Kdy může pacient nahrávat zdravotníka? MZ navrhuje jednotný výklad

Ministerstvo zdravotnictví připravilo návrh stanoviska k pořizování nahrávek zdravotníků pacienty a jejich využití při stížnostech a ve správním řízení. Pacient podle něj nemá obecné právo zdravotníka bez souhlasu nahrávat, ani takto pořízený záznam však nelze automaticky odmítnout jako důkaz. Ministerstvo zároveň odmítá plošné zákazy nahrávání ve zdravotnických zařízeních a doporučuje vždy posuzovat účel záznamu, jeho nezbytnost a zásah do práv dalších osob.

Pořizování nahrávek lékařů a dalších zdravotníků pacienty přestává být ve zdravotnických zařízeních výjimečné. Záznamy mohou vznikat při běžné komunikaci i ve chvíli, kdy pacient nebo jeho blízcí chtějí později doložit, co se při poskytování zdravotních služeb skutečně odehrálo. Právě nárůst případů, kdy jsou takové nahrávky následně uplatňovány při stížnostech nebo před správními orgány, vedl Ministerstvo zdravotnictví k přípravě návrhu stanoviska zveřejněného v červnu 2026. Veřejná konzultace k materiálu skončila 10. července. K 31. srpnu nebylo na webu ministerstva finální znění stanoviska zveřejněno.

Jednoduchou odpověď na otázku, zda pacient zdravotníka smí, nebo nesmí nahrávat, dokument nenabízí. Podle ministerstva je třeba rozlišovat konkrétní okolnosti pořízení záznamu i účel, pro který má být následně použit. Samotná absence souhlasu zdravotníka ještě neznamená, že nahrávka nemůže posloužit jako důkaz. Současně ale pacient ani jeho blízcí nemají obecné právo zdravotnické pracovníky bez omezení nahrávat.

„Použití nahrávky je vždy podmíněno testem přiměřenosti,“ uvádí ministerstvo. Při posuzování konkrétního případu se tak poměřuje zájem, který má nahrávka chránit, s intenzitou zásahu do soukromí nahrávaného člověka. Důležité také je, zda bylo možné potřebné skutečnosti doložit jiným, méně invazivním způsobem a zda záznam nezasahuje do práv dalších pacientů nebo jiných osob.

Návrh přitom nepředstavuje nový právní předpis ani závazný výklad zákona. Ministerstvo jej označuje za interpretační a doporučující stanovisko, které shrnuje relevantní právní úpravu a judikaturní závěry a formuluje doporučení pro správní orgány, poskytovatele zdravotních služeb, pacienty a jejich blízké.

Rozhoduje účel nahrávky a konkrétní okolnosti

Dosavadní judikatura podle návrhu neumožňuje posuzovat soukromě pořízené nahrávky paušálně. Rozhodující jsou vždy okolnosti konkrétního případu, povaha zachycené komunikace a význam práva či zájmu, k jehož ochraně má nahrávka sloužit.

Ve zdravotnictví je takové posuzování ještě citlivější. Nahrávka může vedle komunikace pacienta se zdravotníkem zachytit také zdravotní údaje dalších pacientů nebo jiné chráněné informace. Ministerstvo proto upozorňuje, že obecná pravidla pro pořizování nahrávek nelze na zdravotnické prostředí mechanicky přenášet. V úvahu je třeba brát také důvěrnost zdravotnického prostředí a práva dalších osob.

Na druhé straně návrh výslovně počítá s tím, že nahrávka může být pro pacienta jediným způsobem, jak doložit zásah do jeho práv. „Pacient při poskytování zdravotních služeb vystupuje vůči poskytovateli a zdravotníkům z pozice slabší strany,“ uvádí ministerstvo. Může se tak ocitnout v důkazní nouzi, kterou lze za určitých okolností překlenout právě nahrávkou, přestože její pořízení zasáhne do osobnostních práv nahrávaných osob.

Ve prospěch přípustnosti záznamu pořízeného bez souhlasu nebo vědomí zdravotníka podle návrhu svědčí zejména to, že pacient zachycuje vlastní konzultaci, řeší konkrétní spor o obsah poučení, průběh komunikace či odmítnutí péče a nemá jinou reálnou možnost obrany. Význam má také to, zda nahrávka nebyla dále šířena a sloužila pouze k ochraně jeho práv. Proti její přípustnosti naopak zpravidla hovoří plošné nahrávání, zachycení třetích osob, existence jiných dostupných důkazů nebo pořizování záznamu za účelem nátlaku, kompromitace či zveřejnění.

