Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pondělí 20. květen 2019 | Svátek má Zbyšek
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

CompoSIT‑M: časné zahájení terapie sitagliptinem během eskalace dávky metforminu u diabetu 2. typu

CompoSIT‑M: časné zahájení terapie sitagliptinem během eskalace dávky metforminu u diabetu 2. typu

Medicína po promoci 1/2019
26.02.2019 14:57
Zdroj: MT
Autor: MUDr. Tereza Rádl

SOUHRN

Cílem studie CompoSIT‑M bylo popsat vhodnost zahájení terapie inhibitorem dipeptidyl peptidázy 4 (DPP‑4i) sitagliptinem v čase eskalace dávky metforminu u účastníků studie – nemocných s diabetem 2. typu (T2DM), kteří při podávání předchozí submaximální dávky metforminu nedosahovali požadované cílové koncentrace glykovaného hemoglobinu (HbA1c). Zařazeni byli pacienti s úvodní koncentrací HbA1c v rozmezí 7,5–11,0 %, kteří dosud užívali 1 000 mg metforminu denně. Tato dávka jim byla v čase randomizace zvýšena na 2 000 mg denně s tím, že polovině z nich byl do terapeutického režimu přidán sitagliptin, polovině potom placebo. Sledované období trvalo 20 týdnů. Celkem se studie zúčastnilo 458 nemocných s průměrnou vstupní koncentrací HbA1c 8,7 % a s délkou trvání diabetu 6,3 roku. Data získaná po 20 týdnech léčby byla analyzována metodou nejmenších čtverců, průměrná změna v koncentraci HbA1c byla ve skupině se sitagliptinem –1,10 % ve srovnání s –0,69 % ve skupině s placebem. Pravděpodobnost, že nemocný dosáhne na konci sledovaného období koncentrace HbA1c nižší než 7 %, byla rovněž ve skupině se sitagliptinem vyšší s relativním rizikem (RR) 1,7, p = 0,002. Obě skupiny vykazovaly srovnatelné výsledky v počtu nežádoucích příhod, hypoglykemických epizod, změn tělesné hmotnosti a v rámci ostatních parametrů bezpečnosti.

Klíčová slova: studie CompoSIT‑M, diabetes mellitus 2. typu, sitagliptin, metformin, hypoglykemie



SUMMARY

The aim of the CompoSIT‑M trial was to describe the appropriateness of initiation of DPP‑4i inhibitor sitagliptin during the escalation of metformin dose in trial participants – patients suffering from type 2 diabetes mellitus (T2DM) who failed to reach the target concentration of glycated hemoglobin (HbA1c) while treated with the prior submaximal dose of metformin. As required by the inclusion criteria, patients with initial HbA1c concentrations between 7.5% and 11.0% taking 1,000 mg of metformin daily were recruited. This dose was increased to 2,000 mg daily by the time when one half of patients was randomized to add‑on sitagliptin and the other half to add‑on placebo. Trial participants (458 patients with mean initial HbA1c concentration of 8.7% and T2DM history lasting 6,3 years on average) were followed for 20 weeks. The data obtained after these 20 weeks were analyzed using the least squares method. The mean change in the HbA1c concentration was –1.10% in patients treated with sitagliptin and –0.69% in patients taking placebo. The probability of reaching HbA1c concentration below 7% by the end of follow‑up was also higher in the sitagliptin group (RR 1.7, p = 0.002). Both groups were comparable with respect to the occurrence of adverse events, episodes of hypoglycemia, body weight changes, and other safety parameters.

