NOAC mohou souviset s pomalejším kognitivním poklesem u Alzheimerovy nemoci

Pacienti s Alzheimerovou nemocí (AN) a současně s fibrilací síní (FS) představují z hlediska kardiovaskulárních i neurokognitivních komplikací zvlášť zranitelnou skupinu. Recentní observační studie naznačuje, že léčba novými perorálními antikoagulancii (NOAC) může být u těchto pacientů spojena s pomalejším poklesem kognitivních funkcí než léčba warfarinem nebo absence antikoagulační léčby. Výsledky však samy o sobě neprokazují, že NOAC kognitivní úbytek zpomalují.

Fibrilace síní je spojena nejen se zvýšeným rizikem ischemické cévní mozkové příhody (CMP), ale také s vyšším rizikem kognitivního poškození a demence.  Metaanalýza zahrnující více než 2,8 milionu osob například ukázala souvislost FS s vyšším rizikem kognitivního poškození a současně s častějším výskytem známek onemocnění malých mozkových cév a snížené mozkové perfuze. 

„Recentní studie ukazují, že přibližně 15–20 procent lidí s Alzheimerovou nemocí má současně fibrilaci síní. Léky snižující srážlivost krve se běžně používají k prevenci cévních mozkových příhod a krevních sraženin. Zlepšením průtoku krve a omezením drobných poškození mozku by tato léčba potenciálně mohla pomáhat zachovat kognitivní funkce,“ uvedla prof. Maria Eriksdotter, PhD, působící na katedře neurobiologie, geriatrie a zdravotních věd Karolinska Institutet, vedoucí lékařka geriatrie v Karolinska University Hospital a hlavní autorka studie.

NOAC versus warfarin

Do nové studie publikované v časopise European Heart Journal v srpnu 2026 bylo zařazeno více než 7 300 pacientů z registru SveDem (Švédský registr kognitivních poruch a demence), kteří měli současně AN a FS. Pacienti byli podle antikoagulační léčby rozděleni do tří skupin: užívající NOAC, warfarin nebo žádnou antikoagulační léčbu. Po ukončení sledování měli pacienti léčení NOAC statisticky významně pomalejší pokles kognitivních funkcí ve srovnání s pacienty léčenými warfarinem i s pacienty bez antikoagulační léčby.

Výsledek je zajímavý především proto, že primárním cílem antikoagulace u FS je prevence tromboembolických příhod, zejména ischemické CMP. Již předchozí observační studie přitom naznačovaly možnou souvislost mezi užíváním perorálních antikoagulancií a nižším rizikem demence. Mezi 7 308 způsobilými jedinci (3 341 neuživatelů, 2 277 uživatelů warfarinu a 1 690 uživatelů NOAC) vykazovali uživatelé NOAC významně pomalejší kognitivní útlum ve srovnání s neuživateli (rozdíl ve skóre MMSE β = 0,23 bodu/rok, 95% interval spolehlivosti [CI] 0,11–0,36) a uživateli warfarinu (β = 0,21 bodu/rok, 95% CI 0,10–0,33).  

Toto zjištění podle prof. Eriksdotter naznačuje, že NOAC mohou mít u lidí s FS další přínosy nad rámec jejich zavedené role v prevenci cévních mozkových příhod a tromboembolických příhod. Proč by právě NOAC mohla být spojena s pomalejším kognitivním úbytkem, zatím není jasné. Jednou z hypotéz je lepší prevence drobných tromboembolických příhod a ischemického poškození mozku. Dalším možným mechanismem je omezení chronického cévního poškození a zachování mozkové perfuze.

Tyto hypotézy jsou biologicky plausibilní. FS může vést k embolizaci i k poruše hemodynamiky a v důsledku toho k makro- i mikrovaskulárnímu poškození mozku. Dlouhodobá expozice FS byla v prospektivních datech spojena s rychlejším kognitivním úbytkem a vyšším rizikem demence. „Jednou z hlavních hypotéz je, že NOAC mohou chránit mozek tím, že zlepšují průtok krve a omezují drobná cévní poškození. Další možností je, že NOAC poskytují rovnoměrnější ochranu před drobnými krevními sraženinami a cerebrovaskulárními příhodami než starší typy léčby,“ domnívá se prof. Eriksdotter.

Důležité je však zdůraznit, že nová studie neprokazuje neuroprotektivní účinek NOAC. Jde o observační analýzu, a nelze proto vyloučit reziduální konfuzi ani další rozdíly mezi jednotlivými skupinami pacientů.

Malý rozdíl může mít v dlouhodobém horizontu význam

Podle autorů byl rozdíl v rychlosti kognitivního úbytku mezi skupinami relativně malý, přibližně 0,2 bodu ročně v testu Mini-Mental State Examination (MMSE). Z klinického hlediska však může mít i malý rozdíl význam, pokud se kumuluje během několika let a současně je spojen se snížením rizika CMP.

Pokles kognitivních schopností navíc není pouze změnou výsledku neuropsychologického testu, postupně může ovlivnit soběstačnost, komunikaci, schopnost zvládat běžné denní aktivity i kvalitu života pacienta a jeho rodiny. Právě zde může být případný vztah mezi kardiovaskulární a neurodegenerativní problematikou klinicky významný. Cévní onemocnění a AN často koexistují a mohou se vzájemně ovlivňovat.

K potvrzení hypotézy by podle autorů byly zapotřebí prospektivní randomizované studie. Přínosné by mohly být také studie využívající longitudinální magnetickou rezonanci mozku, která by umožnila sledovat například výskyt mozkových mikroinfarktů, známek onemocnění malých cév nebo změny mozkové perfuze. Důležitou otázkou zůstává také to, zda se jednotlivá NOAC z hlediska případného vlivu na kognitivní funkce liší. Budoucí výzkum by proto mohl porovnat jednotlivá přímá perorální antikoagulancia navzájem.

Antikoagulace zůstává především prevencí tromboembolických příhod

Současná data tedy neposkytují důvod měnit antikoagulační léčbu pouze s cílem ovlivnit pokles kognitivních funkcí u AN. Hlavní indikací antikoagulace u pacientů s FS zůstává prevence ischemické CMP a systémové tromboembolie.

Možný vliv NOAC na kognitivní funkce je nicméně zajímavou oblastí dalšího výzkumu. Pokud by se v budoucnu podařilo potvrdit, že účinná prevence tromboembolického a mikrovaskulárního poškození skutečně zpomaluje kognitivní deterioraci, znamenalo by to další důležitý argument pro komplexní kardiovaskulární péči o pacienty s FS a AN.