IMpower133 – posun, na který se čekalo dvacet let

U nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) došlo v posledních patnácti letech k významným změnám. Do praxe vstoupila celá řada nových látek a léčebných strategií. To má pozitivní dopad na další osud nemocných. Zřetelné je to například u pacientů s ALK pozitivním karcinomem. Malobuněčná forma onemocnění (small cell lung cancer – SCLC) však jako by stála stranou tohoto vývoje a prognóza těchto nemocných zůstávala stejná – respektive stejně špatná. Nyní i do této oblasti onkologie vstupuje imunoterapie.

Malobuněčný karcinom plic (SCLC) postihuje přibližně 15 procent pacientů se zhoubnými nádory plic. Patří mezi agresivní onemocnění s vysokou pravděpodobností časných metastáz a vysokou mortalitou.

V době diagnózy je zjištěno přibližně u dvou třetin nemocných IV. klinické stadium. Základem jejich léčby je systémová chemoterapie, především kombinace etoposidu s platinovým derivátem. Medián celkového přežití se pak pohybuje kolem deseti měsíců. Pět let od diagnózy přežívají přibližně dvě procenta pacientů. I když se SCLC dělí do řady podskupin podle molekulárněpatologických znaků, není zatím žádná schválená léčba, která by dokázala některou z genetických aberací cíleně ovlivnit. Uběhlo tak už dvacet let, kdy nepřibyla žádná léčba, která by nemocným s pokročilým SCLC nabídla klinicky významné prodloužení celkového přežití.

O to důležitější jsou data, která nyní přináší studie IMpower133. Jejím východiskem je, že SCLC je nádorem s vysokou mutační náloží, a je tedy potenciálně ovlivnitelný postupem směřujícím k obnovení protinádorové imunity.

Studie IMpower133 představuje multicentrické, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované klinické hodnocení třetí fáze, které se zaměřilo na účinnost a bezpečnost inhibitoru PD‑L1 atezolizumabu v kombinaci s chemoterapií oproti chemoterapii samotné a placebu u nepředléčených nemocných s pokročilým SCLC. Do studie vstoupilo 403 pacientů, randomizace proběhla v poměru 1 : 1.

Chemoterapie (karboplatina a etoposid) byla aplikována ve čtyřech 21denních cyklech, poté pokračovalo podávání atezolizumabu nebo placeba, a to až do progrese onemocnění nebo nezvladatelné toxicity. Progrese byla hodnocena investigátory podle kritérií RECIST v1.1. Primární cílové ukazatele studie tvořilo přežití bez progrese onemocnění (PFS) a celkové přežití.

Při léčbě atezolizumabem nemocní přežívali s mediánem 12,3 měsíce. U nemocných, kteří dostávali pouze chemoterapii, byl medián celkového přežití 10,3 měsíce (HR = 0,70; 95% CI 0,54–0,91; p = 0,0069). Po roce přežívalo 51,7 procenta pacientů s inhibicí PD‑L1 a 38,2 procenta nemocných v kontrolní skupině. Medián PFS byl v rameni s imunoterapií 5,2 měsíce, ve skupině se standardní léčbou pak 4,3 měsíce (HR = 0,77; 95% CI 0,62–0,96; p = 0,017). Bez progrese onemocnění jeden rok přežívalo více pacientů na atezolizumabu než nemocných z kontrolní skupiny (12,6 procenta versus 5,4 procenta). Bezpečnostní profil kombinace s atezolizumabem byl konzistentní s bezpečnostním profilem jejích jednotlivých částí a nebyly zaznamenány žádné nové signály, které by vedly k dodatečným pochybnostem o bezpečnosti této léčby.

Závažné nežádoucí účinky (stupně 3 až 4) byly dokumentovány ve srovnatelné míře bez ohledu na druh léčby – vyskytly se u 56,6 procenta nemocných léčených inhibitorem PD‑L1 a u 56,1 procenta pacientů, kteří dostávali pouze chemoterapii.

Na základě studie IMpower133 zahájil americký regulační úřad FDA zrychlené schvalovací řízení pro atezolizumab v této indikaci – tedy pro léčbu první linie SCLC. Konečné rozhodnutí se očekává za tři měsíce, v březnu 2019.

Atezolizumab je v současnosti schválen pro druhou linii léčby NSCLC v osmi desítkách zemí světa.

Zdroj: MT