Key words: CompoSIT‑M trial, type 2 diabetes mellitus, sitagliptin, metformin, hypoglycemia



Cílovou hodnotu HbA1c je podle klinických guidelines doporučeno individualizovat, v reálné klinické praxi však u většiny nemocných odpovídá 7,0 %. Pokud se jí nedaří dosáhnout, je namístě eskalace terapie, většinou prováděná v jednotlivých krocích buď navýšením dávky stávajících léčiv, nebo přidáním nové látky do kombinace. Vzhledem k příznivému bezpečnostnímu i účinnostnímu profilu metforminu a jeho nízké ceně se u naprosté většiny nemocných jedná o lék první volby. Úvodní dávku – většinou 500–1 000 mg denně – lze na základě hodnot HbA1c eskalovat až na 2 500 mg denně. Příliš dlouhé spoléhání na monoterapii ale může oddálit dosažení uspokojivé glykemické kontroly, a tím i prodloužit trvání celkové hyperglykemické zátěže pacienta a podnítit rozvoj dlouhodobých komplikací diabetu. Recentní doporučení tak připouštějí zahájit léčbu již duální kombinací u těch nemocných, jejichž koncentrace HbA1c výrazně překračuje cílovou hodnotu. Méně vyčerpávající jsou guidelines pro optimální postup u pacientů, u kterých se nedaří dosáhnout cílové hodnoty HbA1c při podávání submaximální dávky metforminu. Samotnou eskalaci dávky zde lze totiž doplnit časným přidáním druhé léčebné látky do kombinace, literatura podporující tento postup je však dosud sporadická. Právě v tomto kontextu přináší nová data pro přidání DPP‑4i k metforminu studie CompoSIT‑M. Inhibitory DPP‑4 včetně sitagliptinu blokují degradaci inkretinových hormonů glukagonu podobného peptidu 1 (glucagon like peptide 1, GLP‑1) a na glukóze závislého inzulinotropního peptidu (glucose‑ ‑dependent insulinotropic peptide, GIP). Tím posilují na glukóze závislou sekreci inzulinu a zlepšují glykemickou kontrolu. Sitagliptin je v kombinaci s metforminem dobře tolerován a jeho užívání nevede k nárůstu tělesné hmotnosti nebo ke zvýšenému riziku hypoglykemií – tato data nicméně pocházejí ze studií, ve kterých byl sitagliptin přidán ke stabilní dávce metforminu.



VSTUPNÍ KRITÉRIA A PRŮBĚH LÉČBY

Do studie CompoSIT‑M byli zařazeni dospělí nemocní s T2DM s indexem tělesné hmotnosti (body mass index, BMI) alespoň 18 kg/m2, kteří v posledních osmi týdnech buď neužívali žádnou antidiabetickou léčbu (v posledních 12 týdnech, pokud již v minulosti užívali thiazolidindiony) a jejichž koncentrace HbA1c se pohybovala v rozmezí 8,5–12,0 %, nebo dostávali stabilní monoterapii metforminem s okamžitým uvolňováním (Met‑IR) nebo s prodlouženým uvolňováním (Met‑XR) v dávce 1 000 mg denně, derivát sulfonylurey, glinid a/nebo inhibitor glukosidázy a měli hodnotu HbA1c v rozmezí 7,5–11,0 %. Všichni pacienti následně absolvovali šestitýdenní nebo desetitýdenní stabilizační období s podáváním Met‑IR s tím, že u všech zařazených nemocných dosahovala koncentrace HbA1c před zahájením dvoutýdenního podávání placeba před randomizací rozmezí 7,5–11,0 %. Obdobně jejich kapilární glykemie nalačno v době randomizace spadala do rozmezí 6,7–15,0 mmol/l. Mezi vylučovací kritéria patřil diabetes 1. typu, ketoacidóza nebo malignita v osobní anamnéze, významné kardiovaskulární onemocnění a užívání jiných než ve studii povolených antidiabetik. Vyřazeni byli rovněž pacienti s odhadovanou glomerulární filtrací (estimated glomerular filtration rate, eGFR) < 60 ml/min/1,73 m2, s hodnotou HbA1c nižší než 110 g/l, s výrazně zvýšenými hodnotami jaterních testů, s porušenou nekompenzovanou funkcí štítné žlázy nebo s významnou hypertriglyceridemií.

