Popelkou moderní medicíny je nyní následná a dlouhodobá péče

Jedním z významných okamžiků letošního 17. celostátní konference paliativní medicíny bylo předání Ceny za významný přínos paliativní péči v České republice MUDr. Ireně Závadové. I když již čtyři roky působí jako primářka Oddělení dlouhodobé lůžkové péče Nemocnice Mělník,  patří mezi osobnosti, které zásadně ovlivnily vývoj české paliativy. Od roku 2009 až do roku 2022 pracovala jako lékařka v domácím hospici Cesta domů, od roku 2012 ve funkci primářky. Během těchto let se věnovala péči o nevyléčitelně nemocné a umírající dospělé i dětské pacienty a také práci s odbornou i laickou veřejností. V tomto období také vedla subkatedru paliativní medicíny Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a podílela se na výuce mediků 1. LF UK v Praze.

• Byla jste oceněna za dlouhodobý přínos v oblasti paliativní medicíny.  Co se podle vás v tomto oboru nejvíce změnilo?

Co se rozhodně změnilo, je to, že paliativní medicína a paliativní péče se staly samozřejmou součástí toho, co se ve zdravotnictví odehrává. Když jsme začínali, rozhodně to tak nebylo. Tu a tam někdo měl povědomí o hospici, ale tím to končilo, například paliativní péče v nemocnici byla tehdy úplnou neznámou. Paliativní medicína jako obor, jako atestační obor, jako vzdělávací obor pro zdravotní sestry, kaplany nebo sociální pracovníky neexistovala.

• Co k takovému rozvoji nejvíce napomohlo?  

Myslím, že usilovná práce výboru odborné společnosti a vůbec samotný vznik České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP jako takové. Jak zaznělo v úvodu konference, letos slavíme 18 let od vzniku oboru, a to rozhodně zasluhuje velký dík kolegům, kteří stáli u zrodu a všechno táhli, jako například pan doktor Sláma, pan doktor Kabelka, ráda bych zmínila i paní doktorku Svatošovou, která se věnovala oblasti hospicové péče.

• Přešla jste z paliativní péče na pole sociálně-zdravotní, jak vnímáte tuto oblast?

Hodně mě zlobí, že oblast zdravotní a sociální péče jsou tak strašně oddělené. Už to, že na jedné straně říkáme pacient a na druhé straně klient. Nemůžeme se ani shodnout na tom, o kom mluvíme… Procesy předávání pacientů jsou velmi špatně nastaveny, pokulhává rozpoznávání jejich potřeb i spolupráce s rodinnými příslušníky, každodenně vidím, že to nefunguje. Přitom populace dramaticky stárne, lidé jsou čím dál nemocnější, čím dál závislejší. A současný systém nemá vůbec šanci na to reagovat. Tady jsme zaspali…  

• Co by z pohledu každodenní praxe bylo nutné změnit co nejdříve? A kdo by to měl dělat?

Nyní pracuji na oddělení dlouhodobé lůžkové péče a připadá mi, že to je to nejvíce zapomenuté místo. Jsme takovou Popelkou moderní medicíny, která vlastně sklízí plody vítězné medicíny. Ta sice zachraňuje pacienty před smrtí teď, v určitém okamžiku, ale ne vždy jim vrací plný život a funkční schopnosti. A tito pacienti pak končí na lůžkách následné péče. Přitom mi připadá, že tento obor jakoby nikomu nepatří. Trochu se k němu hlásí geriatři, ale ti si budují svá geriatrická pracoviště, což je jistě chvályhodné. Nicméně prostředí LDN a dlouhodobé péče je ve skutečnosti někde na okraji zájmu celého systému.

• Kdo by se této oblasti měl chopit? Není zaštítěna žádnou odbornou společností…

V minulosti tady byly pokusy, existoval i atestační obor dlouhodobé péče, ale tato péče je tak strašně neatraktivní, že snahy ztroskotaly... Omlouvám se všem kolegům, ale mám dojem, že v této oblasti péče končí ti z nás, kteří už nemají na svůj základní obor – už nemohu operovat, už nemohu  pracovat interně, jsem starý, unavený, tak jdu na LDN, kde už nic nezkazím… Omlouvám se, ale takto já toto prostředí chápu.  Sama vidím, jak těžké, vlastně nemožné je k sobě sehnat lékaře, který by byl ochoten o těchto pacientech přemýšlet a skutečně se jim věnovat. Myslím, že pokud se má paliativní medicína teď někde dělat s důrazem, je to právě prostředí následné a dlouhodobé péče. V paliativě jsme se dokázali prosadit mezi onkology, kardiology, nefrology, máme kolegy z neurochirurgických oborů, ale následná a dlouhodobé péče je stále pole neorané.

• Co byste popřála nejen paliativě, ale i dlouhodobé a následné péči do nejbližší budoucnosti?

Paliativní péči bych popřála hodně takových lidí, kteří jsou na tomto kongresu, protože na kohokoli se tady podíváte, tomu na ní opravdu záleží. Je to hlavně o lidech, všem z nás, ať se jedná o sociální pracovníky, kaplany, lékaře, sestry…, jde opravdu o pomoc konkrétnímu člověku a jeho rodině. Zároveň je zde znát i ochota věci zkoumat a sbírat data, což je jistě také důležité. Pokud jde o prostředí následné a dlouhodobé péče, moc bych si přála, aby se tohoto tématu někdo chopil, někdo, kdo má sílu, chuť a možnosti něco změnit. Ať už je to samotné ministerstvo zdravotnictví, nebo MZ ve spolupráci s MPSV, přihlásit k této problematice by se měly i odborné společnosti.