Komunikaci s pacientem učí na 3. LF UK za pomoci figurantů

Za pomoci figurantů byl proškolen celý druhý ročník – 180 studentů programu českého a 80 studentů programu anglického. Program se po pilotním ověření stává povinnou součástí výuky.

„Reagujeme na objektivní změnu dostupnosti pacientů. Zkracuje se doba pobytu v nemocnici, tím pádem pacienti, kteří jsou v nemocnici, jsou hodně nemocní, nemají tolik času a nálady bavit se s mediky a nechat na sobě trénovat jejich schopnost odebírat anamnézu. Náš společenský závazek je vychovávat nové lékaře odpovídajícím způsobem. Navíc je neférové pustit je do té vody přímo, takže po vzoru západních univerzit jsme zavedli nácvik rozhovoru v laboratorních podmínkách, konkrétně se studentkami a studenty Univerzity třetího věku,“ řekl při představení novinky ve výuce proděkan pro studium a výuku MUDr. David Marx., Ph.D.

Komunikace s pacienty, respektive schopnost vést úvodní rozhovor tak, aby lékař získal maximum informací ke stanovení diagnózy a nastavení správné léčby, je zásadní dovedností každého lékaře. Doposud se výuka této dovednosti v ČR praktikuje tak, že studenti jsou vysíláni k rozhovorům přímo s hospitalizovanými pacienty.

„Rozhodli jsme se to začít dělat jinak, chceme naše studenty dobře připravit na to, jak odebrat anamnestická data, jak se správně ptát a jak reagovat na emoce jako např. pláč. Do projektu s námi šli studenti Univerzity třetího věku, měli jsme možnost pracovat s jedenácti z nich a připravit jim scénáře reálných situací. Měli jsme také skupinu 19 studentů vyšších ročníků 3. LF UK, kteří už toto uměli a mohli hodnotit, zda se jejich mladší kolegové dobře ptají, zda něco opomněli, měli by se ptát jiným způsobem,“ řekla koordinátorka projektu PhDr. Hana Svobodová, Ph.D., přednostka Ústavu ošetřovatelství 3. LF UK a FNKV.

A jak nácvik vypadá? Po teoretické přípravě studenti v malých skupinkách vedou první anamnestický rozhovor. Tomu jsou přítomni pedagogové, případně studenti vyšších ročníků, kteří průběh zaznamenávají. Po ukončení rozhovoru získají studenti zpětnou vazbu od pedagoga/staršího kolegy a od svého „pacienta“, což je osoba vyškolená pro představení nebo simulování reálného pacienta či rodinného příslušníka. Za pomoci připraveného scénáře případu to dává možnost učit se klinickým dovednostem, opakovat případ znovu a znovu konzistentním a uvěřitelným způsobem a mít okamžitou zpětnou vazbu. V bezpečném prostředí se studenti učí reagovat na emoce pacienta a postupně se připravují na komunikaci s reálnými pacienty se skutečnou bolestí, strachem, utrpením.

„Konfrontace se standardizovanými pacienty dopadla dle našeho mínění i zpětných vazeb a evaluací studentů, kteří tím prošli, velmi dobře. Pro nás je to obrovská výzva tímto způsobem pokračovat a rozvíjet tyto komunikační dovednosti studentů ruku v ruce s klinickými dovednostmi a ostatními komunikačními dovednostmi, učit je správně reagovat na vypjaté situace,“ shrnula přednostka.

Většina stížností a soudních sporů je vinou chybné komunikace

Proděkan Marx ocenil, že v laboratorních podmínkách lze testovat situace, které jsou jinak nepredikovatelné, například že se pacient během rozhovoru náhle rozpláče, projevuje emoce. „Zejména mladí nezkušení lékaři mají problém se s tím popasovat,“ podotkl s tím, že figuranti z Univerzity třetího věku měli zpočátku tendenci být ke studentům velmi vstřícní. „Museli být stimulováni, aby byli méně vstřícní, protože tak probíhá život,“ řekl.

Při zavádění programů v západní Evropě představovali standardizované pacienty studenti herectví nebo herci v důchodu, protože ale přehrávali, nahradili je postupem času dobrovolníci, které herci pouze zaškolují. „Měla jsem z toho úžasný pocit, protože všichni studenti byli velice empatičtí, což u lékařů dřívějšího data narození dost postrádám a někdy se doktorů až bojím. Svým dětem a vnoučatům jsem řekla, těšte se, budete mít báječné lékaře,“ popsala zkušenosti z účasti na projektu Helena Wiesnerová, studentka Univerzity třetího věku představující standardizovanou pacientku. Marie Šrámková, rovněž studentka Univerzity třetího věku a standardizovaná pacientka, vyzdvihla vazby studentů mezi sebou. „Ti starší si opravdu zodpovědně dělali poznámky a pak svým mladším kolegům vysvětlovali, jak to vše má správně být. Byli velmi empatičtí a celkově jsem měla z této generace dojem, že jsou skvělí,“ řekla.

Proděkan Marx doplnil, že ve výuce medicíny je problém i ten, že studentů je hodně, učitel jeden a nemůže být všude. Pro účel tréninku proto bylo zvoleno pozorování starším kolegou, studentem pátého ročníku, kteří mimo jiné pak také představovali pacienty v anglickém kurikulu. Studenti dostali standardizovaný dotazník, do kterého zaznamenávali své poznatky a posléze je sdělovali mladším kolegům.

„Studenty bavilo, že je nesledoval profesor, ale student, jejich starší kolega, před kterým se nebáli chybovat. Podmínky, ve kterých vše probíhalo, byly takové, že se chybovat mohlo a bylo to zcela bezpečné. To si studenti pochvalovali nejvíc. Ze strany starších studentů, lektorů, také byla pozitivní reakce, přáli by si tato cvičení dál rozvíjet,“ shrnul studentský koordinátor projektu Metoděj Renza.

Ve výuce na 3. LF UK jsou na komunikaci zaměřeny již dlouhodobě fungující programy a semináře, vedle základních klinických dovedností, jako odebrat krev či aplikovat injekci, se tak medici učí v rámci volitelných předmětů a volitelných kursů například komunikaci s neslyšícím pacientem. V pátém ročníku v rámci výuky psychologie se mimo jiné učí, jak sdělovat špatné zprávy, komunikovat s psychiatrickým pacientem či komunikovat s umírajícím. „To vše děláme při vědomí toho, že více než 75 procent stížností a soudních sporů ve zdravotnictví má kořen v patologické komunikaci,“ vysvětlil proděkan Marx. Pacienti většinou nejsou schopni identifikovat, zda péče byla poskytnuta klinicky správně, ale dokáží rozpoznat, jestli se cítí komunikačně komfortně. „Pokud ne, může se spustit lavina, která vede až k podání stížnosti. Výuka komunikačních dovedností není tedy jen navýšením odborné kvalifikace našich absolventů, ale je to i ochrana jich samých a jejich budoucích pacientů před soudními spory,“ shrnul proděkan Marx.

Zdroj: MT