Mezinárodní dvojitě zaslepená, randomizovaná a placebem kontrolovaná studie CompoSIT‑M zahrnovala screening, stabilizační období s léčbou Met‑IR, dvoutýdenní jednoduše zaslepené období, během kterého všichni nemocní dostávali kromě metforminu placebo, a následnou randomizaci s vlastním dvacetitýdenním sledovaným obdobím. Randomizace byla stratifikována na základě dosud užívaného typu antidiabetické léčby. V den randomizace byla dávka Met‑IR eskalována u všech pacientů na 1 500 mg denně (1 000 mg ráno, 500 mg večer) a po osmi dnech léčby na 2 000 mg denně (1 000 mg ráno i večer). Nemocní, kteří tak vysoké dávky nezačali tolerovat do šestého týdne léčby, pokračovali v léčbě maximální tolerovanou dávkou až do konce studie. Nemocní, u nichž byla během studie pozorována konzistentní velmi významná hyperglykemie, mohli dostat navíc další záchrannou antidiabetickou léčbu, ovšem jinou než DPP‑4i nebo eskalaci dávky metforminu. Symptomatická hypoglykemie byla definována jako glykemie nižší než 3,9 mmol/l za současných klinických příznaků. Jako závažná hypoglykemie byla hodnocena taková epizoda, jejíž úspěšný management vyžadoval asistenci jiné osoby.

Do studie CompoSIT‑M se zapojilo celkem 68 center v osmi zemích, data byla sbírána v období od června 2016 do února 2018. Celkem bylo screenováno 1 100 nemocných, k randomizaci postoupilo 458 z nich. Průměrný věk účastníků byl 55,5 roku, asi 60 % tvořily ženy, průměrná hodnota BMI odpovídala 31,3 kg/m2, průměrná koncentrace HbA1c byla 8,7 % a průměrná délka trvání onemocnění 6,3 roku. V době screeningu užívalo metformin v dávce 1 000 mg denně 77,9 % subjektů, 15,9 % participantů potom neužívalo žádnou terapii a 6,1 % dostávalo monoterapii jinou látkou. Navýšení dávky metforminu na 2 000 mg denně se do 15 dní od randomizace podařilo u 97 % účastníků studie a v době ukončení studie užívalo metformin v dávce 1 000 mg dvakrát denně 94,1 % nemocných.



VÝSLEDKY STUDIE

Po 20 týdnech léčby se podařilo dosáhnout koncentrace HbA1c < 7 % ve skupině, kde byla podávána kombinace eskalované dávky metforminu a sitagliptinu, u většího počtu pacientů oproti skupině, v níž pacienti dostávali jen metformin a placebo (28,8 % vs. 16,6 %; RR [95% CI – confidence interval, interval spolehlivosti] = 1,7 [1,2, 2,5]; p = 0,002). Tento efekt byl ještě výraznější v podskupině s výchozí hodnotou HbA1c > 8,5 % (15,6 % vs. 5,7 %; RR [95% CI] = 2,4 [1,1, 5,3]; p = 0,026), která byla již při vstupu do studie velmi špatně kompenzována. Nižší byla mezi pacienty s léčbou sitagliptinem po 20 týdnech také glykemie nalačno (–0,7 mmol/l; p = 0,002). Počet nemocných, kteří vyžadovali záchrannou terapii, byl potom nízký v obou skupinách (1,4 % ve skupině léčené kombinací sitagliptin a metformin vs. 3,2 % ve skupině léčené samotným metforminem).

