsem dělala již předem v době, kdy jsem o variantě, že bych někdy mohla pracovat v Německu, teprve začínala uvažovat (tedy ještě při studiu). To je asi časově nejnáročnější část, pakliže se člověk cizí jazyk teprve učí. To vyřízení všech překladů a razítek zabere pár dní (člověk si na to ovšem musí udělat čas, což při výše popsané práci v českém zdravotnictví vůbec není jednoduché). Vyřizování odeslaných materiálů na německé straně potom trvalo ještě několik měsíců, než člověk dostane aprobaci. To je dost dlouhá doba, a proto je vhodné vše začít vyřizovat mnohem dříve, než podáte výpověď v české nemocnici. Bez německé aprobace nemůžete v Německu začít pracovat.

• Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Trojnásobná výše platu oproti českému. Noční všednodenní služby – nástup až odpoledne do služby (před službou volné dopoledne), služba do druhého dne do rána (po službě volný den – často ale opravdu potřeba pro zotavení, protože služby jsou velmi náročné), víkendové služby 24 hodin v kuse, pět, šest služeb za měsíc. Při přesčasových hodinách tzv. Zeitausgleich (hodiny nejsou vypláceny, ale člověk si za ně může vzít volno). Jednorázový finanční příspěvek na stěhování, jednorázový finanční příspěvek na hledání bydlení v místě zaměstnání.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Jazykové problémy jsem měla, přestože jsem předtím absolvovala Erasmus výměnu v Německu a přes onu jazykovou zkoušku B2. Přece jenom má člověk velikou zodpovědnost a ta nejistota, jestli rozumím správně, je nepříjemná. Kulturní šok žádný.

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Odborností jsme pokračovala v tom, co jsem začala v Čechách, žádný veliký skok vpřed, prostě jen plynulý postup. Atestaci jsem udělala v Německu.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Mám celou rodinu a původní přátele v ČR. Tam je pro mě „doma“, i když do ČR jezdím jen na návštěvu nebo na dovolenou. Ale na druhou stranu jsem získala plno nových přátel v Německu (mezi nimi i mnoho Čechů a Slováků).

• Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Jazyková bariéra na začátku byla silná a ještě nyní, po několika letech, ji pociťuji a asi vždy budu. Ve skupině, kdy hovoří více lidí najednou, je stále ještě obtížné sledovat, o co jde. A to už tak asi zůstane. Bezpečně jsem se cítila vždycky, nikdy jsem neměla pocit nějakého strachu či ohrožení. Příjemně jsem se začala v novém prostředí cítit tak po půl roce, kdy už člověk má okruh známých lidí a ví, co a jak. To chce asi všude svůj čas, s tou jazykovou bariérou to trvá o něco déle. Ale když jsem něčemu nerozuměla/potřebovala/ nevěděla, jak zařídit, vždy se našlo dost ochotných lidí, kteří mi pomohli.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Došlo mi, že české zdravotnictví je kvalitativně rovnocenné úrovni západních zemí. Kvalita většinou velmi dobrá, dostupnost také (aspoň s čím jsem se setkala já). Bohužel ale pro lékaře a obecně zdravotnický personál v ČR není snaha český model rozvíjet a zlepšovat, ale zůstává zastaralý. Možnost částečných úvazků v ČR v nemocnicích v podstatě neexistuje. Umožnilo by to mnoha ženám vrátit se do práce, přestože mají i další povinnosti (děti). Plno lékařů odchází ze zdravotnictví k soukromým firmám kvůli lepším podmínkám (více volného času, a tedy i času na rodinu, lepší plat).

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Vídáme se méně často, ale jinak to podporovali.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ráda bych se do ČR vrátila, i za cenu výrazně nižšího platu (i když by bylo příjemné, kdyby se to v ČR zlepšilo, a ta snaha tu už je). Ale mým hlavním problémem je nedostatek volného času. Lékař v ČR de facto v nemocnici žije a domů chodí jen na návštěvy. Dnešní doba už je jiná, než bývala (naštěstí). Lidé chtějí více žít, věnovat se rodině, bavit se s přáteli. A to by se mělo umožnit také lékařům. Zdá se mi škoda, že když EU udělala nařízení o tom, že lékaři nesmějí sloužit to absurdní množství nočních služeb, protože je to nebezpečné jak pro ně, tak hlavně pro pacienty, v ČR se zákonodárci nevěnovali tomu, jak toto smysluplné nařízení vyřešit a dodržet, ale jak je obejít. Kvůli tomuto nařízení jsem v české nemocnici nepracovala na jednu pracovní smlouvu, ale hned na dvě. První byla standardní pracovní smlouva, ovšem kvůli limitaci počtu odpracovaných hodin na ni lékař mohl odsloužit pouze dvě noční služby za měsíc. Aby se vyřešila diskrepance mezi povoleným počtem služeb a počtem služeb, které musejí být reálně odslouženy, dostali lékaři smlouvu druhou, tzv. dohodu, na všechny zbylé noční služby. To není řešení, nýbrž obcházení problému. Chápu, že ne pro všechny lékaře je to negativní – na dohodu dostávají víc peněz, kterými si dohánějí své (vzhledem k obrovské odpovědnosti, kterou nesou na svých zádech) mizerné platy. Němci se k témuž problému postavili opačně: začali hledat nové lékaře, aby pokryli potřebné hodiny. Tím problém vyřešili, ale nastal odliv lékařů z ČR, a tedy se ještě dál prohloubil problém v ČR. Teď už je jeho řešení zase o dost složitější. A nevyřeší se to prostě jenom tím, že budeme dělat, že to nevidíme.

Zdroj: MT