Za finančně vyjádřenou hodnotou se žene celá kapitalistická společnost. Když se k ní chtějí přidat zdravotníci, pracující v socialistických podmínkách o dvacet let déle než jejich okolí, jsou jednou větou ubezpečeni, že všichni vědí, jak moc jsou podhodnoceni a jak náročná je jejich práce.

Hned v dalších několika odstavcích jsou ale vystaveni odporu, nevybíravému nátlaku a dokonce překrouceným obviněním nejhrubšího kalibru. Jejich vlastní ministr, údajný člověk kompromisu, pro ně nemá jediného vlídného slova. Každý druhý den zkouší na své bývalé kolegy jinou nátlakovou strategii.

Mnohdy si zcela protiřečí, ale to jsou jen třísky létající při snaze dokácet polom. Neoblomností a vyjednavačským násilím připomíná spíše vymahače dluhů než muže kompromisu. Lékaře uráží, šmahem je nahrazuje nižším zdravotnickým personálem nebo je označuje jako zcela nepotřebné. Chová se k nim hůř než k onucím. Přitom ví, že nejde o “lékaře úředníky”, ale o lidi zachraňující životy v nemocnicích. Je bohužel nejvyšším mužem v resortu a výsostným důkazem, že obstojně vypadající jablko bývá prohnilé od stopky.

Management ve zdravotnictví téměř neexistuje, natož flexibilní. Námi zvolení nejvyšší zástupci svou bezradnost a politickou neschopnost řešit globální průšvih kamuflují, tu výhružkami vedením nemocnic, tu odpovědností krajů, ale úplně nejsnadnějším terčem jsou samozřejmě pěšáci, kteří jsou už beztak semletí náročností své práce a přesčasy bezprecedentně překračujícími všechny normy.

A média? V překvapivě vysoké míře fandí politikům... Věc jindy nevídaná. Renomovaný tisk, vnímaný jako objektivní a na úrovni, překrucuje fakta stylem bulváru tak okatě, že i průměrně inteligentní čtenář prohlédne politickou objednávku. Asi sázejí na zaslepenost českého čtenáře závistí, která dokonale funguje i po dvaceti tučných létech. Nejenže zdravotníkům přejí aby jim koza chcípla, ale dokonce nechtějí aby se jim vůbec nenarodila, ačkoliv druhým koutkem úst říkají že jí již dávno měli mít.

Důvodem protestu zdravotníků ale není desetiprocentní škrt, nenasytnost nebo naopak hlad, ale složitý, mnohovrstevný, dlouho odsouvaný problém s jednoduchoučkým základem. Když není inteligence, vzdělání a odbornost zaplacena ani dvacet let po revoluci, nemůže ve společnosti plnit významnou roli, která jí přísluší.

Země, kde si například pomocnici v domácnosti dovolí spíše jedinci úspěšní díky své vychytralosti, nikoliv chytrosti, vzdělanosti a pracovitosti, taková společnost zákonitě nedobře skončí. Lékařka po mateřské nemá mnoho chuti ani motivace vůbec nastoupit do pracovně-rodinného procesu, podobného spíše galejím, než profesi s nejdelším vzděláním.

Pro čtenáře typu našeho prezidenta snad postačí uvést jen skutečnost, že se procentem HDP směřovaného na práci zdravotníků řadíme na úroveň rozvojových zemí. Nejde o procento na celé zdravotnictví, v něm jsme jen na chvostu Evropy...

Proč lékaři riskují krk podáním výpovědi? Myslíte, že je to skutečně z chamtivosti?

Proč v tom politici, média a ti kteří jim podlehnou s gustem vidí zlo “černé lékařské duše”?

Ach jo... Kam to ta elita národa dopracovala se svou trpělivostí?

Mgr.Tomáš Pelc, www.tribune.cz