Incidence nežádoucích příhod se v obou větvích zásadně nelišila, a to ani po stratifikaci dle jednotlivých orgánových systémů. K úmrtí nedošlo ani v jedné z nich. Jediný rozdíl byl pozorován pro dyspepsii a tonzilitidu, obě byly častější u pacientů, kteří užívali placebo. Jak pacienti léčení sitagliptinem, tak ti, jimž bylo podáváno placebo, vykazovali obdobné výsledky z hlediska změn krevního tlaku, srdeční frekvence, tělesné hmotnosti, rutinních laboratorních testů i analýzy koncentrací lipidů v plazmě. Incidence symptomatické hypoglykemie byla v obou skupinách nízká a srovnatelně častá, ani v jedné skupině nebyly pozorovány žádné těžké hypoglykemické epizody.

Ukázalo se tak, že jak z hlediska primárních, tak sekundárních sledovaných parametrů účinnosti bylo přidání sitagliptinu do terapeutického režimu v době eskalace dávky metforminu superiorní oproti placebu. Zároveň nebyl pozorován žádný signál snížené bezpečnosti takové intervence, pacienti se sitagliptinem nevykazovali častější incidenci hypoglykemií a nepřibývali více na tělesné hmotnosti. Tento závěr byl zcela v souladu s již dostupnými a stále se rozšiřujícími daty, podle kterých je kombinace metforminu a sitagliptinu v léčbě T2DM nejen vysoce účinná, ale i velmi bezpečná.

Zároveň se ukázalo, že i samotná eskalace dávky metforminu z 1 000 mg na 2 000 mg denně přináší statisticky signifikantní výsledky ve smyslu snížení koncentrace HbA1c, konkrétně ve studii CompoSIT‑M o 0,69 % během 20 týdnů. Tento efekt se však ve skupině s placebem nepromítl do dosažení cílové glykemické hodnoty – koncentrace HbA1c nižší než 7,0 % dosáhl v placebové větvi jenom asi každý šestý pacient (16,6 %), v podskupině nemocných na placebu s výchozí koncentrací HbA1c přesahující 8,5 % dokonce jenom asi každý osmnáctý (5,7 %).

Nabízí se tak závěr, že samotná eskalace dávky metforminu může být z hlediska dlouhodobé kontroly glykemie účinná spíše jenom u pacientů, jejichž výchozí koncentrace HbA1c je pouze mírně vyšší než koncentrace cílová, a i oni mají prospěch z časného zařazení DPP‑4i do léčby. Čím více se potom výchozí koncentrace od cílové odchyluje, tím silnější je racionální základ pro přidání další léčivé látky do terapeutického režimu v čase eskalace metforminové dávky. Autoři studie CompoSIT‑M upozornili rovněž na riziko určité netečnosti zdravotníků k nutnosti včasné intenzifikace léčby. Ta je bohužel častá a významná. Podle již dostupné literatury se odhaduje, že medián prodlení eskalace léčby u nemocných, kteří nedosahují cílové koncentrace HbA1c, je asi jeden rok. Jako řešení navrhují zavedení jednoduše pochopitelných klinických algoritmů pro bezpečnou a účinnou eskalaci, mezi které by na základě výsledků studie CompoSIT‑M mohlo patřit současné navýšení dávky metforminu a zahájení terapie inhibitorem DPP‑4 sitagliptinem.



KOMENTÁŘ:CompoSIT‑M: časné zahájení terapie sitagliptinemběhem eskalace dávky metforminu u diabetu 2. typu

MUDr. Marcela Szabó

Diabetologie se díky zavádění nových léků a technologií do běžné klinické praxe v posledních letech zařadila mezi obory s nejdynamičtějším rozvojem. Výraznou proměnou prochází zejména léčba diabetu 2. typu, kde mezi nejmodernější medikamenty patří léky založené na inkretinech a inhibitory společného transportéru pro sodík a glukózu. U nově zaváděných medikamentů se však nesleduje jen jejich účinnost, ale zvláštní zřetel je kladen také na bezpečnost léčby, a to zejména na snížení rizika výskytu hypoglykemií.