Pacientům a jejich blízkým proto ministerstvo doporučuje, pokud to okolnosti umožňují, záměr nahrávat předem oznámit, záznam omezit na přiměřený a účelný rozsah a vyhnout se zachycení dalších pacientů. Nahrávku by podle návrhu neměli bez zjevného právního důvodu zveřejňovat ani dále šířit.

Plošný zákaz nahrávání podle návrhu neobstojí

Možnost využít nahrávku k ochraně práv pacienta vede ministerstvo k závěru, že pořizování záznamů nelze ve zdravotnických zařízeních plošně zakázat. Podle návrhu nelze k takovému zákazu, ani pokud je zakotven ve vnitřním řádu, přihlížet při posuzování přípustnosti nahrávky jako důkazu před správním orgánem.

Ministerstvo proto poskytovatelům doporučuje, aby se plošných zákazů zdrželi a případně je odstranili z vnitřních řádů, dalších vnitřních předpisů nebo z prostor zdravotnického zařízení. Pokud pacient nahrávku předloží při stížnosti, poskytovatel by ji neměl hned odmítnout. Měl by posoudit její obsah, případné zachycení údajů dalších pacientů a porovnat ji se zdravotnickou dokumentací a dalšími podklady.

Ani tento přístup však neznamená, že lze ve zdravotnickém zařízení bez omezení zaznamenávat vše, co se v něm odehrává. Za zvlášť problematické ministerstvo označuje plošné nahrávání na oddělení nebo v ambulanci, zachycení dalších pacientů či jejich zdravotních údajů a další šíření nebo zveřejňování záznamu. Problematické může být také nahrávání navzdory výslovnému nesouhlasu zdravotníků, pokud pro ně není zjevný důvod spojený s ochranou práv pacienta.

Samotné nahrávání nemá automaticky znamenat konec péče

Individuální posouzení má podle návrhu předcházet také reakci zdravotníka na samotné nahrávání. Ministerstvo doporučuje, aby zdravotník při otevřeném požadavku či oznámení záměru nahrávat postupoval podle okolností vstřícně, zejména pokud si pacient chce zaznamenat informace o svém zdravotním stavu nebo navrženém léčebném postupu pro potřeby vlastního rozhodování.

Zdravotník přitom může dát najevo, že s pořízením záznamu nesouhlasí. Samotné nahrávání přes jeho nesouhlas nebo bez jeho vědomí však podle ministerstva nemůže bez dalšího vést k odmítnutí nebo ukončení péče. „Pořízení nahrávky přes nesouhlas či bez vědomí zdravotníka ovšem bez dalšího nemůže být důvodem pro odmítnutí poskytnutí či ukončení péče,“ uvádí návrh stanoviska. Poskytovatel by neměl vůči pacientovi vyvozovat negativní následky pouze ze skutečnosti, že nahrávku pořídil, aniž by nejprve posoudil okolnosti konkrétního případu.

I problematicky pořízená nahrávka může být důkazem

Jinou otázkou je následná použitelnost nahrávky jako důkazu. Ministerstvo výslovně rozlišuje mezi tím, zda byl záznam pořízen právně přípustným způsobem, a tím, zda může být použit před správním orgánem. Ani nahrávka pořízená za okolností problematických z hlediska ochrany osobnosti nebo soukromí proto nemusí být z dokazování rovnou vyloučena. V konkrétním případě může být jako důkaz použita, pokud to odůvodňují okolnosti věci a převáží zájem na ochraně jiného práva nebo na zjištění skutkového stavu.

Správní orgán proto podle návrhu nesmí nahrávku odmítnout pouze proto, že vznikla bez vědomí zdravotnického pracovníka. Individuálně má posoudit její relevanci, autenticitu a přípustnost a zohlednit mimo jiné důvod jejího pořízení, možnost získat potřebné informace jiným způsobem, její význam pro objasnění sporných skutečností a případný zásah do práv dalších osob. Jak může takové posuzování nahrávky vypadat v praxi, ukazují i dva anonymizované případy, které ministerstvo do návrhu stanoviska zařadilo.