Studenti hledají podporu pro duševní zdraví online. Co z toho plyne?

Anonymní výzkum týmu Ústavu lékařské psychologie a etiky LF MU mezi studenty Masarykovy univerzity ukazuje, že sociální sítě nejsou pro mladé lidi jen místem zábavy. Pro část studentů jsou také prostorem, kde hledají porozumění, úlevu, inspiraci a první orientaci v oblasti duševního zdraví. Výsledky přitom neukazují, že by sociální sítě měly nahrazovat odbornou péči. Spíše naznačují, že zdravotnictví, univerzity a telemedicínské služby by měly mladým lidem pomoci rozlišit, čemu mohou v digitálním prostoru věřit.

Tým Ústavu lékařské psychologie a etiky LF MU realizoval anonymní dotazníkové šetření mezi studenty Masarykovy univerzity. Výzkum vedl Miroslav Světlák ve spolupráci s Barborou Budíkovou, absolventkou oboru Veřejné zdraví. Do analýzy bylo zahrnuto 443 platných odpovědí, převážně od studentů oborů Lékařské fakulty MU. Cílem bylo zjistit, jak studenti používají sociální sítě a internet ve vztahu k duševnímu zdraví, zda jim tento obsah subjektivně pomáhá a jakou roli by podle nich měly hrát univerzity, nemocnice, lékaři a další odborníci.

Výsledky potvrzují něco, co v klinické praxi často tušíme: mladí lidé se s tématy duševního zdraví nesetkávají pouze ve škole, v poradenských centrech nebo v ordinacích. Významná část z nich naráží na obsah o stresu, úzkosti, sebepéči, psychoterapii, vztazích nebo osobním růstu přímo na sociálních sítích. Někteří tento obsah cíleně vyhledávají, jiným jej nabízejí algoritmy.

Studenti v souboru trávili na sociálních sítích v průměru přibližně 104 minut denně. Více než čtvrtina z nich uvedla, že cíleně sledují videa, kanály nebo účty zaměřené na podporu duševního zdraví. Další velká skupina se s podobným obsahem setkává spíše náhodně. Ukázalo se také, že studenti s vyšší mírou psychické zátěže častěji vyhledávají informace o duševním zdraví online. To naznačuje, že pro část mladých lidí je digitální prostor jedním z prvních míst, kde se snaží porozumět tomu, co prožívají.

Z praktického hlediska je důležité, že přibližně polovina respondentů uvedla, že jim obsah na sociálních sítích někdy alespoň částečně pomohl vyrovnat se s osobním problémem nebo trápením. Významnou pomoc popsalo 14 procent studentů, částečnou pomoc dalších 37,5 procenta. Studenti nejčastěji popisovali lepší porozumění vlastním obtížím, větší sebereflexi, osobní růst nebo inspiraci ke změnám v oblasti životního stylu, například spánku, pohybu nebo péče o sebe.

Současně je ale důležité říci, že studenti nejsou vůči sociálním sítím nekritičtí. Většina by je nepovažovala za první volbu při řešení psychických obtíží. Pokud by potřebovali pomoc, nejčastěji by preferovali kontakt s odborníkem. To je pro zdravotnictví zásadní zpráva: mladí lidé digitální obsah používají, ale zároveň si uvědomují jeho limity. Nechtějí, aby sociální sítě nahrazovaly psychologa, psychiatra, praktického lékaře nebo univerzitní poradenské služby. Chtějí se však v digitálním prostoru lépe orientovat.

Za jeden z nejdůležitějších výsledků lze považovat vysoký zájem o odborně doporučené zdroje. Více než tři čtvrtiny studentů by uvítaly, kdyby školy, univerzity nebo nemocnice nabízely doporučené seznamy ověřeného a odborně posouzeného obsahu o duševním zdraví. Důvěru by u nich zvyšovala především vědecká opora, doporučení psychologa nebo lékaře, jasná odbornost autora a transparentnost zdrojů.

Nestačí informace. Digitální obsah musí být důvěryhodný a vztahově srozumitelný

Jedním z nejzajímavějších zjištění výzkumu bylo, že subjektivní přínos obsahu o duševním zdraví nesouvisel pouze s tím, zda studenti takový obsah sledovali. Důležité bylo také to, zda měli pocit, že jim obsah rozumí, že je pro ně osobně relevantní, že mluví k jejich situaci a že jim nabízí směr, který dává smysl.

Jinými slovy, digitální obsah v oblasti duševního zdraví nepůsobí jen jako informace. U části studentů může vytvářet i určitý vztahový prožitek: pocit porozumění, důvěry, podpory a bezpečného vedení. Nejde samozřejmě o terapeutický vztah v pravém slova smyslu. Sociální sítě, podcasty nebo edukační videa nemohou nahradit diagnostiku, léčbu ani osobní kontakt s odborníkem. Přesto se ukazuje, že i v digitálním prostředí hraje zásadní roli, kdo k uživateli mluví, jakým jazykem, s jakou mírou empatie a zda je zřejmé, že za obsahem stojí konkrétní důvěryhodný člověk nebo instituce.

