Studie CARDIO-TTRansform s eplontersenem nesplnila svůj primární cíl u ATTR kardiomyopatie

ATTR-CM je závažné progresivní onemocnění charakterizované ukládáním nesprávně složeného proteinu transthyretinu ve formě amyloidních fibril v srdečním svalu. Rozsáhlá studie CARDIO-TTRansform zkoumala eplontersen, látku potlačující expresi genu pro transthyretin, u pacientů s ATTR-CM. Celkově nebyl až do 140. týdne zaznamenán žádný rozdíl v kardiovaskulární mortalitě ani v recidivujících kardiovaskulárních příhodách mezi skupinou s eplontersenem a skupinou s placebem, a to navzdory potlačení koncentrace transthyretinu v cirkulujícím séru. Zdá se, že primární výsledky byly ovlivněny výchozím užíváním stabilizátorů, přičemž u pacientů, kteří dostávali základní stabilizační terapii, nebyl zaznamenán žádný jasný přínos, zatímco u pacientů, kteří stabilizátory neužívali, došlo při léčbě eplontersenem k menšímu počtu událostí primárního cíle. Stále tak existuje nenaplněná potřeba nových léčebných postupů, které by zlepšily prognózu pacientů s ATTR-CM, nedostatečně diagnostikovanou příčinou srdečního selhání. Na celém světě žije odhadem 300 000 až 500 000 osob s ATTR-CM.

Eplontersen je jednou měsíčně podávaná látka potlačující expresi RNA, určená ke snížení produkce TTR v játrech. Eplontersen je schválen pro léčbu dědičné/variantní TTR amyloidní polyneuropatie. Studie CARDIO-TTRansform zkoumala účinnost a bezpečnost eplontersenu u pacientů s ATTR-CM. Jednalo se o dvojitě zaslepenou studii fáze III prováděnou ve 130 centrech ve 20 zemích po celém světě. Do studie bylo zařazeno celkem 1 432 pacientů s ATTR-CM typu „wild-type“ nebo dědičným typem, kteří dostávali dostupnou standardní léčbu. Účastníci byli randomizováni v poměru 1 : 1 tak, aby každé čtyři týdny dostávali subkutánní injekci 45 mg eplontersenu nebo placeba. Průměrný věk populace byl 72 let a 9,4 procenta tvořily ženy. Primárním sledovaným cílem byl kompozitní ukazatel zahrnující kardiovaskulární mortalitu a recidivující kardiovaskulární příhody. U 210 pacientů užívajících eplontersen došlo k 381 událostem primárního cíle, zatímco u 231 pacientů užívajících placebo to bylo 392 událostí (poměr výskytu 0,89; 95% interval spolehlivosti 0,73–1,09; p = 0,277). Eplontersen vedl k potlačení cirkulujícího sérového TTR, což odpovídá očekávanému farmakodynamickému účinku potlačení genu TTR, jak bylo hodnoceno na základě předem stanoveného explorativního koncového bodu až do 140. týdne.

Většina účastníků (57 procent) byla na počátku studie léčena stabilizátory. V předem stanovené analýze podskupin se pozorovaný účinek léčby lišil v závislosti na výchozím užívání stabilizátorů. U pacientů, kteří na počátku studie nebyli léčeni stabilizátory, bylo při monoterapii eplontersenem zaznamenáno méně příhod primárního složeného cíle než u placeba, přičemž tento výsledek dosáhl nominální statistické významnosti. U pacientů, kteří na počátku studie byli léčeni stabilizátory, nebyl u primárního cíle pozorován žádný dodatečný přínos léčby. Eplontersen byl obecně dobře snášen a jeho bezpečnostní profil odpovídal předchozím výsledkům.

Ve studii CARDIO-TTRansform, dosud největší studii zaměřené na ATTR-CM, dosáhl eplontersen snížení koncentrace cirkulujícího sérového TTR, ačkoli studie neprokázala významné snížení primárního cíle v celkové populaci. Zdá se, že užívání stabilizátorů na počátku studie ovlivnilo primární výsledky. U pacientů, kteří dostávali základní stabilizační terapii, nebyl pozorován žádný dodatečný přínos, zatímco u pacientů, kteří stabilizátor nedostávali, bylo při léčbě eplontersenem zaznamenáno méně událostí souvisejících s primárním cílem. Tyto poznatky budou podkladem pro klinickou praxi a hodnocení strategií léčby zaměřených na snížení koncentrace TTR u ATTR-CM.

Další zpravodajství z ESC čtěte v medisekci Světový kongres zaměřený na kardiologii/ ESC 2026 .