Současná diabetologie velmi dbá na individualizaci léčby – terapie má být pro každého diabetika 2. typu „šitá na míru“. Cíle léčby se pro jednotlivé pacienty liší zejména podle věku pacienta, délky trvání diabetu, přítomnosti makrovaskulárních a mikrovaskulárních komplikací diabetu a dalších závažných komorbidit, které limitují životní prognózu diabetika. Vždy je třeba pro konkrétního pacienta hledat léčbu nejen vysoce účinnou, ale také co nejbezpečnější. Množství různých moderních lékových skupin a jednotlivých přípravků pro léčbu diabetu, které byly v posledních letech uvedeny na trh v České republice, nám tento přístup umožňuje.



LÉKY ZALOŽENÉ NA INKRETINECH

Buňky tenkého střeva produkují dva hormony patřící do inkretinového systému – glukagonu podobný peptid 1 (glucagon‑like peptide 1, GLP‑1) a gastrický inhibiční polypeptid (GIP). Jejich sekrece stoupá především postprandiálně. U diabetiků 2. typu byl prokázán snížený postprandiální vzestup koncentrace GLP‑1 a snížená citlivost beta buněk pankreatu na účinky GLP‑1 a GIP ve srovnání s jedinci bez diabetu. Na nedostatečném efektu inkretinů i při vysoké koncentraci glukózy se u diabetu mellitu 2. typu (DM2T) podílí také enzym dipeptidyl peptidáza 4 (DPP‑4), který inkretiny rychle degraduje. Inkretiny vedou nejen ke zvyšování sekrece inzulinu ze sekrečních granul beta buněk slinivky břišní při zvýšené glykemii, ale také k postprandiální supresi sekrece glukagonu.

Terapeutické přístupy k ovlivnění inkretinového systému jsou možné dva – jednak zvýšení koncentrace aktivních inkretinů inhibicí enzymu DPP‑4 a dále restituce účinků GLP‑1 podáváním agonistů GLP‑1. V České republice jsou již řadu let dostupné obě skupiny léků s výše popsanými rozdílnými mechanismy účinku. Jedná se o inhibitory DPP‑4 a agonisty receptoru pro GLP‑1.

Inhibitory dipeptidyl peptidázy 4, zvané též gliptiny, vedou ke kompetitivní inhibici aktivního místa na DPP‑4, která je reverzibilní. Inhibují degradaci glukagonu podobného peptidu 1 (GLP‑1) a tím prodlužují dobu jeho účinku. GLP‑1 zvyšuje sekreci inzulinu v beta buňce a snižuje sekreci glukagonu – snížení glykemie je pak důsledkem obou těchto procesů.

Ze skupiny inhibitorů DPP‑4 máme k dispozici pět přípravků – sitagliptin, vildagliptin, saxagliptin, linagliptin a alogliptin. Ač patří mezi moderní bezpečná léčiva, jsou na českém farmaceutickém trhu k dispozici již dlouho – sitagliptin jako první z nich zde máme již 12 let. Dočkali jsme se také výsledků významných klinických studií hodnotících bezpečnost podávání inhibitorů DPP‑4. Kardiovaskulární bezpečnost nových antidiabetik patří mezi hlavní priority léčby, proto je na ni zaměřena řada klinických studií. S použitím gliptinů byly dokončeny studie SAVOR se saxagliptinem, EXAMINE s alogliptinem, TECOS se sitagliptinem a CARMELINA s linagliptinem. Výsledky všech čtyř dokončených studií prokázaly shodně bezpečnost léčby gliptiny – jejich kardiovaskulární riziko bylo srovnatelné s rizikem léčby placebem stejně jako riziko vzniku hypoglykemie (dáno jejich glukózodependentním účinkem).



