Milosrdná lež v medicíně: kdy může lékař zadržet nepříznivou informaci?

Pacient má právo znát informace o svém zdravotním stavu, ale také právo určit, komu dalšímu mohou být sdělovány. Zároveň může nastat situace, kdy zákon lékaři umožňuje nepříznivou informaci dočasně a v nezbytném rozsahu zadržet. Kde leží hranice mezi právem pacienta na pravdivou informaci, jeho právem nevědět a citlivou komunikací lékaře?

Komunikace mezi lékařem a pacientem už dávno nestojí na představě, že lékař je jediným hybatelem, který určuje, co má pacient vědět a jak se má rozhodovat. Pacient je dnes tím, kdo má právo rozhodnout, zda chce být o svém zdravotním stavu informován, komu mohou být tyto informace sdělovány a zda do komunikace s lékařem zapojí i své blízké.

To však neznamená, že lékař je v komunikaci zcela bez pravidel nebo vlastní odpovědnosti. I on musí volit způsob sdělení informací tak, aby byl odborně správný, právně bezpečný a současně lidsky citlivý. Vždy přitom platí, že vztah mezi lékařem a pacientem by měl stát především na důvěře. Právě na ní se potom může budovat samotný léčebný proces.

Pacient rozhoduje, kdo smí znát jeho diagnózu

Dříve bylo běžnou lékařskou praxí, že příbuzní a blízké osoby kolem pacienta, u kterého byla zjištěna nepříznivá diagnóza, byli s touto diagnózou obeznámeni. Samotný pacient ovšem nikoli.

Dnes je manažerem svého zdraví především pacient a situace se obrátila. Právě on je hlavním hybatelem, který určuje, zda budou osoby jemu blízké obeznámeny s jeho zdravotním stavem, či nikoli. Stejně tak si pacient sám určuje, zda se chce dozvědět, jaký je jeho zdravotní stav a případně jaká je jeho budoucí prognóza. Ošetřující lékař musí jeho rozhodnutí respektovat a není nucen pacienta přemlouvat, aby změnil názor navenek vůči svému okolí ani dovnitř vůči sobě samému.

Přání pacienta je potřeba zapsat do dokumentace

Povinností lékaře je zjistit u pacienta, jak on sám zamýšlí nakládat s nepříznivými informacemi o své diagnóze. V případě, že si pacient nepřeje dostávat informace o svém nepříznivém zdravotním stavu, měl by o tom lékař mít doklad pro případný soudní spor, který by proti němu mohli vést pozůstalí příbuzní.

Nejlepším způsobem, jak zaznamenat přání pacienta, je zápis tohoto postoje do zdravotnické dokumentace. Pokud se to podaří, je vhodné, aby pacient toto svoje stanovisko ve zdravotnické dokumentaci také podepsal. Pokud ne, měli by být u tohoto prohlášení alespoň svědci, kteří se podepíšou do zdravotnické dokumentace.

Pacient může určit blízkou osobu nebo informování zakázat

Současně může nastat situace, kdy pacient přesune rozhodování na osobu blízkou. V takovém případě je nutné informace sdělovat této osobě a zástupný souhlas vyžadovat od zmocněných příbuzných nebo blízkých osob.

Pacient má také právo změnit okruh osob, kterým mají být informace podávány. Může určit někoho zcela jiného, komu bude lékař informace o jeho zdravotním stavu sdělovat. Příkladem může být situace, kdy pacient nahradí svou stále zákonnou manželku, byť již spolu nežijí, novou partnerkou, s níž navázal bližší vztah.

Stejně tak může nastat i opačná situace, kdy pacient zakáže lékaři, aby informace o jeho zdravotním stavu poskytoval komukoli, a to včetně osob blízkých a nejbližších příbuzných. Lékaři v takovém případě nezbývá nic jiného než respektovat přání pacienta a zachovat mlčenlivost.

Kdy lze zadržet nepříznivou informaci

Pacient, který přichází k lékaři, obvykle očekává, že mu lékař sdělí základní informace o jeho zdravotním stavu: diagnózu, příčiny onemocnění, výhled do budoucna, možnosti léčby a prostředky k jeho vyléčení nebo zlepšení zdravotního stavu. Lékař by tedy měl mluvit pravdu, nic nezakrývat ani nezatajovat a sdělit pacientovi potřebné informace. Stejné jednání ostatně očekává i pacient.

Od roku 2012, kdy vstoupila v účinnost velká reforma zdravotnického práva, je v jednom z jejích hlavních předpisů, zákoně o zdravotních službách, zakotvena možnost lékaře nepříznivou informaci pacientovi dočasně nesdělit. Takové zadržení nepříznivé informace je ovšem možné jen za zákonných podmínek.