To je důležité zjištění pro všechny, kdo dnes vytvářejí eHealth programy, telemedicínské služby, preventivní kampaně nebo psychoedukační obsah. Nestačí pouze převést odborné informace do online prostředí. Nestačí napsat správný text, natočit krátké video nebo zveřejnit obecné doporučení typu „pečujte o své duševní zdraví“. Pokud má obsah skutečně oslovit mladého člověka, musí být odborně správný, ale zároveň lidsky srozumitelný a vztahově bezpečný.

Prakticky řečeno: potřebujeme vytvářet obsah, ke kterému si uživatel může vytvořit bezpečnou důvěru. Znamená to obsah, u kterého je zřejmé, kdo mluví, proč mu lze věřit a jaký další krok uživateli nabízí. Ideální je, když je obsah reprezentován konkrétními lidmi, psychologem, lékařem, akademikem, odborným garantem nebo dobře moderovaným člověkem s vlastní zkušeností.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi anonymním institucionálním sdělením a obsahem, který má „lidskou“ tvář. Mladý člověk se pravděpodobně snáze vztáhne k obsahu, u kterého vidí konkrétního odborníka, kterého v ideálním případě zná ze školy, nemocnice nebo jiné odborné instituce, jež má společenský kredit. To neznamená, že každý lékař, psycholog nebo učitel musí být influencerem. Znamená to spíše, že zdravotnické a univerzitní instituce by měly přemýšlet nejen o tom, co sdělují, ale také kdo to sděluje a jakým způsobem.

Naše výsledky zároveň ukazují, že studenti nejsou vůči digitálnímu obsahu nekritičtí. Nechtějí, aby jim duševní zdraví zprostředkovávali primárně celebrity nebo wellness influenceři. Naopak, jako důvěryhodné zdroje preferují odborníky, akademiky, zdravotníky a jasně garantovaný obsah. Důvěru by u nich zvyšovala především vědecká opora obsahu, doporučení psychologa nebo lékaře, jasně uvedená odbornost autora a transparentnost zdrojů.

Když se studenti vyjadřovali k tomu, kdo by měl obsah o duševním zdraví ideálně prezentovat, nejčastěji preferovali odborníky na duševní zdraví nebo akademické pracovníky. Významnou roli však přisuzovali také lidem s vlastní zkušeností s psychickými obtížemi, kteří dokážou otevřeně a bezpečně sdílet svůj příběh zotavení. To je pro praxi velmi důležitá kombinace: odbornost zvyšuje důvěryhodnost, osobní zkušenost zvyšuje srozumitelnost a vztahovou blízkost.

Pro medicínu a public health z toho vyplývá jednoduché doporučení. Pokud chceme mladým lidem nabízet digitální zdroje k duševnímu zdraví, neměli bychom vytvářet pouze seznam odkazů. Měli bychom vytvářet bezpečný a důvěryhodný rozcestník, který kombinuje odbornou garanci, jasné autorství, lidský jazyk, transparentní zdroje a návaznost na reálnou pomoc.

Pro telemedicínu a eHealth je toto zjištění ještě důležitější. Digitální nástroj by neměl být jen technickým kanálem pro doručení informací. Měl by vytvářet pocit bezpečného vedení. Uživatel by měl rozumět tomu, kdo ho provází, jaké jsou hranice daného nástroje, kdy mu může stačit psychoedukace nebo sebepéče a kdy je vhodné vyhledat odbornou nebo krizovou pomoc.

Zdravotnictví tedy nemusí sociálním sítím konkurovat v rychlosti, atraktivitě nebo množství obsahu. Může do digitálního prostoru přinést něco jiného: důvěryhodnost, odbornost, klid, bezpečí a jasnou orientaci. Právě to je prostor, kde mohou univerzity, nemocnice, odborné společnosti a telemedicínské služby sehrát zásadní roli.

Co z toho plyne pro zdravotnictví?

Výsledky nevedou k jednoduchému závěru, že sociální sítě jsou dobré nebo špatné. Ukazují spíše, že digitální prostor se stal běžnou součástí toho, jak mladí lidé hledají jazyk pro své potíže, podporu a první orientaci. Pokud tento prostor ponecháme pouze algoritmům, komerčním nabídkám a neověřeným radám, ztrácíme možnost odborného vedení. Pokud do něj vstoupíme citlivě a prakticky, můžeme studentům nabídnout bezpečnější cestu od náhodného obsahu k informované sebepéči a v případě potřeby také k odborné pomoci.