MONOTERAPIE VS. KOMBINAČNÍ LÉČBA DM2T

U některých diabetiků 2. typu se v prvních měsících či letech po stanovení diagnózy daří dosáhnout dobré kompenzace diabetu samotnou monoterapií metforminem. Většinou to však není pouze díky účinku metforminu, ale jedná se o komplexní efekt. Pacienti se po zjištění diagnózy (většinou z obavy z komplikací DM) často snaží změnit svůj životní styl – dodržují dietu s omezením příjmu sacharidů a zvýší svou pohybovou aktivitu. Společně s účinkem metforminu je to po jistou dobu dostačující k udržení dobré kompenzace diabetu. Diabetes mellitus 2. typu je však typické chronické progredující onemocnění, do jehož průběhu se promítá vliv řady patofyziologických mechanismů. Stejně tak u řady pacientů vidíme, že po počáteční snaze o změnu životního stylu přijde období, kdy v tomto úsilí poleví a vracejí se opět ke svým mnohaletým nezdravým návykům. Všechny tyto faktory způsobují, že dlouhodobé udržení dobré kompenzace diabetu není samotnou monoterapií metforminem u většiny diabetiků 2. typu možné. Léčba vyžaduje kombinaci antidiabetických léků, nejlépe s komplementárním účinkem, které cílí na různé patofyziologické mechanismy způsobující vznik a progresi DM2T.

Obdobný vývoj můžeme pozorovat v terapii arteriální hypertenze, která je stejně jako DM2T chronickou progredující chorobou, na jejímž vzniku a průběhu se podílí řada různých patofyziologických odchylek. Léčba pouze jedním antihypertenzivem je úspěšná pouze u minima pacientů, a to ještě po omezenou dobu. Naprostá většina pacientů musí pro dosažení uspokojivé hodnoty krevního tlaku užívat kombinaci několika antihypertenziv, která cílí na různé patofyziologické pochody v organismu hypertonika.



COMPOSIT‑M

Předložená studie CompoSIT‑M přináší nová data právě pro včasné přidání inhibitoru DPP‑4 k metforminu – již v době titrace dávky metforminu.

CompoSIT‑M je významná už svým designem – jedná se o studii mezinárodní, dvojitě zaslepenou, randomizovanou a placebem kontrolovanou, která proběhla v 68 centrech v osmi zemích. Cílové předem stanovené kompenzace diabetu hodnocené jako koncentrace HbA1c nižší než 7 % se podařilo po 20 týdnech léčby dosáhnout u 28,8 % pacientů léčených kombinací sitagliptin plus titrovaný metformin vs. u 16,6 % pacientů léčených kombinací placebo plus titrovaný metformin a tento rozdíl dosáhl statistické významnosti (p = 0,002). Rozdíl se zvyšoval s mírou dekompenzace diabetu při vstupu do studie. V podskupině s nejhorší vstupní kompenzací (výchozí hodnota HbA1c > 8,5 %) bylo dosaženo nejvýraznějšího rozdílu: 15,6 % pacientů léčených kombinací sitagliptin + metformin dosáhlo cílové hodnoty HbA1c (< 7 %) vs. 5,7 % pacientů léčených metforminem a placebem při významnosti p = 0,026. Rozdíl však nebyl pozorován pouze v hodnotě glykovaného hemoglobinu, ale také v dalším parametru hodnocení kompenzace diabetu – v glykemii nalačno. Ve skupině léčené kombinací sitagliptin a metformin byla po 20 týdnech glykemie nalačno o 0,7 mmol/l nižší než ve skupině léčené samotným metforminem a tento rozdíl byl rovněž statisticky významný (p = 0,002).

Ve studii CompoSIT‑M byla posuzována nejen účinnost, ale také bezpečnost sitagliptinu. U pacientů léčených sitagliptinem nebyl pozorován častější výskyt hypoglykemií ani zvyšování hmotnosti ve srovnání s placebem. Rovněž výskyt ostatních nežádoucích příhod se v obou větvích zásadně nelišil. Tím se Compo‑ SIT‑M stala další studií, která potvrzuje nejen účinnost, ale také vysokou bezpečnost sitagliptinu.