Musí se jednat o informaci o nepříznivé diagnóze nebo prognóze a současně musí být zadržení informace časově i věcně omezeno. Zákon nestanoví konkrétní lhůtu, ale používá neurčité právní pojmy „po dobu nezbytně nutnou“ a „v nezbytně nutném rozsahu“. Smyslem tohoto opatření je zabránit situaci, kdy lze důvodně očekávat, že by sdělení nepříznivé informace mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví.

Výjimky: prevence, osobní záležitosti a ochrana okolí

Každé pravidlo má své výjimky, a v právu to platí obzvlášť. V tomto případě existují tři výjimky. Dvě směřují přímo k pacientovi samotnému a jedna se týká jeho okolí.

První výjimkou je situace, kdy je informace o určité nemoci nebo predispozici k ní jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu. V takovém případě hraje hlavní roli čas. Pokud by pacient tuto informaci nedostal včas, mohlo by její zadržení mít závažné, případně i fatální důsledky.

Druhá výjimka se týká osobního, rodinného nebo společenského života pacienta. Pokud pacient výslovně žádá přesnou, pravdivou a nezavádějící informaci o své diagnóze nebo prognóze, aby si mohl zajistit své osobní záležitosti, musí mu být tato informace sdělena. Může jít například o situaci, kdy si chce uspořádat dědické záležitosti, pořídit závěť nebo dědickou smlouvu, případně vyřešit záležitosti podnikatelského charakteru, například předání či prodej rodinného podniku a ukončení podnikání.

Poslední výjimka se nachází mimo samotného pacienta a týká se jeho okolí. Jde o případy, kdy by zdravotní stav pacienta mohl představovat riziko pro jiné osoby. Zákon má na mysli zejména situace, kdy je pacient nositelem nebo šiřitelem infekční či nakažlivé lidské nemoci. V některých případech může jít i o jednání trestněprávně relevantní, a to ve formě úmyslu nebo nedbalosti.

Zvláštní ochrana nezletilých a osob omezených ve svéprávnosti

Pia fraus neboli milosrdná lež může být použita také v případech, kdy jde o nezletilého pacienta nebo o pacienta omezeného ve svéprávnosti. Lékař může v nezbytném rozsahu zadržet informace o zdravotním stavu pacienta tehdy, pokud má podezření, že se jeho zákonný zástupce podílí na jeho zneužívání, týrání nebo ohrožování zdravého vývoje, a pokud by sdělením takové informace mohlo dojít k ohrožení pacienta.

Nevyléčitelná diagnóza a paliativní péče

Podstatnou otázkou také je, jak by se měla řešit situace, kdy pacient netrpí pouze samotnou chorobou, ale tato choroba má bohužel nevyléčitelný charakter. Má lékař pacienta vyrozumět tak, že využije svého práva a v nezbytném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou zadrží nepříznivou informaci? Nebo by měl pacientovi tuto informaci sdělit za každých podmínek, protože je to přímo jeho povinností?

Emeritní členové lékařského sboru tvrdí, že by taková informace pacientovi sdělena být měla, protože ani lékařská prognóza se nemusí vždy vyplnit. Někdy ji totiž z povzdálí sleduje mocná matka příroda, která dovede zcela nečekaně pomoci.

Přechod k paliativní péči je rozhodnutí lékaře, ne rezignace na péči

S výše uvedeným souvisí i problematika přechodu od klasické intenzivní léčby k následné paliativní péči, tedy kdy a kdo o něm rozhoduje a zda má oporu v zákoně. O tak závažném rozhodnutí vždy rozhoduje lékař, který pacienta ošetřuje, měl by se však také poradit a zjistit stanoviska a názory ostatních zdravotnických pracovníků, kteří se na péči o pacienta podíleli.

Ošetřující lékař ovšem musí své rozhodnutí opřít o požadavky lékařské vědy a uznávané postupy a být s nimi v souladu. Oporu pro takový postup lze nalézt také v etickém kodexu České lékařské komory, který stanoví, že u nevyléčitelně nemocných i umírajících pacientů je nutné, aby lékař účinně tišil bolest, šetřil lidskou důstojnost a mírnil utrpení.

V případě, že půjde již o bezprostřední známky končícího života, lékař nemá za každou cenu prodlužovat pacientův život. Současně však platí, že nesmí být využit institut, který stojí mimo zákon, tedy nepovolená eutanazie.

Vždy tedy platí, že základem vztahu mezi lékařem a pacientem musí být důvěra, pravdivost a respekt k důstojnosti pacienta. Zadržení nepříznivé informace nemůže být běžným postupem ani pohodlnou náhradou citlivé komunikace. Může být použito jen výjimečně, v nezbytném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou.

JUDr. René Šifta, MBA et LL.M.
právník a manažer
zakladatel a majitel vzdělávací akademie
Molinek Business Academy, s.r.o.