V běžné klinické praxi může být prvním krokem jednoduchá otázka: „Sledujete na internetu nebo sociálních sítích něco o duševním zdraví? Pomáhá vám to, nebo vás to spíš zatěžuje?“ Taková otázka může otevřít rozhovor o tom, odkud pacient čerpá informace, komu důvěřuje, zda se necítí zahlcen doporučeními a zda nepotřebuje pomoci s rozlišením důvěryhodných a problematických zdrojů.

Pro univerzity, nemocnice a telemedicínské projekty se nabízí ještě konkrétnější krok: vytvořit jednoduchý, odborně garantovaný digitální rozcestník. Nemusíme přitom nutně vymýšlet zcela nové nástroje nebo budovat další složitou platformu. Velká část užitečného obsahu již existuje — ověřené weby, krizové kontakty, psychoedukační materiály, videa, podcasty, aplikace i poradenské služby. Chybí však jejich srozumitelné propojení, odborná garance a uvedení do kontextu.

Dobrým příkladem takového směru je například oblast duševního zdraví na Národním zdravotnickém informačním portálu. Podobné zdroje mohou sloužit jako důvěryhodný základ, na který mohou univerzity, nemocnice nebo telemedicínské služby navázat vlastním doporučením, vysvětlením a propojením s konkrétními službami dostupnými pro jejich studenty, pacienty nebo zaměstnance.

U zdravotnických eHealth nástrojů nestačí jejich dostupnost. Jejich skutečné využití často závisí na tom, zda je odborník doporučí jako smysluplnou součást péče a zda pacient důvěřuje člověku, který mu je doporučuje.

Takový rozcestník by proto neměl být jen seznamem odkazů. Měl by fungovat spíše jako bezpečný průvodce digitálním prostředím: ukázat, kdo dané zdroje doporučuje, pro koho jsou určeny, v jaké situaci mohou pomoci, jak s nimi pracovat a kam se obrátit dál. Právě návaznost je klíčová. Student nebo pacient by měl snadno poznat, kdy mu může stačit psychoedukace nebo sebepéče, kdy je vhodná konzultace s odborníkem a kdy už je namístě vyhledat krizovou nebo zdravotnickou pomoc.

Praktická hodnota takového řešení tedy nespočívá v tom, že vytvoříme další obsah navíc. Spočívá v tom, že to, co už existuje, uspořádáme do důvěryhodné cesty s jasným garantem, doporučením, vysvětlením smyslu jednotlivých zdrojů a návazností na reálné služby.

Pro oblast telemedicíny je důležité, že nestačí pouze převést zdravotní informace do digitální podoby. Výsledky výzkumu naznačují, že uživatelé nereagují jen na obsah jako takový, ale také na pocit důvěry, relevance a porozumění. Dobrý digitální nástroj by proto neměl být jen knihovnou informací. Měl by uživatele bezpečně vést, pomáhat mu zorientovat se, nabízet realistické další kroky a jasně rozlišovat mezi sebepodporou, prevencí, krizovou pomocí a odbornou léčbou.

Pro public health je hlavní sdělení podobné. Digitální prostředí může být nízkoprahovým vstupem do prevence a časné podpory. Ne proto, že by samo o sobě léčilo, ale proto, že je dostupné, přirozené a mladí lidé je již používají. Odborně garantované rozcestníky, doporučené seznamy zdrojů a propojení digitální psychoedukace s reálnými službami mohou pomoci překlenout prostor mezi prvním hledáním informací a skutečnou pomocí.

Výsledky výzkumu tedy neříkají, že sociální sítě mají léčit. Ukazují, že jsou významným místem prvního kontaktu s tématem duševního zdraví. Praktickou výzvou pro zdravotnictví je vytvořit kolem tohoto prostoru bezpečnější rámec: ptát se, doporučovat ověřené zdroje, nabízet rozcestníky a propojovat digitální sebepodporu s dostupnými službami.

Výzvou tedy není pouze vytvářet více digitálního obsahu o duševním zdraví. Výzvou je vytvářet obsah, kterému lze důvěřovat a ke kterému si uživatel může vytvořit bezpečný vztah. Obsah, který je odborně správný, lidsky srozumitelný, transparentní a reprezentovaný konkrétními důvěryhodnými lidmi. Právě takový obsah může mladým lidem pomoci nejen něco vědět, ale také lépe porozumět sobě, udělat první krok ke změně a v případě potřeby se dostat k odborné pomoci.

Autor Doc. PhDr. Miroslav Světlák, Ph.D. je přednosta Ústavu lékařské psychologie a etiky Masarykovy univerzity, absolvent programu Digital transformation in healthcare, Harvard Medical School