Průběh a výsledky studie Compo‑ SIT‑M nás však opět nutí zamyslet se nad správným dávkováním metforminu. I ve větvi pacientů, kteří nebyli léčeni sitagliptinem, bylo pozorováno snížení koncentrace HbA1c, pokud byla pacientům navýšena dávka metforminu na 2 g denně. Efekt této dávky je ve shodě s ostatními efekty metforminu (non‑ ‑glykemickými). Zejména pokles výskytu kardiovaskulárních příhod u pacientů léčených metforminem byl v dříve provedených studiích pozorován při dávkování metforminu 2 g denně. Je‑li naším cílem dosáhnout u pacientů léčených metforminem jak řádné kompenzace diabetu, tak redukce kardiovaskulárního rizika, je třeba u pacientů, kteří tolerují dávku 2 g denně, tuto postupně natitrovat a dlouhodobě ji podávat. Pouze u pacientů s intolerancí této dávky či s její kontraindikací se má podávat dávkování nižší.



KOMBINACE SITAGLIPTINU S METFORMINEM

Výše byly již popsány výhody terapie kombinací metforminu se sitagliptinem – pacient získává účinnou a zároveň velmi bezpečnou kombinační léčbu. Proto kombinace metforminu s gliptiny představuje jednu z nejužívanějších dvojkombinací k léčbě DM2T. Již dávno však bylo prokázáno, že adherence pacienta k léčbě se snižuje zejména s počtem užívaných tablet. Jedním z velmi úspěšných řešení (nejen v léčbě diabetu, ale např. již zmiňované arteriální hypertenze) bylo zavedení fixních lékových kombinací. Fixní kombinace antidiabetik pacientovi léčbu zjednodušují a tím zvyšují jeho adherenci, což vede ke zlepšení výsledků terapie.

Z výše popsaných důvodů jsou už celé roky všechny inhibitory DPP‑4 (nejen sitagliptin) v České republice dostupné ve fixní kombinaci s metforminem.



VÝSLEDKY STUDIE COMPOSIT‑M VS. KLINICKÁ PRAXE

Výše uvedená data získaná ve studii CompoSIT‑M podporují doporučení včasného zahájení kombinační léčby diabetu. Ta jsou součástí jak mezinárodních doporučení, tak doporučení České diabetologické společnosti. Jsou však stále v rozporu s úhradou léčby z veřejného zdravotního pojištění. Zdravotní pojišťovny proplácejí svým pojištěncům terapii inhibitory DPP‑4 až poté, kdy léčbou maximální nebo maximální tolerovanou dávkou metforminu není dosaženo uspokojivé kompenzace diabetu definované jako hodnota HbA1c 60 mmol/mol a více (odpovídá hodnotě 7,6 % dle DCCT použité ve studii CompoSIT‑M). Tuto kombinaci je možno předepsat i při nižší hodnotě HbA1c při úhradě inhibitoru DPP‑4 pacientem. Ochota pacientů platit si obojí – jak zdravotní pojištění, tak léčbu antidiabetikem – je však minimální. Nezbývá tedy než doufat, že tolik let výborem České diabetologické společnosti opakovaně požadované snížení koncentrace HbA1c na 53 mmol/mol (odpovídá hodnotě 7,0 % dle DCCT) pro zahájení léčby pomocí inhibitorů DPP‑4 dojde brzy naplnění. Včasné zahájení léčby kombinací metforminu s inhibitorem DPP‑4 pomůže našim pacientům rychleji dosáhnout řádné kompenzace diabetu za absence hypoglykemií a přírůstku hmotnosti. Pouze touto cestou lze naplňovat cíle léčby diabetu – oddalovat vznik a postup dlouhodobých komplikací diabetu ať již makrovaskulárních, či mikrovaskulárních a tím zvyšovat délku a kvalitu života pacientů s diabetem.

Článek vznikl za podpory společnosti Merck Sharp & Dohme s.r.o.



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky